Národní divadlo

Prababička seděla v moravském kroji, sama v lóži a se slzami v očích sledovala, jak celé divadlo povstalo, tleskalo této stoleté stařence a přálo hodně zdraví.

Kateřina Kněžíková podala v titulní roli mistrovský výkon. Počínajíc výhodou, že zpívá v mateřském jazyce – je dlouhodobou členkou Národního divadla v Praze – a k tomu vládne hlasem, který se leskne ve vysoké poloze a je proložen v celém rejstříku hebkou měkkostí.

Výjimečná taneční událost oslavující mistrovskou tvorbu Jiřího Kyliána – komponovaný večer Kylián – Mosty času se v říjnu vrací na prkna Národního divadla. První představení po dlouhé pauze se odehraje v sobotu 3. října.

Slovo dalo slovo, pohádali jsme se a nemluvili jsme spolu asi rok. No nemluvili… On vždycky přišel a řekl: „Paní Urbanová, řekněte paní Trojanovej, že jí přeju dobrý den.“ – „Hele, Macháček ti přeje dobrej den.“ – „Paní Urbanová, řekněte Macháčkovi, že mu taky přeju dobrý den.“

Kolega Homola z Komorního divadla mi před zkouškami říkal: „Ty prý máš hrát Hamleta, ale, člověče, nic si od toho neslibuj, vždyť je to pro snoby. Všichni ohromně tleskaj` a vůbec nevědí, o čem to je, tak si nemysli, že na tom uděláš kariéru.“ Pak to představení viděl a druhý den u nás zazvonil a povídá: „Já už si vůbec nepamatuju, kdy jsem byl naposled v divadle jako divák dojatý, už jsem ani něvěděl, že to vůbec neexistuje. A mně se to včera stalo. Ne kvůli tobě, že tě zabili nebo kvůli Ofélii… Já jsem tam seděl a poslouchám, poslouchám, až jsem si uvědomil, že pořád vím, o čem je řeč, dívám se a pořád vím, o čem se to hraje, všemu tomu rozumím. Tak jsem si najednou řekl `Hergot, tak já snad nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel` a slzy radosti mi samy vytryskly – a za to ti jdu poděkovat.“

Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný.

Bob Wilson, kultovní americký režisér, scénograf, vizionář a reformátor postmoderního divadla, není pražskému publiku neznámý. Diváci mají v čerstvé paměti jeho režie Káti Kabanové a Věci Makropulos v Národním divadle. Proto zřejmě nikoho nepřekvapí fakt, že nejnovější Wilsonova inscenace s názvem 1914 je divadlem výsostně vizuálním. Text a dramaturgie u něj hrály vždy spíše podružnou roli. Zajímá ho hudba, pohyb, lidské tělo, vesmír a filozofie bytí vůbec.

„Divadlo je zvláštní organismus. Je citlivý na sílu vize osobnosti v čele. Je-li ta síla, divadlo se může vypnout k netušeným výkonům. Není-li, stane se to, co je pro umělce úplně nejhorší. Ztratí sebevědomí.“ Herečka české první scény Eva Salzmannová vystihla přesně situaci svého mateřského divadla a pocity, s nimiž se s kolegy o prázdninách v Národním divadle potýkali.