Zločin lorda Artura Savila, originální pohled na vyšší společenské vrstvy podle povídky Oscara Wildea, byl ve Viole poprvé uveden v roce 2004 a s úspěchem reprízován následujících deset let. S použitím překladů Jiřího Zdeňka Nováka a Milana Lukeše scénář napsal Jaroslav Someš. Režisérkou tehdy i dnes byla a je Lída Engelová, z původního obsazení v nové adaptaci hraje Dana Syslová (a s ní Otakar Brousek ml., Hana Drozdová a Jan Meduna).
Lída Engelová: „Co zbývá, je naučit se text tak, aby i nás těšil jeho vtip a lehkost a pak to všechno zabalit do detektivního napětí. Zkuste nosit čtyři hodiny denně frak, cylindr, večerní šaty, dlouhé rukavice a usrkávat šampaňské. Možná pak taky zatoužíte po půllitru piva v obyčejné hospodě.“
Co má dělat anglický gentleman, když mu uznávaný chiromant předpoví, že se dopustí vraždy? Právě tahle otázka stojí na začátku všech strastí, se kterými se lord Artur Savil v podání Jana Meduny musí potýkat… Dojde ke zločinu?
Lída Engelová: „Naše dramatizace kombinovaná s nejslavnějšími bonmoty z Wildeových her bude, jak doufám, oživením repertoáru nejen Divadla Viola. Jeden z největších britských klasiků Oscar Wilde se v posledních dekádách skoro nehraje a jeho věhlasný vtip nám prostě v životě chybí. Myslím, že ztotožnit se například s úvahou, že ´v mládí si člověk myslí, že peníze jsou to nejdůležitější na světě – ve stáří už to ví s jistotou´ je velmi aktuální.
Zločin lorda Artura Savila je především skvělý příběh. Je příjemné se k němu vracet, stejně jako je příjemné znovu si nalévat sklenku starého vína, které je tím lahodnější, čím je starší.“
Lída Engelová je čerstvou držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Už od dob svého studia činoherního herectví na DAMU je, coby režisérka, autorka a herečka, pevně spjata s Divadlem Viola: „Viola má v mé profesní cestě zcela zásadní roli. Dala mi možnost setkávat se celoživotně nejen s autory nejrůznějších žánrů, ale i herci, výtvarníky, muzikanty, ale především s diváky, kteří už šedesát let vědí, že Viola je magické místo na duchovní mapě Prahy.“
Violu Lída Engelová zmínila i ve své děkovné řeči v Národním divadle: „Do Národního divadla jsem byla angažována 1. 1. 1968 jako stálá asistentka režie v souboru činohry. Po pěti letech mi naše profesorka herectví na DAMU Vlasta Fabianová a pan režisér Miroslav Macháček řekli, že kafí už jsem se tu nanosila dost a mám jít režírovat sama. A tak začalo víc než 50 let samostatné práce v Plzni, Ostravě, Olomouci, Brně, Pardubicích, Kladně, Příbrami, Hradci Králové, Liberci i na mnoha scénách pražských divadel včetně jedné z nejmenších Violy či komerčního Kalichu.
Těmi, komu chci dnes poděkovat, je především několik set hereček a herců, kteří to se mnou těch 50 let vydrželi. Jsem hrozná, protože kromě kladení si otázek, PROČ tu kterou inscenaci v té které době děláme, jsem vždycky kladla důraz i na zvládnutí jevištní řeči. Máme klasiky, kteří nás učí, že mateřština jsou plíce našich duší a že slovo by měla být myšlenka přenesená na jazyk. Naplnit takové zadání – to bývají galeje. Ale taky díky tisícům diváků a rozhlasových posluchačů víme, že i tahle část našeho úsilí stála za to. Češtino, díky! Vždycky nás neomylně upozorňuješ na to, za co stojíme my sami. Na jevišti i v hledišti. A tak na závěr díky i České akademii divadelníků, že nám tohle vzájemné díkůvzdání umožnila.“
