O divadle

Pátou premiérou této divadelní sezony v Divadle Semafor je hudební komedie Jiřího Suchého s hudbou Michala Pavlíčka Rytíři z Blaníku a krasavice Lída. Fakt, že jde o pátou premiéru během několika málo měsíců, je důležité vzít v úvahu. A uvědomit si, že k takové píli žene ředitele, autora, režiséra, výtvarníka a protagonistu této tradiční pražské scény kromě jeho neúnavné touhy dělat divadlo také čím dál nižší přísun financí.

Ostravská Aréna umí Gogolovy Hráče jak pražský Činoherní klub v legendární inscenaci před třiceti lety. Jejich verzi dominuje perfektně sehraný soubor, jaký nebývá často k vidění. Na své si přijde i ten, kdo Hráče zná a o všech zvratech dopředu ví.

Šestého ledna měla Prodaná nevěsta v pražské Ypsilonce už čtyřstou reprízu, znamená to, že na tuto svérázně rozhýbanou parafrázi národní opery – ve stylu dada, plnou Smetanou inspirované muziky a také čiré radosti z divadla – lidé chodí dlouhých šestnáct let (premiéra byla 6. června 1996). Znovu odcházejí nadšeni a divadlo může konstatovat, že má na kontě kromě jiných úspěchů i Prodanku čtyřistakrát vyprodanou.

Již samotný název divadelní hry napovídá, o co by mělo jít v prvé řadě: zabodnout jehlu a vpustit inkoust pod kůži. Poznamenat někoho nadosmrti. Vždyť co jiného je tetování?  Znamení, stigma, co zůstává na svém místě a nelze ho smazat. Nová inscenace Divadla v Celetné taková bohužel není.

Divadlo Letí před lety představilo v rámci projektu 8@8, na kterém spolupracuje s agenturou Dilia, velmi neokoukaný divadelní tvar – scénickou skicu. Co si pod ním představit? Jedná se vlastně o mezistupeň mezi scénickým čtením a inscenací, v tom nejlepším slova smyslu.

Zatímco Špinarova (Petrasova) adaptace Tolstého románu Anna Karenina měla českou premiéru na konci dubna loňského roku v brněnském Divadle Reduta, jen o pár měsíců později se do českých kin dostal hollywoodský film podle stejné předlohy…

Možná se někteří z vás zeptají, proč další článek věnující se Daně Medřické. Jednoduše proto, že si to zaslouží. Přestože takových hereckých osobností samozřejmě bylo a je více, dá se o ní říci, že byla svým velmi specifickým (obyčejným) způsobem výjimečná, jak píše v minulém příspěvku na toto téma Marta Švagrová.

Jen dvakrát v životě jsem napsala dopis někomu, koho jsem obdivovala. Bylo mi tehdy devatenáct let – patrně je to doba, kdy má člověk zvýšenou potřebu psát někomu, koho obdivuje – a těmi adresátkami byly Barbra Streisand a Dana Medřická. Obě odepsaly. Zpoza oceánu přišla velká podepsaná fotografie. Patrně ji poslal i podepsal patnáctý tajemník BS […]

Cirk La Putyka v novém představení Risk sám sobě nastavil laťku velmi vysoko. Principál Rosťa Novák k něžné poetice s akrobacií přidal další rekvizity. Pichlavé a ostré, že z nich jde strach. A právě o něm, respektive o vzrušení z rizika, překonávání obav a odvaze, vypráví v pořadí již pátý kus, k němuž přizval kolegy ze zahraničí.

Každý, kdo si dnes, ve výroční den její smrti, na ni vzpomene, začne asi Kočičí hrou. Neoddiskutovatelně nejpopulárnější, ale také herecky nejvděčnější divadelní rolí Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl.

Divadlo je jedním z mála umění, které odplývá v čase. Zkoušky, premiéra a tím víc repríz, čím víc se to povedlo. Derniéra a hotovo. Zbudou fotky a občas někdo řekne “Jo, to bylo divadlo, když hrál Radovan Lukavský Hamleta…” – a jakkoliv to není tak dlouho (premiéra byla v listopadu 1959, hrálo se ohromujících 174 […]

V pondělí 7. ledna zasáhla příznivce českého divadla smutná zpráva, ve věku nedožitých 82 let zemřela jedna z nejvýznamnějších českých hereček druhé poloviny dvacátého století i počátku století jednadvacátého, velká dáma českého jeviště, paní Jiřina Jirásková.

Dramatizace se stala oblíbenou inscenační formou ve Švandově divadle na Smíchově. Po divácky úspěšné dramatizaci severské komedie Kdo je tady ředitel? Larse von Triera, či dvou mrazivých monolozích ve hře Šoa, se smíchovští rozhodli sáhnout po klasice anglického romantismu, hororu Mary Wollstonecraft Shelley Frankenstein.

Zkrocení zlé ženy se na vinohradském jevišti hrálo naposledy před padesáti lety. Z hlediska vinohradské dramaturgie je tedy volba tohoto titulu do značné míry oprávněná, z hlediska pražského kontextu už méně, neboť tato raná (a nikoli nejlepší) Shakespearova komedie se v Praze v posledních letech opakovaně objevovala a činohra Národního divadla ji stále uvádí.

Rok po smrti Václava Havla se znovu jasně vyjevilo, jak tato mimořádná osobnost naší zemi chybí, jak nebyla a jistě dlouho nebude nahrazena. Připomínky různých aspektů života a činnosti prezidenta a exprezidenta Havla jako by poněkud zastínily podstatu, z níž jeho odkaz vycházel.