Ze všeho nejdřív se tě musím zeptat na přídomek. Jak to s ním je?
Většina lidí si myslí, že si tak říkám až teď a hlavně proto, abych se odlišil od Jiřího Suchého. Můj přídomek ale vznikl mnohem dřív, vlastně už na střední škole jako taková studentská recese. Psal jsem nějaký referát do hodiny dějepisu na Jana Žižku z Trocnova, tak jsem se podepsal jako Jiří Suchý z Tábora. Prostě proto, že to hezky vypadalo. A pak jsem se tak začal podepisovat všude. Líbila se mi ta zkratka – JSZT. Během studia na DAMU se najednou začal přídomek objevovat i v obsazení inscenací. Když jsem pak hrál svoji první roli v profesionálním divadle (Běljajeva v Měsíci na vsi, který ve Švandově divadle režíroval Radovan Lipus), napsali mě tak na stránky divadla i do programu v podstatě automaticky. Tam se moje jméno v plném znění objevilo poprvé oficiálně a já jsem z toho měl radost. Uvažoval jsem i o tom, že si ho dám do občanky, což není tak podstatné, ale je to zkrátka moje součást.
Díky tomu, že ses stal profesionálním hercem ale přichází ke slovu i praktická funkce přídomku, a sice, že si tě nikdo nesplete s panem Suchým. Jaký máš ke svému slavnému jmenovci vztah?
Především ho obdivuju. On je legenda, velikán české literatury a divadla. Jeho texty jsou pro mě zásadní a měly mimo jiné velký vliv na vývoj českého jazyka. Podobně jako třeba tvorba Zdeňka Svěráka nebo hry Václava Havla. Na tyhle pány by se nemělo zapomínat. Co se týče Semaforu, mám ho “celý” na cdčkách a poslouchám ho v autě. Je pro mě velká čest, že jsme se mohli s panem Suchým setkat osobně. Takže už o mně ví a byl se dokonce podívat na představení našeho autorského Cabaretu Calembour, které se mu – k naší veliké radosti – líbilo. Taky jsme v Olomouci moderovali oslavu jeho osmdesátin s kolegou Milanem Šotkem. Pak s námi chvilku poseděl a svěřil se nám, že má kolem sedmadvaceti představení do měsíce. To mi přijde neuvěřitelné a obdivuhodné.
Myslím, že by se Jiří Suchý určitě nezlobil, když řeknu, že jste s Cabaretem Calembour tak trochu pokračovateli tradice, kterou on se Semaforem založil…
… snažíme se navazovat, ale nekopírovat. Vznikli jsme inspirováni několika fenomény a určitě také Semaforem, ale jinak vycházíme z vlastní přirozenosti. Každopádně nás hodně ovlivnil.
Jak vznikl Calembour? Pamatuješ si první myšlenku na vlastní kabaret?
Se spolužákem, kolegou a kamarádem – dramaturgem Milanem Šotkem – jsme už od prvního ročníku na DAMU snili o tom, že si uděláme vlastní divadlo malých forem. Milan je milovník češtiny a velký hráč se slovy, takže princip slovních hříček v našich představeních je daný. Odtud ostatně také název kabaretu. Musel jsem ho hodně dohánět v sečtělosti, abych při vymýšlení scének a psaní textů neobjevoval objevené. Pak jsme oslovili ještě spolužáka Igora Orozoviče, který je autorem hudební stránky věci a součástí našeho kabaretního tria.
V prvním “dílu” Calembouru – v kabaretním večeru nazvaném Čertovská kvidoule – říkáte, že jste si “odskočili z velké na malou. Tedy od velké činohry k divadlu malých forem.” Jaké to je hrát třeba jeden večer klasický titul na velkém jevišti a druhý den vystupovat v kabaretu?
V divadle mám opravdu rád velké jeviště, ale o to příjemnější je mít možnost ubrat na výrazu a přejít k úplně jinak stylizovanému projevu na kabaretní scéně. Myslím, že takovéhle změny v rytmu – střídání velké a malé scény je pro herce velmi dobré… Je to příležitost vyzkoušet si, jak vyjádřit věci jiným způsobem. Jednoznačně považuju takové “odskočení si” za výhodu.
Z dob středoškolských máš bohaté zkušenosti s ochotnickým divadlem. Pozoroval jsi u sebe autorské tendence už tehdy?
Ano, psal jsem si takzvaně do šuplíku, ale dneska bych to po sobě číst nechtěl. Myslím, že mi absolutně chybělo povědomí o řemeslné stránce věci nebo o formách. Chtěl jsem, ale nedokázal jsem to tehdy realizovat.
Pak jsi šel studovat činoherní herectví na DAMU, kterou jsi v roce 2010 úspěšně absolvoval, ale ještě krátce předtím jsi, spolu se dvěma spolužáky, dostal nabídku na angažmá v Moravském divadle Olomouc. Považuješ to za běžné?
