To bylo divadlo!

Divadlo bylo do konce 50. let 20. století jediné umění, po němž zůstávala jen prchavá vzpomínka a pár fotografií. Později – díky České televizi a dramaturgické skupině Ondřeje Šrámka – také televizní záznamy inscenací. V polovině 90. let jsme začali vydávat záznamy divadelních inscenací na DVD, včetně té krásné edice, kdy jsme je vydávali ve spolupráci s Reflexem (ČT – Ondřej Šrámek, Reflex – Veronika Bednářová, Thespis – Jana Smetánková).

Když jsme s tím skončili, vznikl portál O divadle – ten pokračuje ve snaze Thespisu, která by se trošku vzletně dala nazvat „zachování paměti českého divadla“. Proto je tu i tahle rubrika. Chceme, aby se nezapomnělo na slavné inscenace české divadelní historie. Na inscenace, o nichž se říká: “Jo, to bylo tenkrát divadlo, když…” Jsou tu příspěvky dvojího druhu.

O jednotlivých inscenacích, na které by bylo dobré nezapomenout.
Vzpomínky českých divadelníků na nejlepší inscenace, které viděli, i na ty, na nichž se podíleli:

Lída Engelová (2024)
Jiří Suchý (2017)
Barbora Munzarová (2016)
Barbora Poláková a Pavel Liška (2016)
Michal Novotný (2016)
Otakar Brousek ml. (2016)
Alena Kožíková (2013)
Antonie Hegerlíková (2012)
Radovan Lukavský (2012)

Cyrano z Bergeracu (Divadlo na Vinohradech 17. 6. 1986)

15. 12. 2019

Jaromír Hanzlík o režiséru Jaroslavu Dudkovi: „Já jsem ho strašně miloval, obdivoval a bezmezné mu důvěřoval. Dodnes jsem vděčen osudu, že jsem patřil do takzvaně jeho týmu.“

Člověk z půdy (Semafor, 30. října 1959 a 11. ledna 1977)

26. 7. 2019

Jiří Suchý dovede pro slovní hříčku obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bandžo. Tím však s klady skončíme. Je rozhodně přinejmenším přeceňováni vlastních schopností, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec.

Dům na nebesích (Divadlo na Vinohradech 17. 11. 1980)

20. 5. 2019

Když jsem si přečetl hru Jiřího Hubače Dům na nebesích, popadla mne neodbytná touha zahrát si po boku dlouholeté partnerky jednou něco vážnějšího. Vladimír Dvořák

Hamlet (Národní divadlo 17. 11. 1959)

13. 4. 2019

Kolega Homola z Komorního divadla mi před zkouškami říkal: „Ty prý máš hrát Hamleta, ale, člověče, nic si od toho neslibuj, vždyť je to pro snoby. Všichni ohromně tleskaj` a vůbec nevědí, o čem to je, tak si nemysli, že na tom uděláš kariéru.“ Pak to představení viděl a druhý den u nás zazvonil a povídá: „Já už si vůbec nepamatuju, kdy jsem byl naposled v divadle jako divák dojatý, už jsem ani něvěděl, že to vůbec neexistuje. A mně se to včera stalo. Ne kvůli tobě, že tě zabili nebo kvůli Ofélii… Já jsem tam seděl a poslouchám, poslouchám, až jsem si uvědomil, že pořád vím, o čem je řeč, dívám se a pořád vím, o čem se to hraje, všemu tomu rozumím. Tak jsem si najednou řekl `Hergot, tak já snad nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel` a slzy radosti mi samy vytryskly – a za to ti jdu poděkovat.“

Hamlet (Národní divadlo 13. 4. 1982)

24. 3. 2019

Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný.

Lidský hlas (Divadlo Viola 6. 3. 1971)

9. 3. 2019

„Jako gymnazista jsem viděl na Vinohradech jejího Puka. Je to zážitek který nesu v sobě dodnes. A možná, že tam už začalo to, že mám tu Jarku tak bezmezně rád.”

Pension pro svobodné pány (Činoherní klub 16. 6. 1965)

3. 3. 2019

A já jsem jednou přišel do divadla za kamarády a zjistilo se, když už lidi seděli v sále, že se Husák zapomněl v Ostravě. A byl tady Jiří Krejčík a řekl mi: Pane Menzel, vy to znáte, jděte tam. A oni mě oblíkli, naučili mě honem ty jejich texty, ty pohyby nohou, to nošení cedulí, tady v šatně, to už se nemohlou zkoušet na jevišti. To bylo ve čtvrt na osm, pět minut po půl osmý jsem tam vpad, odříkal jsem to, lidi zatleskali, Krejčík mě objal a od té doby jsem začal tuhle malou roli s Husákem alternovat.

Matka Kuráž a její děti (Národní divadlo 16. 10. 1970)

2. 2. 2019

„Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla. Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů! Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ONA JÍ PROSTĚ byla! Navzdory všem rádoby „národním umělkyním“ musel najít skvostný člověk Luděk Munzar odvahu, aby poslední rozloučení na jevišti Stavovského divadla prosadil. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi!“ (Eduard Pavlíček)* „Nejsilnější zážitek? Přišel už pozdě. Ležela v náruči květin na jevišti, která znamenalo její svět, a Luděk Munzar řekl: „Dano, slyšíš to ticho?! a z nabitého hlediště, odkud jí burácíval potlesk, se k ní vznesla vlna ticha, jaké jsem nikdy neslyšel. Snad lidé přestali i dýchat. Možná jim na ten okamžik přestala i tlouci srdce. (Jaroslav Dudek)

Srpnová neděle (Národní divadlo 25. 4. 1958)

27. 1. 2019

Krejča to stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“

Poprask na laguně (Divadlo na Vinohradech 5. 3. 1994)

20. 1. 2019

Bude tomu bezmála třicet let, kdy jsme jednoho srpnového rána stoupali křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru, takže jsme mohli chvílemi zahlédnout přístav, odkud vítr v poryvech přinášel vůni moře. (Viktor Preiss)

Poprask na laguně (Národní divadlo 25. 3. 1961)

12. 1. 2019

Jak je to Pešek, který je tu ze všech herců – nejsa již nejmladší, nejhybnější, jak v rytmu písní a tanců jím hýbe každý nerv – sledovat jenom jeho samého po celé představení znamená velikou školu českého herectví. (Pozn.: Ladislavu Peškovi bylo v době premiéry 54 let…)

Brouk v hlavě (Divadlo na Vinohradech 21. 5. 1969)

1. 1. 2019

První podmínku splnil především režisér Václav Hudeček, o druhé dvě se postarali herci: Vlastimil Brodský, který svou nesmírně vděčnou, ale také obtížnou dvojroli postavil především na mimice a na jednom či dvou charakterotvorných pohybech, Jiřina Jirásková, jejíž s nonšalantním údivem přednesená věta: “Jak lehce se lidé domluví španělsky” pro mne na dlouho zůstane příkladem citu pro pointu.

Partneři portálu O divadle

Mecenáši