Liberecké Divadlo F.X.Šaldy uspořádalo loni v červnu první ročník Šaldovy šňůry, několikadenní přehlídky premiér uplynulé sezóny. A protože loňská „Šaldovka“ byla velmi úspěšná, nelze se divit, že divadlo letos uspořádalo druhý ročník – a protože i ten se velmi povedl, už teď je jisté, že stejná přehlídka premiér uplynulé sezóny bude i napřesrok.
Šaldova šňůra je jako túra po Jizerkách. Strašně se tam těšíte, zažijete toho tolik, jako jindy za měsíc, cloumají vámi emoce a pocítíte i únavu. A až to skončí, usoudíte, že bude lepší nechat si návštěvu liberecké botanické i zoologické zahrady na jindy, protože už se vám další emoce do duše zkrátka nevejdou. O to víc, že loňská Šaldova šňůra byla šestidenní a letos se vešlo jedenáct inscenací do čtyř dnů. Divadlo v deset dopoledne, ve tři odpoledne a od sedmi večer – to je radost sama o sobě, zde však o to více, že všechny ty inscenace jsou buď skvělé anebo výborné.
Technická poznámka – videa dole jsou děkovačky, odkaz z titulku vede na detail inscenace v rubrice Kdo jste to viděl?
Z jedenácti inscenací bylo šest činoherních a pět opera nebo balet. Portál O divadle je téměř výhradně zaměřen na činohru. Příčinou anebo důsledkem toho (to je totéž jako spor o slepici a vejci) je to, že o baletu a opeře se tu můžete dozvědět v podstatě jen „líbí – nelíbí“, což jako vstupní informace není sice úplně málo, ale… Všech pět inscenací, od Sylfy až po Hubičku, bylo krásných, takže nakonec se i ta neznalost mohla jevit jako částečná výhoda – prostě jen koukáte a necháváte se nést hudbou a tancem. Nejlepší? Myslím, že Adam a Eva.
Činoherních titulů nabídl Liberec šest a na všechny byla radost pohledět. Hned první večer diváky nadchla duchařská komedie Mezi nebem a zemí. Příběh starého domu na klidném anglickém venkově, v němž žil spisovatel s manželkou, po jejichž smrti si dům pronajme mladý pár. V domě prý straší a brzy se ukáže, že nejenom „prý“. Zvládnout duchařskou komedii, kdy je nutné rozlišovat, kdo koho vidí a kdo s kým může mluvit či se v jeho blízkosti pohybovat, není vůbec snadné. V Liberci o to těžší, že na programu Šaldovy šňůry byla tato komedie den po své premiéře. Publikum nejvíc ocenilo Markétu Tallerovou a Martina Polácha v rolích zemřelé dvojice, a pak také Jakuba Kabeše jako zmateného realitního agenta. Ve skutečnosti ale není nutné rozlišovat jednotlivé výkony, protože to rozjaření publika pramenilo ode všech.
Kráska z Leenane Martina McDonagha, ač ponurá a smutná, byla jedním z největších zážitků. Nešlo při ní nevzpomenout na Osiřelý západ téhož autora, jehož hrdinové se ocitají v podobné pasti (a nešlo si nevzpomenout na tuto inscenaci v Činoherním klubu, kde tu bezútěšnost a beznaděj skvěle vytvářejí Marek Taclík a Jaromír Dulava). Stará osamělá matka, která odmítá přiznat své čtyřicetileté dceři právo na vlastní život a drží ji při sobě kombinací vyvolávání soucitu a tvrdé direktivy – tohle nemůže skončit jinak, než jak to skončí, tedy špatně. Veronika Janků v roli matky vyvolává v divákovi až fyzický nesouhlas a Veronika Korytářová si ho získává touhou po změně, k níž nakonec nenajde odvahu. A tak tam ty dvě ženy žijí nedobrovolně pospolu, v kuchyni, kde atmosféru dokresluje vyšívaný hadr na zdi, jenž hlásá: „Kéž jsi v nebi o půl hodiny dřív, než se ďábel dozví, že je po tobě“. A kde je důležitou součástí dojmu z inscenace scénografie, která ten pocit bezútěšnosti a marnosti jen zvýrazňuje.
Gazdina roba. Klasické dílo se stále živou základní myšlenkou. Její režisér Martin Františák k tomu principu řekl: „My v současné době žijeme ve světě, který je rozdělený ekonomicky, je rozdělený sociálně, ale stále více začíná být rozdělený ideově, ať je to tamta parta, nebo ta druhá parta. Ta dvojakost, která nutí lidi, aby se přimkli k jedné či druhé skupině, aby jakýmsi bigotním a tupým způsobem zastávali názory, na základě kterých se často válčí a vedou rozepře a ničí se rodiny a lidské vztahy. To je něco, co je nesmírně současné.“ Asi není třeba k tomu více dodávat…
Tajemný pan Zet – upřímně řečeno, to byla jediná inscenace letošní Šaldovky, s níž jsem se minula. A to ne snad, že by byla špatně zinscenovaná, neřku-li zahraná. Nicméně žádnému divadelnímu divákovi se nemůže líbit všechno a mě to potkalo zrovna tady.
Liebeřeč bylo krásným setkáním s historií libereckého divadla, s jeho vlastním „Národ sobě“. Milá inscenace s malým glosátorem Františkem, po němž bylo po letech divadlo pojmenováno… A taky moc hezký večer, kdy si člověk mohl znovu uvědomit, jak je divadlo kouzelné a jak spojuje lidi a jakou energii jim dává (a to ne snad, že by od nich žádnou nežádalo).
Už je tady zas – tedy komedie o tom, co by se stalo, kdyby se dnes, někde v parku, vedle stánku s novinami, probudil Adolf Hitler. A co by se dělo dál, kdyby si všichni mysleli, že je jen šikovným komikem, který svoji roli Adolfa Hitlera jen velmi zarytě hraje. Takže ač komedie, dotýká se velmi vážných témat. O to víc, že v dnešní turbulentní době jsou velmi dobře vidět jednoduché principy, které přivedly Adolfa Hitlera k moci. A o to hůř, že s hrůzou zjišťujeme, že ty principy jsou dnes stejně účinné… Divadlo se nedá moc srovnávat – ale viděla jsem tuto inscenaci na Jezerce. Myslím, že Ondřej Kavan byl jako Hitler o něco přesvědčivější, než Zdeněk Kupka, jako celek byla však o dost lepší liberecká inscenace.
Poslední klesnutí opony, poslední plesknutí dlaní o sebe a letošní Šaldova šňůra se stala milou vzpomínkou. Povedla se velmi. Pokud jste ji nestihli, stojí za to si do Liberce na jednotlivé inscenace zajet. A těšit se na červen 2025.