Tak, stává se to, ale pravidlem to není. Nicméně si myslím, že by mělo být. Absolvent končí sezónu v Disku a na ni by měla plynule navázat sezóna někde v divadle. Možná by se škola měla víc o svoje studenty postarat, pomoct těm, kteří takové štěstí nemají a otevřít jim možnosti. Nemám samozřejmě na mysli nějakou přímou protekci, ale spíš podporu a informace. Třeba zrovna já, Klára Klepáčková a Ivan Dejmal jsme to naštěstí nepotřebovali, protože si nás Michael Tarant vzal do Olomouce.
Zavzpomínej na ty tři sezóny v Moravském divadle.
Ze začátku jsme byli takoví rozechvělí. Báli jsme se, protože nám všichni říkali, že nováčky starší kolegové nepříjimají dobře. Opak byl pravdou. Přišli jsme do souboru plného skvělých a milých lidí, přestože to bylo v docela dramatickém období historie tohoto divadla. Odcházel ředitel, přicházel nový šéf a s sebou si přivedl nás, navíc místo mladých herců, kteří odešli nebo byli odejiti a kolegové v souboru je měli rádi. Jenže už během prvních čtrnácti dnů se ukázalo, že naše obavy byly zbytečné. Všichni k nám byli hodní, byli otevření a svobodomyslní… a my jsme se v takové atmosféře – namísto taktizování, jak se chovat – mohli soustředit na práci, což je hodně důležité. Našli jsme tam přátele na celý život. Navíc jsme hned ze začátku dostali krásné herecké příležitosti a možnost spolupracovat s několika zajímavými režiséry.
Jsi jednou polovinou hereckého páru. Nedávno ses oženil se spolužačkou a kolegyní z divadla i Calembouru v jedné osobě – s Klárou Klepáčkovou, dnes už tedy Suchou. Následuje předvídatelná otázka: Jaké to je, partneřit s vlastní partnerkou i na jevišti?
Je to skvělé. Už proto, že Klárka je dobrá herečka. Začali jsme spolu chodit ve druhém ročníku DAMU a od té doby jsme pořád spolu. Studovali jsme spolu, bydleli jsme spolu a když jsme zkoušeli, velmi často jsme hráli partnerské dvojice. Zní to možná zvláštně, ale nikdy kvůli tomu mezi námi nevznikl žádný konflikt. Vycházíme z toho, že se na sebe můžeme spolehnout. Až když jsem začal v divadle zkoušet s jinými herci a herečkami, uvědomil jsem si, jak je nesamozřejmé si s někým na jevišti rozumět, a že je často potřeba tu cestu k sobě teprve hledat. S Klárou a se spolužáky z ročníku jsem to nemusel řešit. Byli jsme na sebe zvyklí a komunikace tak byla jednodušší. Třeba s Ivanem Dejmalem jsme skutečně partneřili a doplňovali se. Když jsem pak ale přebíral role, které jsem nenazkoušel, stalo se, že vzájemné reakce s novými kolegy byly tím hledáním cesty najednou zpomalené. Někdy se to prolomilo, někdy ne. Každopádně je porozumění na jevišti velká vzácnost.
Teď prožíváš období velkých změn. Nastupuješ do nového angažmá v Českých Budějovicích, přestěhoval ses do rodného Tábora a očekáváte narození prvního syna, což je zásadní. Jaké pocity má Jiří Suchý z Tábora v září 2013?
Pocity jsou hodně ovlivněné tím, že za šest dní máme termín porodu. Hrozně se těším, jsem nervózní a obdivuju Klárčinu statečnost. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak šťastný a blížící se rodičovství mě takhle pohltí. Nejradši bych už pořád plodil. (smích) Člověk si říká, že v pětadvaceti na to má ještě čas, ale pak mu najednou dojde, jak je to přirozené. Oba jsme se shodli, že už jsme spolu pěkně dlouho, trávíme spolu asi mnohem víc času, než některé páry a chceme spolu být napořád, takže není na co čekat. Přitom herecký život to úplně nepředpokládá. Lidi od divadla hodně žijí divadlem, když jsou na škole, jsou pořád spolu, když jsou v divadle, žijí ve větší skupině a najednou se může stát, že ten vztah třeba nepřijde, protože těm lidem včas nedojde, že přátelé jsou skvělá věc, ale opravdu šťastný může člověk být jen ve dvou a později ve třech, čtyřech… (smích).
Jak ses dostal do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích?
Začalo to před dvěma lety skvělou spoluprací s režisérem Martinem Glaserem, místním šéfem činohry, který hostoval v Olomouci. Dělali jsme Arabskou noc od úspěšného současného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. To mě v Olomouci bavilo, že vedle velkých klasických titulů jsme hráli taky současnou dramatiku a dostali se tam progresivní režiséři mladší a nejmladší generace jako právě Martin Glaser, Michal Lang nebo Štěpán Pácl a Mikoláš Tyc. Ti všichni mají podle mě mladý pohled na divadlo. Martin mě zaujal svou připraveností a tím, jak si dává věci do souvislostí. Bylo to moc hezké zkoušení a já jsem projevil přání s Martinem dál spolupracovat, takže když mi později nabídl angažmá, s radostí jsem přijal.
