Jak jste se cítila po tak dlouhé době opět na jevišti (Marla v Klubu rváčů a Monika Gold V Bohové hokej nehrají)?
Byla jsem tedy pěkně nervózní. Ale nakonec to dopadlo dobře. Začátek byl rozpačitý, ale pak už to bylo v pohodě. Přeci jen jsme to hráli před odjezdem docela dlouho.
Takže jste se cítila jako byste hrála po prázdninách?
Vlastně ano, po takových delších prázdninách. Protože jsme to s Markem (Němcem-představitelem hl. role ve hře Klub rváčů – pozn. red.) hráli tak dlouho, tak jsme se domluvili, že si text před představením nebudeme opakovat a že si ho řekneme až rovnou na jevišti a to bylo skvělé. Takové dobrodružství.
Bude možnost vás na jevišti vidět v určité periodicitě dál?
Těžko říci. Ještě nevím. S partnerem jsme se ještě definitivně nerozhodli, kde budeme žít. Jestli se přesuneme do Čech nebo zůstaneme v Reykjavíku. Takže se nemůžu domluvit dopředu ani hypoteticky.
S partnerem tedy reálně uvažujete, že se přestěhujete na kontinent?
Vzhledem k výsledku víkendových voleb na Islandu jsme na toto téma trochu žertovali. Pro mě je pracovní situace jednodušší v Čechách a pro něj v Reykjavíku. Zvažujeme obě varianty. Nejradši bychom se přestěhovali do Berlína, což je napůl cesty sem i tam, ale to asi nebude možné. Uvidíme. Tereza Hofová
V jednom z rozhovorů jste na otázku „Co bys dělala, kdybys nebyla herečkou?“ Odpověděla: „Nemám ráda „co by kdyby“, takže až nebudu chtít být herečkou, snad to dokážu změnit.“ Co bylo důvodem, že jste z divadla odešla?
Protože jsem měla těžkou divadelní krizi. Divadlo a práce v něm pro mě začalo postrádat smysl. Navíc se mi blížily třicáté narozeniny a stále víc sílila touha cestovat, kterou jsem měla vždy. Chtěla jsem zažít pocit, kdy člověk vyjede někam, kde nikoho nezná, nemá žádné zázemí a musí si tzv. rozbít ústa. Takže jsem odjela na Island s tím, že jsem v divadle dostala roční dovolenou a že se po roce můžu vrátit. Ale život to zařídil jinak (smích).
Proč jste si jako cílovou destinaci vybrala Island?
Nejlíp ze všech světových jazyků, kterými se domluvím, umím anglicky. Německy se domlouvám „rukama nohama“, takže Berlín byl z možných destinací vyřazen. Anglicky se tam člověk domluví, ale když hledá práci, musí umět dobře německy. Do Spojených států se mi nechtělo, do Anglie a na Nový Zéland také ne. A věděla jsem, že na Islandu se s angličtinou dá fungovat dobře natolik, aby tam člověk sehnal práci.
A čím to je, že v tak malé zemi, odříznuté od kontinentů, je to se znalostí angličtiny mezi obyvateli tak dobré?
Je to hlavně tím, že tam byla po druhé světové válce americká základna a v padesátých letech minulého století měla Amerika na Island ohromný vliv. Znalosti také napomáhá to, že v televizi jdou filmy v původním znění s titulky. Nedabuje se nic. Ale samozřejmě hlavním úředním jazykem je tam islandstina. Ale na škole se jako další hlavní jazyk učí dánština, ta ale Islanďanům dělá paradoxně větší problémy než angličtina.
Jaké vlastně je divadlo na Islandu? Například v porovnání s divadlem v Čechách?
Mnohem horší.
A čím to je?
