Činohrou, která staví na komorní dramatice, precizní hereckou prací a chytrou dramaturgií s jasně čitelným záměrem si získal renomé brněnský nezávislý divadelní soubor Buranteatr.
Tato zdánlivě obyčejná východiska, která upomenou třeba na začátky pražského Činoherního klubu, dovedla soubor v loňském roce v radokovském hlasování k nominaci na divadlo roku a jeho klíčový herec Michal Isteník dokonce získal cenu pro talent roku.
Letošní sezonu zahájil Buranteatr premiérou, která se vydává až výstředně jiným směrem. V režii uměleckého šéfa Michala Zetela uvedl velkolepou inscenaci slavného romantického knižního dramatu Dziady Adama Mickiewicze, navíc s původní scénickou hudbou skladatele Vojtěcha Dlaska hranou naživo desetičlenným orchestrem pod vedením dirigenta Ondřeje Tajovského.
Tato zdánlivě obyčejná východiska, která upomenou třeba na začátky pražského Činoherního klubu, dovedla soubor v loňském roce v radokovském hlasování k nominaci na divadlo roku a jeho klíčový herec Michal Isteník dokonce získal cenu pro talent roku.
Poprvé od 19. století
Dziady jsou nesnadné čtení – čtyři vzájemně nepříliš související části vzniklé s několikaletými odstupy, nemnoho sledovatelného děje. Dohromady nějakých tři sta stran textu, který vychází ze stejnojmenné tradiční litevské slavnosti, na níž si venkované při obřadní hostině připomínali památku zesnulých předků. Na českých jevištích se Dziady hrály naposledy v devatenáctém století – mnoho lákavého materiálu tu zdánlivě není.
Zetelova inscenace staví na starších částech dramatu, podle místa vzniku zvaných Dziady vilenské.
Text je několika přesuny a škrty zjednodušen, zpřehledněn a zkoncentrován tak, aby se do popředí dostal příběh Gustava – rozervaného hrdiny, který po zradě své milé spáchal sebevraždu a teď se při dziadech zjevuje vesničanům. Inscenace ale romantickou rozkošatělost textu úplně nepotlačuje, a tak se tu v groteskním výjevu objevuje i duch krutého pána, jejž trýzní draví ptáci, filozofující dialog starce a vnuka na cestě ke hřbitovu, a hlavně rozsáhlé sborové pasáže přibližující samotné dziady.
Inscenátoři se nebojí romantického patosu, k němuž částečně směřuje i Halasův stařičký překlad, ale to není jediná poloha, do níž se pouštějí. Své místo tu má i ironie, černý humor a nejrůznější zcizování – třeba baladu o upírovi podává Michal Isteník coby Gustav s dryáčnickostí takřka kabaretní. A podobně stylově vícevrstvá je i Dlaskova hudba, v níž se potkávají ohlasy Bacha s názvuky jazzu a populární hudby a v níž leitmotiv celesty odměřuje čas.
Klišé o pomíjivosti
Buranteatr je ovšem divadlo, které vždy dbalo na přesahy k naší současnosti. Hned po vstupu do sálu se tak ocitáme v neosobním českém krematoriu, kde smuteční řečník přednáší projev plný klišé o pomíjivosti života, a v programové brožuře čteme neveselou statistiku o množství uren, které si v českých pohřebních ústavech nikdo nevyzvedne – „z českého krematoria na litevské obětiště“, řečeno s anotací.
V tom překvapivě spočívá jisté úskalí celé inscenace: vymyšlené je to sice znamenitě, ale nějak už se k tomu vlastně příliš nehodí to, co v inscenaci zbylo z Mickiewicze.
Do kontrastu k chladnému a neosobnímu „českému“ přístupu ke smrti se tu totiž nedostává ani tak „polská“ spiritualita, jako spíš (banálně řečeno) trojice působivých duchařských historek. A epilog tvoří citát ze závěti Karla Teigeho, který si přál naopak obřad co nejprostší, bez všech zvyklostí a rituálů, nejraději snad úplně bez hostů.
Jednoznačného výkladu se nám tedy přes několik náznaků tentokrát nedostane. To ovšem nic nemění na tom, že jsou Dziady v Buranteatru vskutku nevšedním dílem, povedeným scénicky i hudebně – a v kontextu tvorby souboru navíc sympaticky odvážným krokem mimo „bezpečná území“. Vzhledem k náročnosti projektu jsou zatím v plánu jen tři reprízy – s návštěvou proto není radno otálet.
