Autor: Jaroslav Vostrý, režie: Jiří Menzel, scéna a kostýmy: Jiří Benda
(Jaroslav Vostrý byl tehdy „zakázaným autorem“, takže jako autor Tří v tom byl označován jejich režisér Jiří Menzel.)
Hráli: Josef Abrhám (Capitano), Petr Čepek (Horatio), Veronika Freimanová (Ardelie), Jiří Hálek / Josef Vondráček (Pandolfo), Rudolf Hrušínský ml. (Cola), Jiří Kodet (Ubaldo), Jiřina Krejčíková (Lucinda), Libuše Šafránková / Jana Švandová (Colombina), Miloslav Štibich (Doktor), Oldřich Vízner (Ottavio), Jiří Zahajský (Zanni)
Premiéra: 16. listopadu 1978
Záznam divadelního představení: Česká televize 1981
Rozhovor: Thespis
Fotografie: Martin Poš
Programy, recenze: Divadelní ústav
Veronika Freimanová – po letech o Třech v tom
Úspěch Tří v tom byl dán Jiřím Menzelem, který má dar citu pro rytmus představení a bylo to i textem hry, protože je to pravá komedie a ne bulvár – mnohé hlášky ze Tří v tom jsou kultovní a dodnes potkávám lidi, kteří z toho citují. Úspěch byl dán i kontextem doby – vstřícným spiknutím zúčastněných lidí, kteří věděli, že autor je někdo jiný, než se uvádí.
Přispěla k tomu i nevídaná atmosféra v souboru, který byl opravdu jednolitý celek, stáli jsme při představení v šálách a navzájem se podporovali, i v dobrém kritizovali. Určitě to nebylo představení, při kterém se sedí v šatnách. Dobré bylo i to, že Jirka Menzel alternoval mnoho rolí a díky tomu byl při mnoha reprízách v divadle.
/
Do Činoherního klubu se jen tak nebralo, bylo to uzavřené společenství.
Na mé maturitní přehrávky ve zkušebně Divadla na zábradlí jednou vešla sádra a za ní režisér Macháček. Nebyl tam dlouho, možná dvacet minut, ale mě polilo horko. A dole jsem měla papírek, že budu dělat záskok za Jiřinu Třebickou, hudebního klauna v Ten, který dostává políčky. Dostala jsem dva nafukovací balónky na zadek, tři čtvrtě metru dlouhé klaunské boty, červený knoflík na nos a kazoo do pusy, bílej ksicht a hrála jsem s Jirkou Cízlerem hudebního klauna.
Ještě mám ten jeho papírek schovaný.
/
Po jednom představení mi řekli, že na mě čeká pan režisér Menzel, to byl další infarkt. Seděl v první řadě opuštěného hlediště a říkal: „Já vás vůbec neznám, ale mně z ředitelství cpou do představení obsazení, s kterým nesouhlasím. Byl jsem se na vás podívat, děláte pěkné kotrmelce, jste taková živá a já chci, abyste to představení dělala.“ Tak jsem začala zkoušet Tři v tom, úžasnou a pro mě přelomovou roli.
/
Už pan režisér Macháček mi vymohl 150 korun za představení, protože Klaun byla velká role. A spolu s představeními Tří v tom jsem se dostávala do tak závratných honorářů, že pro ně bylo rentabilnější přijmout mě na plný úvazek 750 korun měsíčně. Tím jsem se dostala do Činoherního klubu – byla jsem pro ně ekonomicky neúnosná.
/
Zkoušení Tří v tom bylo bezvadné. Jirka mě tenkrát zbavil křečí, svázanosti a klišé, která si člověk donese z konzervatoře. Pro mě byl ten záskok s režisérem Macháčkem a zkoušení s Jirkou důležitější než celá konzervatoř. Jirka po mně házel boty, protože jsem odmítala ječet, což byl základní atribut Ardélie. Po jedné dobře mířené ráně jsem opravdu začala ječet a ječela jsem třistasedmdesát repríz.
Při zkoušení byla obecně strašně vstřícná atmosféra, zkoušeli všichni a kdo nezkoušel, seděl v hledišti a radil. Bylo to moc hezké.
/
Představení nechtěně stáhla naše Tereza, která se narodila v roce 1987. Já jsem to řekla dost dlouho dopředu a když se uvažovalo o alternaci, většina z přítomných pánů usoudila, že už jsou příliš staří na to, aby hráli mladíky, kteří se chtějí ženit, protože jim bylo mezi čtyřiceti a padesáti lety.
/
Ardélie jediná neměla alternaci. Líba Šafránková alternovala s Janou Švandovou, když pak přišla Jiřina Krejčíková do jiného stavu, přešla Jana Švandová do její role a občas to pro ni bylo schizofrení, protože si sama odpovídala.
/
Hodně jsme jezdili. Byli jsme ve Francii, ve Finsku, v Německu, Maďarsku. Ve Finsku neměli diváci sluchátka, ale nad jevištěm byla bílá plocha a na tu promítali titulky. Všichni se koukali vysoko ke stropu, my jsme dole hráli a oni se smáli se zpožděním, až když to přečetli.
/
Říká se, že mezi chlapem a ženskou nemůže být přátelství. Ale pro mě je od Třech v tom Ruda Hrušínskej jedna z mých nejlepších kamarádek. Báječný partner byl i Olda Vízner, vládla tam opravdu nebývalá atmosféra, soubor nechtěl nikoho chtěl vyštípat nebo bojkotovat. Později jsem to několikrát zažila, ale Tři v tom, to byla mušle, která přijala všechna zrnka písku, která do ní moře vplavilo.
