Inspiraci hledá v lidech, a to nejčastěji v těch, kteří jsou jí nejbližší. Alternativní divadlo je pro studentku scénografie Veroniku Traburovou především o možnosti svobodně tvořit. Možná proto také ráda vzpomíná na autorský projekt Divočina, na kterém spolupracovala s celým svým ročníkem. Jako kostýmní výtvarnice se podílela také na řadě filmů, mimo jiné například i na přípravě kostýmů k dokumentu V síti.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Myslím, že jsem si hlavně přála být obklopena lidmi, které zajímají podobné věci jako mě. Nikdy předtím jsem nebyla na umělecké škole a chtěla jsem to zažít. To se určitě splnilo. Poznala jsem spoustu inspirativních lidí a dobrých přátel. Mimo to jsem se těšila, že si vyzkouším nové věci, techniky, něco k čemu bych se sama možná nedostala. Dost z toho se podařilo, ale přesto mám pocit, že jsem toho mohla za ty tři roky stihnout víc. Moc rychle to uteklo.
Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsala?
Pro mě je to možnost tvořit svobodně. Neomezeně (v rámci možností). Možnost propojovat divadlo s dalšími disciplínami. Překvapení. Dokáže často překvapit, ať už pozitivně nebo negativně.
Kde hledáš inspiraci ke své tvorbě?
Nejvíc inspirace asi nacházím v lidech. Baví mě je pozorovat, na ulici, v tramvaji, v čekárně u doktora. Určitě mě inspirují lidé, kteří mi jsou blízcí, které mám často kolem sebe.
Po maturitě jsi absolvovala stáž v galerii moderního umění v Dijonu. Prozradila bys nám, proč ses rozhodla pro stáž právě ve Francii a co ti tato zkušenost přinesla?
Na gymnáziu jsem se učila francouzštinu. Chtěla jsem toho využít a zároveň se v ní zdokonalit. V první řadě mě pobyt naučil hodně věcí o Francouzích… Práce v galerii je zajímavá, člověk je stále obklopen inspirativními lidmi (když jim zrovna rozumí) a i když je to jiná kultura, pořád jde o umění, kterému člověk může porozumět nehledě na jazykové dovednosti.
Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?
Myslím, že to bude náš prvácký autorský počin Divočina, na kterém jsme pracovali všichni z ročníku společně. V osmnácti lidech jsme vymýšleli celý koncept a podíleli se na jeho realizaci. Diskuze na zkouškách probíhaly tak, že každý, kdo se chtěl vyjádřit, zvedl ruku a byl zapsán na seznam. Většinou na něj přišla řada, až když zapomněl, k čemu se chtěl vyjádřit. Ráda na to vzpomínám.
Spolupracovala jsi na divadelní rekonstrukci Sametová simulace: Federál, která vznikla ve spolupráci KALD DAMU a souborů Vosto5 a 8lidí. Čím konkrétně ses na projektu podílela a jaké příležitosti ti projekt tohoto rozměru dal?
K tomuto projektu mě přizvala Vendula Tomšů. Pomáhala jsem jí s přípravou kostýmů i s oblékáním herců před představením. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost. Mezi herci bylo spoustu mých známých a spolužáků, takže to byla příjemná práce.
Podílela ses na kostýmech v dokumentárním filmu V síti, který sklidil velký ohlas široké veřejnosti. Jak jsi spolupráci na dokumentu prožívala ty? Napadlo tě, když jsi do projektu vstupovala, že bude mít takový ohlas?
V tu dobu, kdy jsem na projektu začala pracovat, jsem určitě netušila, jak velká věc to bude. Samotnou mě to při premiéře a především po tom, co následovalo, překvapilo. Natáčení ve studiu bylo pro mě docela intenzivním zážitkem, který se asi jen tak opakovat nebude. Díky mé pozici kostýmní výtvarnice jsem měla k herečkám blízko a hodně jsem se s nimi bavila o tom, co prožívaly. S jednou z nich jsem díky tomuto dokumentu dokonce navázala velmi cenné přátelství.
Co bys řekla, že je tvá největší přednost?
Řekla bych, že nejsem moc sebevědomý člověk, takže tohle je pro mě těžká otázka. Nejspíš v dělání věcí na poslední chvíli.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna netvoříš nebo nestuduješ?
Když mám volno, jezdím většinou za rodiči na vesnici, kde jsem vyrostla. Je tam krásná příroda, kde se moc ráda v tichu procházím. Společnost mi dělá jenom můj pes Luna. V Praze jsem ráda obklopena přáteli. Za poslední rok se mou oblíbenou činností stalo také sledování filmů, bohužel jen na notebooku a ne v kině.
Jsi součástí hudebně improvizačního tělesa Safati Jazz orchestra. Na co v něm hraješ? Vymýšlíš si a vytváříš třeba i vlastní nástroje?
V Safari Jazzu hraju většinou na náhodné nástroje. Ale je pravda, že poslední dobou se mým oblíbeným nástrojem staly klávesy značky CASIO, které mi zapůjčil Adam Páník. Mají skvělé efekty. Snaha o výrobu vlastního nástroje proběhla. Měl to být serpent z laminátu. Bohužel to zůstalo jen u nedodělané makety ze dřeva, která stále visí v naší školní dílně jako odstrašující případ.
Kde se vidíš v budoucnu?
V domečku někde u jezera, moře, řeky nebo oceánu, ale na kopci, abych měla výhled a za domem les. K tomu pár dětí, dalmatina, vlastní dílničku a milujícího manžela.
