Již další sezónu se na repertoár Druidu dostala Lebka z Conemary (A Skull in Connemara) a Osiřelý západ (Lonesome West), čímž se inscenačně uzavřela trojice McDonaghova cyklu, příznačně nazvaného Conemarská triologie (Connemara nebo také Leenane Trilogy), podle oblasti na západě Irska s naprosto specifickým klimatem, prostředím a především obyvateli.
Když v roce 2002 uvedl Osiřelý západ pražský Činoherní klub, dozvědělo se české publikum nejen o existenci Martina McDonagha, ale také o režijním a překladatelském talentu Ondřeje Sokola. Zatímco McDonagh měl v té době už za sebou (napsanou i v Irsku a Británíí inscenovanou) Aranskou trilogii (The Aran Island Trilogy), nazvanou podle Aranských ostrovů nacházejících se u západního pobřeží Irska, zahrnující hry Mrzák Inishmaanský (The Cripple of Inishmaan), Poručík z Inshmoru (The Liutenant of Inishmore) a Víly z Insheeru (The Banshees of Inisheer – dosud nepublikovaná a neinscenovaná), u nás byl stále autorem poměrně neznámým. Během pár let však se stal nejinscenovanějším současným zahraničním dramatikem na českých jevištích a to nejen díky Ondřeji Sokolovi a Činohernímu klubu, ale také prostřednictvím inscenací ve Švandově divadle, v Divadle na Vinohradech, v Divadle v Řeznické, v brněnském Divadle Reduta aj.
Smysl pro humor na ostří břitev
Dnes je tomu již jedenáctou divadelní sezónu, co se Osiřelý západ v činoherním klubu uvádí a hlediště divadla je stejně plné jako tomu bylo v roce 2002 nebo v roce 2006, kdy jsem inscenaci viděla poprvé já. Proč? Především proto, že Martin McDonagh je bez velké nadsázky génius moderního dramatu. Motivy a postavy jeho her vycházejí z tradiční irské dramatiky, která je velmi svérázná a jedinečná. McDonagh sám se odvolává k Johnu Millingtonu Syngeovi a jeho Hrdinovi západu (The Playboy of the Western World). Tato nadčasová hra, která – mezi jinými – stála u zrodu dublinského a irského národního divadla Abbey Theatre, vypráví poněkud bizarní příběh o tom, jak se Christy Mahon v jedné hospodě na západě ostrova chvástá, že zabil svého otce rýčem, za což je společností oslavován až do té doby, než se ve dveřích zjeví jeho otec – živý a pouze zraněný. Kontroverzní hra s velmi nekorektním humorem nezískala u irského publika na začátku 20. století příliš pochopení (ve skutečnosti rozpoutala silnou vlnu nevole) a bylo jí vyčítáno, že je namířena proti irské společnosti. Pravdou však je, že právě i tento nekorektní humor a do extrému vyhnané charaktery jsou nadsazeným obrazem Irska a jeho obyvatel a ukazují specifickou irskou povahu a poněkud drsný smysl pro humor. Ostatně ne náhodou se říká, že pokud chcete poznat Irsko a Iry, zapomeňte na Dublin a vydejte se do Leenane a na Aranské ostrovy. Západ Irska je a vždy byl jiný než zbytek ostrova a právě zde najdete obyvatele, kteří stále ještě mluví irsky a hledí si svého.
McDonagh, ačkoliv trávil v rodném Irsku pouze letní prázdniny u prarodičů, převzal od Syngea tuto “irskost” (a klišé s ní spojovaná) a zkombinoval ji s poetikou Quentina Tarantina. Ale zatímco Tarantino pracuje s násilím záměrně přehnaným, až expresivním, u McDonagha je násilí opravdové. Jen humor je to, co dovolí divákovi alespoň na chvíli oddech. Když Coleman Connor, jeden z bratrů v dramatu Osiřelý západ, zastřelí svého otce brokovnicí, protože měl urážlivé připomínky k jeho účesu, je to situace natolik absurdní, že vlastně nezbývá, než se jí zasmát. A protože pod celým textem a situacemi obou bratrů, od kolébky až do hrobu se týrajícími, se nese ta tíživá zoufalost a bezbřehá krutost, musí se objevovat hádky o balíčky chipsů, nový sporák a o laminátové figurky svatých, aby divák neměl chuť vrhnout se po představení pod nejbližší auto.
Smát se i když fotr z rakve kouká
Dramatické umění Martina McDonagha je však jen třetinou úspěchu inscenace Činoherního klubu. To co odlišuje zdejší Osiřelý západ (potažmo Pana Polštáře) od ostatních adaptací McDonaghova díla na českých jevištích, jsou dokonale zvládnuté herecké výkony Marka Taclíka, Jaromíra Dulavy a Michala Pavlaty a absolutní pochopení McDonaghovy poetiky a dramatického kódu režisérem a překladatelem Ondřejem Sokolem.