A jak se ti v divadle na jihu Čech zatím líbí?
Přijetí bylo opět moc fajn. Nemám rád přebírání rolí kvůli tomu, že jsem proti ostatním v podstatě pozadu a nemám zdaleka tolik času si tu roli osahat, vzít ji za svou a taky postupně napravovat vlastní chyby, zdokonalovat se. Protože moje první role v Jihočeském divadle je právě převzatá, byl jsem při nástupu pořádně nervózní. Během první zkoušky se ukázalo, že bylo úplně zbytečné se stresovat, protože mi všichni pomáhali a vycházeli vstříc. Zatím jsem neměl moc šancí je blíž poznat, ale už se moc těším na první regulérní zkoušení, kdy to určitě doženu. A nejen osobně, ale i profesně. Budu se muset snažit a kolegům se postupně dorovnávat, protože jak jsem měl možnost vidět, hraje jim to skvěle. S úrovní protihráče – v dobrém smyslu toho slova – stoupá výkonnost. Taky jsem zvědavý na režiséra Martina Františáka, se kterým jsem ještě nezkoušel.
Tou první rolí, kterou jsi zmiňoval, je oklamaný ženich Giovanni v inscenaci Dekameron před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Jaký máš k tomuto fenoménu (nejen) divadelní technologie vztah?
Do té doby jsem tam byl pouze jednou jako divák a byl to pro mě velký zážitek. No a teď je to ještě větší zážitek. Diváci totiž spoustu věcí nevidí. Třeba jak to vzadu pod točnou nádherně kmitá! Technici, rekvizitářky, kompars… Když se vracím z výstupu a točna se na mě otočí těma zadníma bodovýma světýlkama, což připomíná hvězdy, a ze stran vybíhá tlupa techniků, která potichoučku dupe, zatímco pod točnou už se rychle převléká kompars a rekvizitářka rychle chystá věci, než se to znovu otočí, je to krása.
V měřítkách českého divadla můžeš být považován za úspěšného. Co pro tebe znamená slovo úspěch?
Vážím si třeba toho, že jsem dostal nabídku do angažmá na základě předchozí spolupráce s Martinem. To je pro mě třeba významné ocenění mojí práce. Označení “úspěšný” vnímám jako měřítko svého okolí. Za sebe bych řekl spíš “spokojený”. Protože kromě práce, kterou dělám rád a která mě čeká, je tu soukromí, tedy rodina. Období změn, o kterém jsi mluvila, a které teď prožívám je opravdu krásné. Zažíval jsem hezká období i dřív, v Olomouci, ale myslím si, že člověk, natož pak herec potřebuje změnu, aby se mohl rozvíjet a nezabředl do stereotypu.
Ptala jsem se Jiřího na zásadní setkání v jeho divadelním životě. Vyprávěl mi o Janu Brůčkovi (z Bechyně), který ho přivedl k divadlu a leccos ho o něm naučil, včetně zdokonalování řemeslné stránky herectví nebo přemýšlení o roli. Pak se rozhovor stočil k DAMU a paní Jaroslavě Adamové. Ráda bych vzpomínkou studenta na jeho pedagožku uzavřela naše povídání: Bylo mi sedmnáct a byl jsem ve třetím ročníku na střední, takže mě na DAMU nemohli vzít. Komise mi ale nabídla, že můžu přijímací zkoušky vykonat a vyzkoušet si, kam až se dostanu. Když jsem byl ve třetím kole, vypukla debata. Zastávala se mě paní Adamová a na argument protistrany, že přece můžu přijít příště, projevila obavu, že už příště nepřijdu, což by byla veliká škoda. Zřejmě jí na tom už tehdy nějak zálěželo. Nakonec mě vzali a dostal jsem se do “takový krásný společnosti”. Nebýt toho, nepotkal bych možná Klárku, nepotkal bych Milana Šotka a celý náš ročník a nemohl bych trávit čas pod pedagogickým vedením paní Adamové. Myslím, že hodně lidí si neumí představit, kolik zkušeností a energie dokázala předat pouhým pohledem, úsměvem, ironickým komentářem. Velmi se nám věnovala a pod zdánlivě drsnou a sarkastickou slupkou se skrýval neuvěřitelně hodný člověk. Prostě jenom těžce nesla pohled na někoho, kdo na jevišti evidentně nepřemýšlí. Protože ona tu věc, o kterou šlo chápala a chtěla nám to předat. “Je to jednoduchý: Zastav se, nemel a zamysli se.” Divadlo není nic jiného než život. Vlastně jen kopírujeme a pojmenováváme život kolem nás. Ona byla divadlo, byla jím prorostlá od hlavy až k patě. Sblížili jsme se a prožili spolu krásné čtyři roky spolupráce. Tak tohle setkání považuju za nejdůležitější.
