O divadle

Jaromír Hanzlík. Nejvýraznější herec své generace. S herectvím si začal pod vedením legendárního profesora Novotněho na Gymnáziu Jana Nerudy (proslulé Hellichovce). Po maturitě byl přijat na DAMU, ale ke studiu nenastoupil. Jiřina Jirásková a Miloš Kopecký přesvědčili jeho tatínka, že když ho pustí hrát do Divadla na Vinohradech, dají mu tu správnou hereckou školu sami – devatenáctiletý student tak začal hrát v nejslavnějších inscenacích velké éry „Vinohrad“.

Pražský Fringe Festival možná není ani tak populární ani tak ohromný, jako jeho světoznámý skotský dědeček, přesto má oproti němu dvě nesporné výhody. Za prvé se za anglicky mluveným divadlem nemusíte trmácet až do Edinburghu a v klidu si tak můžete nechat vše naservírovat na pražskou Malou Stranu. Za druhé na něj nemusíte čekat až do srpna, ale můžete se zajít podívat hned dnes. Letošní dvanáctý ročník Prague Fringe festivalu totiž začal v pátek 24. května a potrvá až do první červnové soboty (1.6.).

Před patnácti lety zemřel Vladimír Menšík ( 9. října 1929, Ivančice – 29. května 1988, Brno). Diváci na něj neměli šanci zapomenout. Je vidět častěji než mnozí z těch, kteří jej přežili.

V Hereckém desateru nabádá Jára Cimrman interprety svých her: „Při závěrečné děkovačce se ukloň tak hluboko, aby nebylo vidět, že jsi to ty, kdo volá bravo“ a v intencích své filozofie externismu tvrdí mimo jiné: „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je“, a také, že „na konci poznávacího procesu nevíme tedy nic, ale zato to víme správně“.

Copak o nás ještě všichni všechno nevědí, ptá se Zdeněk Svěrák. Přesto poctivě odpovídá na otázky po podstatě nevídaného fenoménu Cimrman i zjevně šťastného setkání někdejších nedivadelníků, jež na jevišti Divadla Járy Cimrmana přetrvalo už skoro půl století.

Spojenie tvorivých síl Jana Nebeského, Lucie Trmíkovej a Davida Prachařa sa už v minulosti ukázalo ako veľmi plodné. Ich autorské inscenácie Neúplný sen či NoD Quijote získali množstvo nominácií a divadelných ocenení, ako i ohlas kritiky a divákov. Inscenácia Kabaret Shakespeare má ambíciu i potenciál v tejto sérii úspechov pokračovať. Dekadentná estetika, vulgárnosť a explicitnosť na pozadí hrubozrnného intelektuálneho humoru a cynizmu – to sú kvality, z ktorých vie Nebeský vyťažiť maximum.

27. března si každoročně připomínáme Světový den divadla, jehož smyslem a cílem je mimo jiné vést k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla. Soukromě jsem si Světový den divadla oslavila návštěvou mně dosud neznámého divadla. Není v Praze mnoho divadel, do nichž bych ještě nezavítala, ale tu a tam se přece jen nějaké „utajené“ objeví. Vršovické divadlo MANA bylo jedním z nich. Představení Úvod do neštěstí, které jsem zde toho dne zhlédla, vedlo k zamyšlení nejen nad úlohou divadla v současné společnosti, ale především k zamyšlení sama nad sebou…

Musím říci, že bych každému přála strávit ve společnosti herce Stanislava Šárského byť jediné odpoledne, aby měl možnost zažít jeho dar vyprávění a vtipu. Ač byl pan Šárský po dopolední zkoušce unavený, vyprávěl tak poutavě, že se z domluvené hodiny stalo skoro celé odpoledne.

Říká se něco v tom smyslu, že existuje dobré divadlo, špatné divadlo a divadlo z Brna. Popravdě jsem nikdy nepochopila, co to vlastně znamená. Ani jestli je to pro brněnská jeviště lichotka nebo urážka. Faktem zůstává, že Brno má jako město jedno specifikum – poměrně malý počet obyvatel v poměru ke kulturní scéně.

Protože divadlo nejsou jen herci, chceme v naší rubrice dávat prostor i jiným divadelním profesím. Volba tentokrát padla na hudebníka Zdeňka Krále, který není v divadelním prostředí žádný nováček, spolupracoval a spolupracuje s divadly po celé republice na více než čtyřech desítkách inscenací. Jeho scénická hudba vždy pracuje pro celek a s celkem. Nestrhává na sebe pozornost na úkor inscenace, ale harmonicky dotváří její atmosféru. Jeho zatím poslední premiérou je Dášeňka aneb Psí kusy v Divadle Husa na provázku, se kterým spolupracuje nejčastěji. Král mluví tiše, úsporně a dlouho svá slova zvažuje. Neupozorňuje na sebe na úkor ostatních, stejně jako jeho hudba.

V posledních letech se stále více objevují na českých jevištích původně nedivadelní formy. Inscenátoři často sahají po filmových předlohách, ale neméně populární je i stará dobrá literatura. Dramatizaci literárních předloh však považuji za zapeklitou záležitost a mé dosavadní divácké zkušenosti mne v tom jen utvrzují. Převést knižní látku v odpovídající poutavé a živoucí podobě na jeviště je zkrátka kumšt.

Ačkoliv vystudoval dvě docela jiné profese, významného ocenění dosáhl jako muzikálový herec. Za roli Dannyho Zuka v Pomádě v Ďurovčíkově inscenaci divadla Kalich si z letošního udílení divadelních cen sošku Thálie odnesl sedmadvacetiletý Jan Kříž.

Inscenácia Klicperovho divadla Hradec Králové Figarova svatba (s podtitulom Andělé, šneci a lidé) v réžii Davida Drábka žne samé úspechy. Na Grand festivale smíchu, organizovanom Východočeským divadlom Pardubice, získala päť zo šiestich udeľovaných ocenení, medzi nimi aj to hlavné – komédia roku 2012.

Žižkovský Palác Akropolis se zařadil mezi těch pár odvážných scén, které se v poslední době pustily do politického divadla a pod záštitou Nadačního fondu proti korupci dal vzniknout inscenaci inspirované autentickou nahrávkou rozhovoru mezi Ing. Věrou Ježkovou a lobbistou Miloslavem Kožnarem, točícího se kolem kauzy Prunéřov.

Norský dramatik Henrik Ibsen patří mez stálice české divadelní scény, přesto je jeho hra Rosmersholm v Čechách poměrně neznámá. V roce 2005 ji sice na brněnské scéně uvedl J.A.Pitínský, ale v Praze se objevila pouze dvakrát a to na konci 19. století. V letošní sezóně se pro ni rozhodlo Vinohradské divadlo a uvedlo ji pod názvem Rebeka, jako poctu hlavní hrdince a její představitelce Dagmar Havlové-Veškrnové.