Samozřejmostí v Sokolově inscenaci je upřednostnění motivu vztahu bratrů Connorových na úkor “irské” stránky dramatu. Je to ale pochopitelné, jednak vzhledem k překladu, ze kterého logicky vymizela specifičnost v Irsku mluvené angličtiny, pak také kvůli tomu, že české publikum nemá šanci ocenit všechna ta klišé “irskosti” a prostředí (podobně jako by irské publikum nebylo schopno pochopit humor těžící z českého “švejkovství”). I s ořezaným materiálem ale Ondřej Sokol zůstává důsledně v linii komičnosti a nesklouzává k vážné výpovědi, nebo snad k psychologizaci postav. To co dělá McDonagha vtipným a především udržitelným a jednotným, je grotesknost za každou cenu, která z jeho her nemizí ani v situacích, ve kterých už se dávno smát nesluší. I to, že jeden bratr druhému pod krkem drží velké ostré nůžky a druhý mu na hrudník míří brokovnicí je v zásadě komická situace a musí být dohraná ad absurdum, jinak se celý koncept tříští. A právě toto dokonalé chápání McDonaghova humoru dělá ze Sokolova Osiřelého západu jedinečný divadelní počin, který je na repertoáru zcela logicky již jedenáctým rokem, který zaslouženě dostal cenu Alfréda Radoka 2002 a je bezesporu jedním z důvodů, proč byl Ondřej Sokol rovněž vyhlášen talentem roku a převzal cenu Thálie určenou mladému umělci do 33 let.
Pokud Sokol perfektně rozumí McDonaghovi, pak Taclík, Dulava a Pavlata dokonale chápou Sokola. Silná stylizace postav je v podání těchto herců umocněna nadsázkou vycházející nejen zevnitř situací, ale také z vnějšku postav. Z jejich specifických charakterů a zvyků, které jsou tak stejné, že musejí nutně vyústit v konflikt. Hrát McDonagha tradičně s komičností vycházející pouze ze situací hrozí nejen zploštěním komediálnosti a nechtěnou psychologizací postav, ale také rozbitím celého konceptu dramatického textu, jeho nepochopením. Ořezat charaktery na pouhé klauny řídící se výhradně svými pudy jako hlad – spát – sex, ubírá dramatu jeho mnohovrstevnatost a nechává pouhou grotesku, pod kterou už není nic. Ale ani o tom McDonaghův Osiřelý západ není. Hercům se pod vedením Ondřeje Sokola podařilo stvořit zcela civilní charaktery, projevující se naprosto přirozeně a věrohodně. Jejich malicherné hádky, škodolibost i zoufalství jsou uvěřitelné a jenom díky důslednému držení této přesně vybalancované linie může divák cítit všechny ty věci pod povrchem vztahu obou bratrů, které jsou tak dokonale schované pod výbuchy smíchu a groteskními situacemi.
Obchoďák v Bruggách
Od prvního uvedení Osiřelého západu v Čechách roku 2002 do sklonku roku 2012 uběhlo dlouhých deset let, během kterých se posunul nejen Martin McDonagh, ale i Ondřej Sokol. McDonagh napsal za tu dobu další dvě dramata – Pan Polštář (The Pillowman) a Ujetá ruka (A Behanding in Spokane) – obě inscenovaná Ondřejem Sokolem v Činoherním klubu (a obě stále na repertoáru). Především ale vtrhl do světové kinematografie s celovečerním filmem V Bruggách (In Bruges), krátkometrážním (a velmi, velmi, velmi nekorektním) Six Shooter a letošním celovečerním snímkem Sedm psychopatů (Seven Psychopaths), za které si právem získal ještě větší pozornost diváků celého světa. Ondřej Sokol úspěšně uvedl v Činoherním klubu dalších sedm her – kromě již zmiňovaného Pana Polštáře a Ujeté ruky také tituly Hrdina západu (J. M. Synge), Bůh masakru (Y. Reza) a tři hry Davida Mameta – Sexuální perverze v Chicagu, Americký bizon a Glengarry Glen Ross. Přes svůj nesporný režijní talent a cit pro anglo-americkou dramatiku však vstoupil do povědomí široké veřejnosti zejména prostřednictvím komediálně-improvizačního televizního pořadu Partička (na základě britského formátu Whose Line Is It Anyway?), účinkováním v rodinném seriálu Obchoďák a neúnavným zájmem bulvárních médií o jeho soukromý a sexuální život.
A tak zatímco McDonagh i Sokol se od divadla v současné době bohužel vzdalují, inscenace Osiřelý západ v Činoherním klubu vám celých deset let nabízí jistotu mrazivé zábavy a dokonale zvládnutého divadelního umění. Za těch deset let se totiž, díkybohu, na jevišti Činoherního klubu nezměnilo vůbec nic. Představení je stejně gradující jako při premiéře, herci si nevymýšlejí, čím by inscenaci “vylepšili” a důslednou koncentrací na přirozenost postav vám každý měsíc nabízejí událost, která rozhodně není v českých divadlech něčím každodenním.
V mnoha případech platí okřídlené “jednou a dost”, ale Osiřelý západ k nim nepatří. Osobně cítím, že dvakrát stále ještě nestačilo a doufám, že vedení neplánuje nakročit k derniéře. A kdyby ano, ujistěte se, že si tento divadelní zážitek nenecháte ujít. Byla by to škoda.
