V ten den se v něm konal konkurz do nové inscenace Zdeňka Pospíšila a Miloše Štědroně Liška Bystrouška v Dětském studiu Divadla na Provázku (fungovalo zároveň jako studiová scéna DNP). Jednalo se o tvůrčí amatérskou dílnu s jasně vymezeným programem, který vedl k inscenační tvorbě, ne pouhému vyplnění volného času dětí. Konkurz vyhrál a byl obsazen do role Datla a Strnada. Inscenace měla premiéru 11. června 1979. Protože se Jakub herecky osvědčil, byl obsazován do dětských rolí i v profesionálních večerních představeních DNP, zanechal sportu a chtěl se od té doby cele věnovat pouze divadlu. Od čtrnácti let měl vizi vlastního souboru. Při studiu na gymnáziu dále hrál nejen v DNP, ale i v brněnském ochotnickém spolku Elipsa, ve kterém uvedl roku 1985 svou dramatizaci Gogolových Mrtvých duší. Po maturitě v roce 1988 byl přijat na činoherní herectví na Divadelní akademii múzických umění v Praze a absolvuje titulní rolí v inscenaci Dantonova smrt George Büchnera. Během vysokoškolského studia byl členem spolku REMASUM, v němž nastudoval tehdy zakázaný text Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Inscenace měla premiéru ve Vysokoškolském klubu v Řeznické (dnešní Divadlo v Řeznické) 20. února 1989. Již za studií na DAMU chtěl Jakub, spolu se svými spolužáky z vysoké školy, založit nezávislý studentský spolek. Nevyhovovala jim struktura SSM (Socialistického svazu mládeže) a proto jej 15. listopadu 1989 zrušili… O dva dny později proběhla ohlášená demonstrace studentů a její násilné potlačení ozbrojenými silami byl definitivním impulsem ke svržení totalitní vlády v Československu. V lednu, když se situace uklidňovala, vznikl z bývalého REMASUMu „Kašpar – Nezávislý spolek studentů a přátel DAMU“. Centrum spolku tvořilo sedm lidí. Patřili do něj čtyři kmenoví režiséři: Jakub Špalek, Václav Klement, František Forst, a Michal Dočekal. Důvodem založení byla nespokojenost s tehdejším umělecko – provozním systémem profesionálních divadel (Jakub Špalek a Václav Klement to v jednom článku zdůvodnili tím, že provozní mechanismus omezuje podmínky tvorby). Cílem Kašparu bylo permanentní sebevzdělávání a produkce i jiných kulturních aktivit, než jen divadelních. V červnu 1990 uspořádali v Praze Koncert pro Čínu. Další aktivitou byl festival C. O. D ´90 (Civilní obrana divadlem; ukázky z festivalu obsahuje časosběrný dokument Heleny Třeštílkové o Janu Potměšilovi s názvem Výzva). Festival probíhal od 21. do 29. srpna 1990 v prostorách Divadelní akademie múzických umění v Karlově ulici, v divadle DISK a v Klementinu. Tato akce je také první, na které se, po své automobilové nehodě, objevil na veřejnosti Jan Potměšil. Nikoli však jako účinkující, ale pouze jako divák, projíždějící festivalem v autě. V rámci festivalu vystoupili umělci ze Španělska, Litvy a do Prahy se díky tomu po dlouhé době vrátilo divadlo Living Theatre z USA. Během dne se pořádaly průvody Prahou a v metru od rána do večera hrála hudba. Důvodem uspořádání festivalu byla nejen snaha udělat si legraci ze sebe, svých bližních, ale i pokus o založení tradice, která by z 21. srpna udělala pro Čechy netraumatické datum. Přijetí festivalu neodbornou veřejností bylo spíše rozpačité, neboť zde nebyli lidé na podobné happeningy zvyklí. Další aktivitou Kašparu bylo uspořádání pohostinného vystoupení francouzského divadelního soubor Qulture frac (Molière: Tartuffe) v témže roce. Spolek se stal i zřizovatelem kapely Starý hadry, která se vytvořila ze studentů DAMU (skupina se později přejmenovala na počest hrdiny knih Charlese Bukowského na Chinaski), a která se účastnila i C. O. D. Vlastní divadelní produkcí bylo nastudování inscenace studenta FAMU Jana Hřebejka Takové běžné lásky, která měla premiéru v Redutě. Druhá inscenace, Cyrano (pro Spolek Kašpar a jeho diváky se stal jakousi kultovní inscenací, použijeme-li toto, dnes zprofanované, označení. Stejného ohlasu později dosáhla nejspíš pouze Růže pro Algernon Daniela Keyese), měla premiéru 3. července 1991 v divadle „K“, opět s výpravou Kataríny Hollé a hudbou Vladimíra Franze. Hlavní roli hrál Radek Holub, Kristiána Karel Dobrý a Roxanou byla Markéta Potužáková. Během sezony 1990/1991 se Kašpar – Divadelní spolek přátel a studentů DAMU přejmenovává na Divadelní spolek Kašpar a v červnu 1991 přijímá Jakub Špalek nabídku vedení Městských divadel pražských (MDP). Spolek Kašpar tak nastupuje 1. září 1991 do divadla Rokoko. Jakub Špalek se tak stává uměleckým šéfem této scény. Smlouva o spolupráci s MDP byla uzavřena na dva roky, s tím, že prokáže-li Kašpar své umělecké schopnosti, bude smlouva prodloužena. Zahajovací inscenací byla obnovená premiéra Hodiny mezi psem a vlkem, ve které se poprvé na jeviště vrací, na invalidní vozík upoutaný, Jan Potměšil v roli