Tím, že je tam hrozně malý trh, Reykjavík je vlastně malé město. Podle mě tam není moc velká konkurence, srovnání, ale hlavně tradice, na kterou by se dalo navazovat. Třeba právě české divadlo dost vzhlíží k německému a je jím ovlivňováno. Jde spíš o provinční divadelní kulturu, alespoň to co jsem měla možnost vidět v jejich Národním divadle. Ale divadlo Vesturport sklízí světové úspěchy. Většina lidí studuje umělecké školy v zahraničí. Především v Londýně a Kodani. Pakliže umělci mají mnohem větší ambice, pracují v zahraničí. Ale vznikají zajímavé projekty ve spojení se zahraničím i malé divadelní projekty, které jsou dobré a originální. Úplně marné to samozřejmě není!
Máte možnost na Islandu působit v kulturní sféře?
Natočila jsem tam film The Wind blew on s režisérkou Katrin Ólafsdóttir, který se právě dokončuje a udělala pár menších performancí, ale ne vyloženě divadelních. Bylo to ve spolupráci se studenty z Vysoké umělecké školy, takže to mělo spíš výtvarný ráz. Ale jinak moc ne. Mám pár nápadů, co bych realizovat chtěla, ale teď jsem ve fázi, kdy mě nejvíc zaměstnává mateřství. Nápady by byly, ale chybí čas a energie. Zatím jsem tedy ve fázi načerpávání inspirace.
A jsou to nápady z divadelní sféry nebo spíš opět výtvarně pojaté performance?
Je to mix všeho. Některé nápady jsou divadelní, některé zaměřené sociálně a některé výtvarné. Tereza Hofová (soukromá fotografie)
Kdy jste v sobě objevila touhu být herečkou?
Úplně od dětství. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a už mě to nepustilo.
Zkoušela jste se hlásit na konzervatoř?
Ano, dvakrát a díky bohu mě ani jednou nevzali. Tenkrát jsem to brala, že se mi zhroutil svět, ale časem jsem pochopila, že všechny cesty mají nějaký smysl a dodneška jsem vděčná, že jsem šla na knihkupeckou školu, kde to bylo skvělé a teprve pak na DAMU. Pro mě to zpětně bylo dobře, že jsem herectví studovala až na vysoké škole a střední škola mě na to připravila intelektuálně, což by se na konzervatoři v takové míře nestalo. Přišla jsem na to, že mě divadlo baví dělat s intelektuálním přesahem, nikoliv pouze tupě a slepě plnit příkazy režisérů, to by mě nenaplňovalo.
Jako střední školu jste si tedy vybrala knihkupectví, co vás na tom lákalo?
Ono se to samo nabízelo. Tím, že mě nevzali na konzervatoř a na gymnázium jsem neměla studijní předpoklady (především matematika, fyzika, chemie), tak jsme doma hledali něco, co by mě bavilo. A knihkupčina byla perfektní mix. Však to znáte, sama jste ji vystudovala. Literatura, historie, filozofie, to mě ohromně bavilo a zajímalo.
Kdo byli vaši pedagogové na DAMU a co si myslíte, že vám předali?
My jsme měli Jana Buriana jako ročníkového vedoucího a učili nás Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Svatopluk Skopal, Jan Šťastný.
Takže jste dostávali průpravu „vinohradského“ herectví?
Vlastně ano (smích). Ale teď už na školu vzpomínám velmi nostalgicky, přívětivě. Kdybyste se mě však zeptala hned po absolutoriu, asi bych byla velmi kritická (smích). Zpětně si uvědomuji, že mi chybělo komplexnější studium divadla.
Po technické stránce?
Ani ne, spíš praktické věci. Aby se člověk uměl o sebe víc postarat. Takže monentálně navštěvuji v Plzni na Západočeské univerzitě kurz Arts management, protože jsem zjistila, že na tzv. západě je člověk mnohem víc odkázaný sám na sebe. Psát si projekty, shánět na ně finance. Na škole jsme spíše byli vedeni k tomu, že získáme angažmá a to nám mělo stačit. Teď mi přijdou absolventi šikovnější. Situací v české kulturní sféře jsou nuceni být soběstačnější a flexibilnější.
