Většina lidí vnímá Trutnov jen jako kulisu posledního většího města na cestě do Janských Lázní nebo Pece pod Sněžkou. A asi od nich nelze při přemýšlení o lyžích, snowboardech či v létě o cestě od kapličky v Obřím dole do Modrého dolu chtít víc než to, že rozliší Trutnov a Turnov. Pokud by však městem jen neprofrčeli, zjistili by, jak krásné a kulturou žijící město to je.
Trutnov má jen 30 tisíc obyvatel, přesto se může pochlubit mnoha umělecky založenými rodáky. Z těch nejviditelnějších – narodila se zde Carmen Mayerová i její pozdější zeť, divadelní režisér a ředitel Petr Kracik. Také dramaturg a někdejší děkan DAMU a také rektor a dnes prorektor AMU Jan Hančil, dramaturg a scénárista Josef Kovalčuk či spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Jiří Šebánek. Narodila se tu i herečka Anita Krausová (a školní léta tu strávila Marie Doležalová), i herci Robert Jašków, Denis Šafařík nebo Tomáš Jirman.
Čestným občanem města je prezident Václav Havel, jehož pracovní zkušenost v trutnovském pivovaru dala vzniknout hře Audience. (To, že pověstná chalupa manželů Havlových, Hrádeček v katastru obce Vlčice, je jen kousíček od Trutnova, jistě netřeba připomínat.)
(Foto: Karel Hádek)
Tím ovšem spojení Trutnova s kulturou nekončí. Známý je festival TrutnOFF, zvaný Český Woodstock, který se tu pořádal od roku 1984 (od roku 1990 už jako povolený). V roce 2016 byl poslední ročník v Trutnově, festival přesídlil do Brna, ale od letoška už se zase vrátil.
Fotografie trutnovské radnice není náhodná – na radnici visí trutnovský drak, symbol města.
A zatímco TrutnOFF se vrátil z Brna do Trutnova, drak brzy poputuje do Brna, protože, jak praví pověst, tento symbol Brna má původ právě v Trutnově. (Milým propojením Trutnova a Brna je již zmíněný Josef Kovalčuk, který se narodil v Trutnově, a v jeho profesním životopise hraje velkou úlohu právě Brno, kde také i zemřel.)
Pokud v Trutnově vystoupíte z autobusu nebo vlaku, neujde vaší pozornosti budova UFFO, kde je již od roku 2011 pořádám mezinárodní festival nového cirkusu Cirk-UFF. (Název tohoto kulturního stánku nenaznačuje žádnou spojitost s mimozemskými civilizacemi – je pojmenován po zdejším rodákovi Uffo Hornovi, spisovateli, ale i politikovi a revolucionáři roku 1848.)
Před Uffem na vás čeká Smečka sedmi gepardů Michala Gabriela. A nejsou to jediné Gabrielovy sochy ve městě. Jen kousek od draka na radnici se nad ulicí vznáší Červený jelen – stejný, jakého můžete vidět v Praze před cukrárnou cukráře Skály v zadním traktu Paláce Špork, v němž je stejnojmenná restaurace. A na dohled od Jelena je Lev, který přísně hledí na velkou bíle kachlíkovanou budovu, v níž dnes sídlí trutnovský Městský úřad, postavena však byla jako sídlo zdejších komunistů a kvůli velikosti a těm bílým kachlíkům se jí říká Moby-Dick.
Byl-li Trutnov dosud velmi kulturně orientovaným městem, od 24. května dal najevo ambici být kulturním centrem evropského významu. A souvisí to s oborem, který na první pohled vyloženě umělecky nevypadá. Tedy se strojírenstvím a dřevovýrobou, firmou Kasper Kovo a manželi Rudolfem a Renatou Kasperovými.
Kasper Kovo je už třicet let výrazným podporovatelem umění, sportu a vzdělávání v regionu Trutnova (včetně toho, že je generálním partnerem již zmíněného Uffa). Před několika lety však tuto vstřícnost vůči kultuře vyjádřili vskutku nevšedním krokem – koupí areálu elektrárny v městské části Trutnova Poříčí, s úmyslem udělat z ní obdobu londýnské Tate Modern, místo pro nový způsob prezentace současného umění. A tak zatímco elektrárna dodávala od počátku minulého století energii do 60 obcí, dnes může jít – a zjevně půjde – o výraznou energii modernímu sochařství. (Stačí se podívat na video a vnímat, s jakým nadšením manželé Kasperovi o projektu mluví.)
Spojení strojírenské firmy a umění není vůbec tak nelogické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podmínkou je ovšem to, že majitelé vnímají důležitost umění v životě společnosti a jeho nezastupitelnou roli v její kultivaci. Prostory bývalé elektrárny měly původně být přímou součástí výroby Kasper Kovo, jejíž areál na elektrárnu přímo navazuje. Nicméně pak Kasperovy napadl nápad na galerii.
Má to svoji logiku. Výstavní prostor je velký, ve všech třech rozměrech – výstavní plocha má 3 400 m2 a nekonečně vysoké stropy. A propojení se strojírenskou firmou umožňuje vystavit i velké objekty, které by v normální galerii nemohly být vystaveny, natož, aby tam vznikly. A to je ta druhá zásadní hodnota – sochař své dílo rozmyslí, navrhne a „ve vedlejším baráku“ mu sochu i vyrobí.
Oni sami vnímají projekt jako to, co tu „po nich zůstane“. Celý projekt dělali s vizí pro budoucí generace. Když s nápadem přišli, mnoho lidí si ťukalo na čelo, jak bláhový se jim ten nápad zdál. Rekonstrukce prostorů trvala zhruba 4 roky, otevřeno je čtvrt roku a už teď se ukazuje, že se ta myšlenka uchytila zdárně. (Ředitel Jan Kunze je sám dobrým příkladem víry v takový projekt – kvůli EPO1 se do Trutnova přestěhoval z Opavy, což tedy opravdu není za rohem. Ale věřil zapálení Kasperových a chtěl s nimi spolupracovat, protože rád pracuje s lidmi, kteří mají sílu – a ne s těmi, kteří jsou vypnutí a jen mluví.)
Plány EPO1 jdou ale ještě dál. Od roku 2025 se tu počítá s pořádáním workshopů a rezidenčními byty pro umělce. Přijedou, navrhnou, ve výrobě vyrobí. Cílem je pak venkovní Sculpture Park, jehož základ je venku už dnes.
Uvnitř galerie jsou tři hlavní výstavy:
Volume – akustická dimenze v současném umění, inspirace zvukem
Power Post Station – tedy důraz na pohyb a energii
Fresh Power – mladí sochaři, kontrast soch a industriálních prvků
Pokud se tam pojedete podívat (autem snadné, autobusem k Uffo a pak MHD, vlakem lepší, s výstupem na stanici Trutnov – střed), možná si všimnete, jak dobrá je v tom objektu energie. Nemyslím si, že to souvisí s tím, že se tam desítky let vyráběla elektřina. Spíš to má původ v nadšení lidí, kteří za EPO1 stojí – Rudolfem a Renatou Kasperovými či Janem Kunze počínaje a nekonče.