soudce. V počátcích byla situace v Rokoku krizová. Soubor ani vedení nemělo zkušenosti s takovým divadelním provozem a situaci nenapomáhala ani povaha divadla. Divadlo potřebovalo kompletní rekonstrukci, která probíhala souběžně s běžným provozem. Špalek přišel do Rokoka bez jasné koncepce, chtěl „pouze“ dělat kvalitní divadlo. V rámci Divadelního spolku Kašpar v divadle Rokoko existovalo „Centrum experimentálního studia Premiéra – Derniéra“. Jednalo se o inscenování intelektuálně náročnějších aktovek a koláží z básní, popř. písní. Premiéra byla zároveň derniérou. Centru se podařilo, za krátkou dobu, kterou v Rokoku spolek Kašpar působil, uskutečnit šest takových produkcí. V létě roku 1992 si firma Pareso pronajala foyer Rokoka s tím, že zde vybuduje divadelní kavárnu. Za relativně levný pronájem měla firma vypomoci s rekonstrukcí budovy. Tento bod smlouvy sice dodržela, ale ve foyer vznikla noční diskotéka, která smlouvu porušovala. Zahajovala provoz před dohodnutou dobou, takže rušila nejen zkoušky, ale i večerní představení. Přes urgence ze strany spolku Kašpar se situace nelepšila a Špalek oznámil souboru vyhlášení jednodenní stávky. Stávka byla impulsem řediteli MDP Janu Vedralovi k odvolání Jakuba Špalka z postu uměleckého šéfa s tím, že jde o hrubé porušení smlouvy. Smlouva samotná prodloužena nebyla a spolek Kašpar je z MDP vyhozen. Soubor se rozdělil na dvě části – jedna odešla s Michalem Dočekalem do divadla „K“, kam vyhrál konkurz na vedení divadla a druhá část zůstala s Jakubem Špalkem. Pohostinský prostor jim nabídne divadlo Minor a Špalek jedná s tehdejší ředitelkou Divadelního ústavu Helenou Albertovou o pronajmutí části Manhartského paláce. Smlouva uzavřená v roce 1994 zněla na rok, s možností jejího prodloužení. Spolek Kašpar s Jakubem Špalkem v čele se měl starat o Divadlo v Celetné, s tím, že jej bude užívat nejen on, ale i další soubory, kterým jej bude pronajímat. V tomto prostoru funguje Kašpar dodnes. Během celé historie „Kašparu“ se divadlo díky nekomerčnosti svého repertoáru potýká s neustálými finančními problémy. Jednu z nejhorších situaci zažilo v poslední době divadlo v sezoně 2007/2008, kdy šlo opět o bytí a nebytí souboru. Spolek Kašpar nemá žádný manifest nebo oficiální program, pouze touhu vytvářet dobré divadlo. Kmenovým režisérem je Jakub Špalek, který si později přizval k trvalejší spolupráci Jaroslavu Šiktancovou. K tomu dává příležitost mladým, talentovaným režisérům, většinou čerstvým absolventům DAMU. V poslední době nejvíce Filipu Nuckollsovi. Nejednotnost režisérského stylu podtrhuje i nejednotná dramaturgie divadla. Hlavním „dramaturgem“, nazveme-li to tak, je Jakub Špalek (poslední roky ve spolupráci s novou dramaturgyní Lenkou Bočkovou), který uvádí hry podle své obliby. Divadlo se snaží uvádět nejen klasiku (Špalek o sobě prohlašuje, že je konzervativní nejen v režírování, ale i ve výběru her), ale i moderní drama, které však musí splňovat podmínku kvality textu a možnosti tvůrčího herectví. Špalek v režii ctí herce, je pro něj nejdůležitější složkou divadelního díla. Scénografie a hudba (častými skladateli Spolku Kašpar byli nebo jsou Vladimír Franz, Petr Malásek, Daniel Fikejz) pouze dotváří danou inscenaci. V počátcích spolku Kašpar v Manhartském paláci se produkovaly tzv. „nočníky“. Což znamenalo krátké (max. hodinové) inscenace, které se uváděly od půl jedenácté v noci jako, použijeme-li výraz, který k tomu vymyslel Jakub Špalek, „šláftruňk“ na dobrou noc. Dramaturgii Divadla v Celetné, kde spolek Kašpar sídlí, dotváří i hostování jiných souborů. Tradiční jsou víkendové pohádky, občasné koncerty a účinkování mimopražských divadel (například v minulosti Činoherního studia Ústí nad Labem či v současnosti Západočeského divadla Cheb. Nejčastěji se do Divadla v Celetné vrací Divadlo Petra Bezruče Ostrava a Divadlo Aréna Ostrava). Spolkem Kašpar prošla řada herců, kteří v dnešní době něco znamenají. Jakub Špalek dává šanci nejen mladým režisérům, ale též absolventům herectví. Vedle Jakuba Špalka je kmenovým členem divadla i herec Jan Potměšil a donedávna jím byl i Tomáš Karger, kteří k divadlu patří od samých počátků, ač divadlo jinak funguje jako neansámblové. Herci jsou najímáni na jednotlivé role, což umožňuje velkou svobodu tvorby všem.
Článek věnovaný pozoruhodnému divadlu Kašpar a jeho principálu zakončíme citátem scénografky Kataríny Hollé – Jiříkové, která s Jakubem Špalkem a „Kašpary“ spolupracuje od počátků. Citát vystihuje s přesností nejen Špalkovu povahu, ale i důvod, díky kterému jeho divadlo přežilo několikeré období nestability. Někdy však je to i důvod, proč se do tohoto stavu jeho divadlo dostalo. „Jakub je člověk, který spoustě lidí leze na nervy svou sveřepostí a nezničitelnou pracovitostí.