Jedna z vašich absolventských rolí byla Helen v Polaroidech a ty se staly ve své době kultovní inscenací, proč si myslíte, že tomu tak bylo?
Určitě to bylo tématikou. Jednalo se vlastně o inscenaci první vlny coolness dramatiky u nás. Otevřeně se probírala témata do té doby víceméně inscenačně tabuizovaná. Sex, drogy, homosexualita, nahota na jevišti a vulgární výrazy. Asi nejatraktivnějším tématem, které se v Polaroidech řešilo, byla homosexualita. Vznikl určitý fanklub diváků a určitá sociální minorita se s tím mohla identifikovat. Vím, že záznam představení dávali nedávno v televizi, ale já se na něj nemůžu podívat. Pro mě je to kamikadze (smích). Myslím si, že jsem v tom byla příšerná. Hrozně jsem vše prožívala. Stanislavskij na pochodu. Ráda bych si svou roli zahrála znova, protože mám pocit, že už vím jak na ni, technicky i v motivacích. Ale to je o zkušenosti.
Být vámi, nebyla bych k sobě a inscenaci tolik kritická. Myslím si, že se jednalo o inscenaci, která měla veškeré prvky profesionality a důstojně by obstála vedle inscenací profesionálních divadel. Možná to bylo již i určitou profesní vyzrálostí režisérky Natálie Deákové.
To se příjemně poslouchá. Ale já to nemůžu objektivně posoudit, když jsem to neviděla „zvenku“. s Ivanem Řezáčem jako Anežka v Moliérově Škole pro ženy (Švandovo divadlo na Smíchově)
Jako téma své diplomové práce jste si vybrala Činoherní studio Ústí nad Labem a jeho historii, přestože jste měla angažmá ve Švandově divadle na Smíchově. Co vás k tomuto výběru vedlo?
Tématem byla vlastně divadla studiového typu a to proto, že mě lákal model jejich práce. Ne klasické rozdělení herec hraje, režisér režíruje, dramaturg vybírá a upravuje hru, případně s režisérem nutí herce něco vytvářet na jevišti. Proto mě přitahovaly studiové formy, kde se to pokoušejí dělat jinak, vše je propojené. Komunitní práce je pro mě nejlepší způsob koexistence v divadle.
Tím pádem bylo ale vaše angažmá ve Švandově divadle trochu úkrok stranou.
Proto jsem po roce odešla do Činoherního studia.
Díky svému přesídlení máte určitý odstup od dění v české kultuře. Co si myslíte, že současnému českému divadlu nejvíce chybí?
Myslím si, že po odchodu Pařízkova souboru z Divadla Komedie chybí českému divadlu silná, odvážná, koncepční dramaturgie, která by měla přesah. Možná se tomu blíží to, co dělá Petr Štědroň, Jan Mikulášek a Dora Viceníková v Redutě, Studio Hrdinů a i třeba práce mladých dramaturgů v Činoherním studiu. A samozrejme chybí lepší finanční politika od státu.
Kdo (a jakou) vám dal v životě nejdůležitější radu?
Možná to byla maminka mého prvního přítele, která říkala, že „všechno je jinak“.
Co vám tedy přinesla vaše cesta na Island. Dozvěděla jste se o sobě to, co jste chtěla nebo potřebovala?
Tím, že jsem se musela spolehnout jen sama na sebe, neměla jsem tam žádné kamarády, zázemí, zjistila jsem, že musím nechat vše plynout a být otevřená. Tlačením na pilu ničemu nepomůžu.
A překvapila jste v něčem samu sebe?
Ano, rozhodně bych nečekala, že založím rodinu a že mě rodinný život bude dokonce i bavit (smích). To by mě v životě nenapadlo. Změnily se mi hodnoty. Moje dcera a můj partner, to jsou teď pro mě priority. Předtím jsem byla větší a výraznější individualistka a egoistka. Ale chybí mi divadlo, film, tvůrčí a intelektuální práce, rozhodně se k tomu chci vratit.
