Základem divadla je setkávání se, vyprávění příběhů, sdílení emocí, komunikace. Proto jezdili herci kočovných společností za svými diváky od štace ke štaci. Proto dodnes jezdí divadelníci se svými inscenacemi mimo svá domovská divadla či agentury v podstatě kamkoliv.
Jediní, kdo moc nejezdí, jsou diváci. I kdyby doma chodili do divadla o sto šest, do jiných krajů, než je ten jejich, se moc nehrnou. A protože to je velká škoda, rozhodli se v Liberci, že diváky do Šaldova divadla dotáhnou na Šaldově šňůře. Tedy – že v Divadle F. X. Šaldy uspořádají šestidenní přehlídku Šaldova šňůra.
Na webu divadla se o tom píše: “Divadelní přehlídka Šaldova šňůra je určena odborné veřejnosti, divadelním profesionálům, teoretikům, kritikům a také všem divákům, kteří bydlí kdekoli po České republice a do Liberce mají daleko. Jet z Brna na jedno večerní představení do Liberce je pro mnoho lidí nepředstavitelné. Teď se nabízí možnost udělat si kulturní dovolenou a zážitek, navštívit město Liberec, spojit s návštěvou několika různých inscenací. Program Šaldovy šňůry je pestrý, zahrnuje všechny žánry a představí premiéry uplnulé divadelní sezony.”
V prvním ročníku této šestidenní divadelní přehlídky viděli diváci 12 inscenací.
Jako první to byla Cesta, která se odehrávala na dvou místech Technického muzea, na louce u bazénu a pak v samotném divadle. Cesta fyzická i mentální, která nutila hodně přemýšlet a zamýšlet se.
Večerní Světáci vzbuzovali otázku, jak lze na jevišti inscenovat text, který všichni diváci znají nazpaměť a mají ho tak spojený s filmovými postavami a jejich představiteli. Ukázalo se, že to s vloženými zpívanými a tančenými pasážemi jde velmi dobře.
Druhý den dopoledne viděli diváci velmi krásný a srozumitelný balet Princezna Hyacinta – pro rodiny s dětmi jako stvořený.
Večer pak Marii Antoinettu. V kostýmech i počátečním nasazení trošku excentrickou, nicméně s opravdu obdivuhodným výkonem Karolíny Baranové v titulní roli.
Dopoledne dalšího dne patřilo titulu Kdo se bojí Virginie Woolfové, s výbornými Markétou Tallerovou a Martinem Poláchem v rolích staršího z manželských párů.
Odpoledne viděli diváci místo původně plánovaného Tartuffa Ondřeje Kolína v monodramatu Orten!
A večer dvě baletní suity, Šach Mat a Carmen, jejíž děkovačky byla obzvláště dlouhá, protože to bylo poslední představení po deseti letech v libereckém souboru pro baletku Annabel Pearce. A byl to závěr večera plný dojetí, objímání a ovací vestoje.
Dopoledne čtvrtého dne patřilo Audienci a Příjmu, v nichž Martin Polách ukázal, že Pavel Landovský nebyl jediným dokonalým Sládkem.
Večer pak diváci viděli Dialogy karmelitek. Jímavý příběh s velmi působivou scénou, kdy jsou jednotlivým karmelitkám utínány hlavy a ony zůstávají na jevišti ve strnulých pózách – a jejich zpěv je vždy o jeden hlas chudší.
Pátý den dopoledne a Komedie o narození Páně. Známý příběh, pojatý nesentimentálně a regionálně, čímž však nebyl o to méně působivý či dojemný. Se zvlášť roztomilým Jakubem Kabešem v roli Čerta.
Předposledním titulem, který Šaldova šňůra nabídla divákům, byla opera Madama Butterfly, dopoledne posledního dne pak Želary. Obě inscenace takové, jako celá Šaldova šňůra – tedy výborné.
Letošní Šaldova šňůra byla první a jistě ne poslední. Ukázala se jako skvělý nápad. Diváci viděli dvanáct nádherných inscenací, jimiž divadlo divákům řeklo: “Přijeďte i během roku, stojí to za to.”
A mělo pravdu…
(Videa z děkovaček, odkazy vedou vždy na detail inscenace v rubrice Kdo jste to viděl?)