Herectví jako povolání má proti normálním zaměstnáním mnoho odlišností. Je lecčím výlučné, v pozitivním i negativním slova smyslu. Jednou z těch docela viditelných odlišností je odchod do penze. Mnoho herců si přeje „umřít na jevišti“ a mnohým z nich se to přání pomyslně i splní. Ale pokud o herce postupně přestává být zájem, je konec kariéry asi větším problémem, než u většiny ostatních profesí. Zatáhne-li roletu lékárník, jeho sociální vazby mu zůstávají. Zatáhne-li se opona za hercem, zůstanou mu klasické sociální vazby, ale postupně ztratí miliony diváků. Vzpomenou si, ale „sejde z očí, sejde z mysli“. Pro člověka uvyklého omamnému potlesku hlediště musí být dost těžké se s tím smířit…
Více než 90-letá herečka si připravuje prazvláštní oběd. V umolousaném kastrůlku nejdříve přivede k varu půl kelímku šlehačky, pak vroucí tekutinu naředí několika lžícemi nálevu z nakládané červené řepy. Nic dalšího. Sedá si k malému stolečku, nabírá z kastrůlku tu podivnou tekutinu a zajídá ji chlebem. Síla touhy starého herce být za jakoukoliv cenu v hledáčku kamery asi nemůže být řečena přesněji.
Premiéra filmu SAMA proběhla 21. září v divadle Rokoko, v pozdějším věku domovské scéně Luby Skořepové. Proběhla stylově, vysíláním na plátno na jevišti divadla. Otakar Faifr k filmu před premiérou zodpověděl čtyři otázky:
Film zachycuje dobu, kdy více než devadesátiletá herečka připravuje svoji poslední premiéru. Komorní kus pro dvě herečky. Urputně jí záleží na tom, aby se premiéra uskutečnila a aby byla úspěšná. Sledujeme ji, jak telefonuje, organizuje, vstává, cvičí, zkouší text, telefonuje, organizuje, naléhá, vypráví a telefonuje. Mluví o svém hereckém životě tak, že by se dalo vytušit, že je přesvědčena o tom, že je jednou z nejlepších českých hereček, ne-li vůbec nejlepší. A je ve svých očích i evropským unikátem – vždyť která herečka po devadesátve ještě hraje? (Pozn. – v Čechách Soňa Červená a Zdenka Procházková.)
Děj se odehrává výhradně v jejím maličkém vinohradském bytě, přeplněném věcmi, předměty všeho druhu, oblečením, texty, knihami a stolními lampami. Celé to víceméně sympatické úsilí je relativizováno rozdílem v jejím chování. Do telefonu vlídná, žoviální, osobní, posilující, po zaklapnutí sluchátka neváhá dát najevo odsudek. Postupně ji mnozí opouštějí. Herecká partnerka zkouší ještě někde jinde, režisér do telefonu odmítá věc dokončit se slovy „To už nějak dotáhnete.“ Koho máme před očima? Nejlepší českou herečku anebo do sebe zahleděnou starou paní, která si nechce přiznat, že omamný potlesk hlediště už možná ani nepřijde? Anebo herečku, která si užívá to, že je – patrně naposledy – středobodem objektivu kamery, i když je to v maličkém bytě přeplněném i nesplněnými touhami, po němž se neváhá pohybovat s jednou ponožkou na noze?
Střih, poslední záběry filmu. Lidé se tlačí před vchodem do historické budovy Národního divadla. Vstupujeme s nimi dovnitř, spolu s několika kameramany zpravodajství několika televizí. Není to premiéra, ale poslední rozloučení ve foyer divadla. Pohřební vůz pak odjíždí po Národní třídě, kameramani vybíhají na ulici – a objektivy kamer míří do tváří slavných lidí odcházejících z divadla…
