Jak jste se dostal k divadlu? Vzpomenete si na svůj první kontakt s divadlem?
Moje první setkání s divadlem proběhlo rovnou na jevišti. Když mi bylo přibližně pět let, tak jsem hrál malého Ježíška v inscenaci Vladimíra Morávka v Klicperově divadle v mém rodném městě – Hradci Králové. Hostoval jsem tam společně s mým tátou a s mojí sestrou Terezou. Z inscenace už si moc nepamatuji, ale ta atmosféra divadelního prostředí se mi vryla hluboko pod kůži. K roli jsem se prý dostal tak, že jsem se rád předváděl v divadelním klubu a lezl tam na stůl, na kterém jsem nahlas řval „panáka!“.
Kdy přišlo rozhodnutí, že se chcete věnovat divadlu?
Byl to mnohem delší proces než jen jedno rozhodnutí. Po hostování v Klicperově divadle jsem na divadlo úplně zapomněl. Vybavuji si další divadelní zážitek až když mi bylo kolem dvanácti let. Byl jsem se podívat na představení mojí sestry Terky v Divadle Jesličky Josefa Tejkla, které spadalo pod ZUŠ Střezina. Vzpomínám si, jak jsem byl při děkovačce na ségru a na všechny, kdo v tom hráli, moc pyšný. Měl jsem pocit, že nám herci něco předávají a že je to oboustranná radost. Hlavně mi byl sympatický ten kolektiv, lidi byli otevření a měli specifický humor. Řekl jsem si, že bych toho chtěl být součástí, a tak jsem se přihlásil do dramatického kroužku na stejnou ZUŠ. Tohle nadšení mi vydrželo jen pár měsíců, a pak jsem s divadlem na dalších pár let seknul. Měl jsem nějaké období vzdoru a nic mě nebavilo, asi puberta.
K divadlu jste se ale vrátil a šel jste rovnou na DAMU. Proč?
Do divadla jsem chodil vždycky rád, a když jsem později vybíral, čemu bych chtěl věnovat čas a co by mě bavilo, tak herectví byla celkem přirozená volba. Vrátil jsem se zpět do dramatického kroužku na ZUŠ. Neměl jsem ale tušení, že mě to tak pohltí a že bych chtěl jít třeba na DAMU. To přišlo až v průběhu střední školy, kdy jsem v rámci dramatického kroužku chodil i na přípravu k přijímacím zkouškám na uměleckou školu. Přijímačky na DAMU jsem celkem netradičně zkoušel už ve třetím ročníku střední školy, abych věděl, do čeho půjdu další rok naostro. Postoupil jsem do druhého kola a nevzali mě. Další rok to ale vyšlo.
Jaké bylo studium na DAMU?
Byla to jízda. Člověk řeší neustále sebe, zkoumá se a je hodnocený, ale to k tomu samozřejmě patří. První rok jsem se v podstatě jen rozkoukával a trochu se v tom plácal. Od druháku se to ale zlomilo a začalo tím moje zatím nejhezčí období v životě. Se spolužáky jsme si k sobě našli cestu a doteď se vídáme, máme krásné vztahy.
DAMU vám jistě mnohé dala, je ale i něco, co vám vzala?
Před nástupem na DAMU jsem měl pocit, že jsem nejlepší na světě, tak to už teď nemám, to mi DAMU vzala!
Ke konci studia jste založili soubor Divadlo MASO a nyní působíte v divadle NoD. Jaké to je, spolupracovat se spolužáky i po škole?
Těším se na každou další reprízu! Navzájem na sebe slyšíme a víme, co od sebe čekat. Jsem na volné noze, a tak tohle nikde jinde nezažiji. S herci při hostování se potkám většinou jen jednou, a pak už si spolu nezahrajeme, takže tam není tolik času na sblížení. Jinak s divadlem MASO máme na repertoáru zatím jen jednu věc s názvem Všechno, co v nás zkurvili komunisti – autorská ironická politická féerie v režii Adama Skaly a v dramaturgii Martina Satoranského. Přijďte se podívat, stojí to za to!
Máte nějaké vysněné role?
Nemám žádnou konkrétní vysněnou roli. Určitě jsou role, které bych hrál radši, ale myslím, že i z té nejlepší role se může stát noční můra, pokud nebude dobře vedena. Spíš si vždycky přeji, abych pracoval v kolektivu, který je profesionální a zároveň lidský, kde se ví, čeho se chce dosáhnout a alespoň tuší, jak se toho chce dosáhnout.
Hlavní nevýhodu vidím v tom, že člověk nemá jistotu práce. Výhodou pak může být, že pokud práci má, tak si ji může vybírat. Přesto bych chtěl chvíli zakotvit v nějakém souborovém divadle a nabrat kvalitní zkušenosti.
Jaké jsou výhody a nevýhody herectví na volné noze?
Hlavní nevýhodu vidím v tom, že člověk nemá jistotu práce. Výhodou pak může být, že pokud práci má, tak si ji může vybírat. Jsou projekty, které dělat chci, pak projekty, které dělat nechci, ale musím, abych měl co jíst, a nakonec projekty, které si mohu dovolit odmítnout. Hned po škole jsem moc práce neměl a chtěl jsem se hlavně někde vyhrát, ideálně v angažmá. Nakonec jsem zůstal na volné noze a práce se naštěstí začala postupně nabalovat. Přesto bych chtěl chvíli zakotvit v nějakém souborovém divadle a nabrat kvalitní zkušenosti.
Kam unikáte, když si chcete odpočinout od divadla? Jaké jsou vaše záliby, koníčky?
Největší psychický detox jsou moji nejbližší přátelé, pak také rodina v Hradci. Rád běhám, přečtu si knížku, kouknu na seriál, film. Také hraju poker, většinou online, studuji taktiky, čtu o tom knížky. S koncem školy jsem hrál poker téměř každý den i několik hodin, dost se mi dařilo a pomohlo mi to v období, kdy jsem z divadla neměl tolik příjmů. Teď na to nemám tolik času, ale i tak si rád zahraju.
Láká vás filmové nebo televizní herectví?
Asi by bylo zvláštní, kdyby mě to nelákalo. Práce před kamerou je jiná, je detailnější a není tolik technická jako v divadle. Těch příležitostí zatím nebylo tolik, ale tento rok mám před sebou dva velké projekty, jeden do kina a druhý do televize. Těším se na to.
Na co byste nás pozval do divadla?
Myslím, že stojí za vidění výše zmínění Komunisti v NoDu, pak také Krátké rozhovory s odpornými muži v Divadle Na zábradlí. Na závěr doporučím inscenaci Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách v Divadle Letí ve Vile Štvanice, a nenechte se odradit názvem!
Rozhovor vzniká v době, kdy je nejen Evropa, ale i téměř celý svět ovlivněn šířením koronaviru. Jak prožíváte současnou situaci? Berete ji jako příležitost?
Volno si zatím užívám, je to určitě příležitost pro srovnání nějakých priorit a pro dohnání restů. Pokud to ale bude trvat delší dobu, tak budu nejen já v ekonomicky neudržitelné situaci. Občas se ve mně probudí frustrace, když sleduji celé dění, a to nejen u nás. Asi by bylo ideální v co nejbližší době zavést inteligentní karanténu, izolovat jen ohroženou skupinu a nakažené, a pak se nechat promořit. Jinak se v tom budeme plácat ještě dlouho a jen tak se z toho nevylížeme. Ale to je jiná debata… Všem přeji hodně zdraví a pevné nervy!
