O divadle

27. března si každoročně připomínáme Světový den divadla, jehož smyslem a cílem je mimo jiné vést k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla. Soukromě jsem si Světový den divadla oslavila návštěvou mně dosud neznámého divadla. Není v Praze mnoho divadel, do nichž bych ještě nezavítala, ale tu a tam se přece jen nějaké „utajené“ objeví. Vršovické divadlo MANA bylo jedním z nich. Představení Úvod do neštěstí, které jsem zde toho dne zhlédla, vedlo k zamyšlení nejen nad úlohou divadla v současné společnosti, ale především k zamyšlení sama nad sebou…

Musím říci, že bych každému přála strávit ve společnosti herce Stanislava Šárského byť jediné odpoledne, aby měl možnost zažít jeho dar vyprávění a vtipu. Ač byl pan Šárský po dopolední zkoušce unavený, vyprávěl tak poutavě, že se z domluvené hodiny stalo skoro celé odpoledne.

Říká se něco v tom smyslu, že existuje dobré divadlo, špatné divadlo a divadlo z Brna. Popravdě jsem nikdy nepochopila, co to vlastně znamená. Ani jestli je to pro brněnská jeviště lichotka nebo urážka. Faktem zůstává, že Brno má jako město jedno specifikum – poměrně malý počet obyvatel v poměru ke kulturní scéně.

Protože divadlo nejsou jen herci, chceme v naší rubrice dávat prostor i jiným divadelním profesím. Volba tentokrát padla na hudebníka Zdeňka Krále, který není v divadelním prostředí žádný nováček, spolupracoval a spolupracuje s divadly po celé republice na více než čtyřech desítkách inscenací. Jeho scénická hudba vždy pracuje pro celek a s celkem. Nestrhává na sebe pozornost na úkor inscenace, ale harmonicky dotváří její atmosféru. Jeho zatím poslední premiérou je Dášeňka aneb Psí kusy v Divadle Husa na provázku, se kterým spolupracuje nejčastěji. Král mluví tiše, úsporně a dlouho svá slova zvažuje. Neupozorňuje na sebe na úkor ostatních, stejně jako jeho hudba.

V posledních letech se stále více objevují na českých jevištích původně nedivadelní formy. Inscenátoři často sahají po filmových předlohách, ale neméně populární je i stará dobrá literatura. Dramatizaci literárních předloh však považuji za zapeklitou záležitost a mé dosavadní divácké zkušenosti mne v tom jen utvrzují. Převést knižní látku v odpovídající poutavé a živoucí podobě na jeviště je zkrátka kumšt.

Ačkoliv vystudoval dvě docela jiné profese, významného ocenění dosáhl jako muzikálový herec. Za roli Dannyho Zuka v Pomádě v Ďurovčíkově inscenaci divadla Kalich si z letošního udílení divadelních cen sošku Thálie odnesl sedmadvacetiletý Jan Kříž.

Inscenácia Klicperovho divadla Hradec Králové Figarova svatba (s podtitulom Andělé, šneci a lidé) v réžii Davida Drábka žne samé úspechy. Na Grand festivale smíchu, organizovanom Východočeským divadlom Pardubice, získala päť zo šiestich udeľovaných ocenení, medzi nimi aj to hlavné – komédia roku 2012.

Žižkovský Palác Akropolis se zařadil mezi těch pár odvážných scén, které se v poslední době pustily do politického divadla a pod záštitou Nadačního fondu proti korupci dal vzniknout inscenaci inspirované autentickou nahrávkou rozhovoru mezi Ing. Věrou Ježkovou a lobbistou Miloslavem Kožnarem, točícího se kolem kauzy Prunéřov.

Norský dramatik Henrik Ibsen patří mez stálice české divadelní scény, přesto je jeho hra Rosmersholm v Čechách poměrně neznámá. V roce 2005 ji sice na brněnské scéně uvedl J.A.Pitínský, ale v Praze se objevila pouze dvakrát a to na konci 19. století. V letošní sezóně se pro ni rozhodlo Vinohradské divadlo a uvedlo ji pod názvem Rebeka, jako poctu hlavní hrdince a její představitelce Dagmar Havlové-Veškrnové.

Buď pochváleno divadlo / Kde vědí co se sluší / A které dneska omládlo / Pro blaho vašich duší… Takhle se zpívalo ve hře Sekta v roce 1965, ale jako poslání, které Jiří Suchý a jeho Divadlo Semafor svědomitě naplňují, platí dodnes.

V období, kdy se Pomáda v pražském divadle Kalich přehoupla v počtu repríz přes padesátku (tedy polovinu avizovaných sto představení v této divadelní sezóně) se na její nové nastudování podíváme s odstupem. Jak se muzikál změnil a kam se posunul během pěti měsíců, které od premiéry uběhly?

Dnešní rozhovor se bude od mých ostatních maličko lišit. S hercem, režisérem a překladatelem Alexandrem Minajevem se přátelíme již několik let (on sám mi při rozhovoru pohotově doplnil rok našeho seznámení), proto by nám oběma formální vykání přišlo absurdní a zůstaneme tedy u tykání.

Občanský chór, recitace básně Ivana Blatného či karaoke písně Seděla pod borovičkou jsou jedny z mnoha prvků, které stmelují inscenace Krysaře v Klicperově divadle v Hradci Králové. Je to divadlo neklidné, záměrně neústrojné a eklektické.

Je to už bezmála čtyřicet let, co se českým divákům poprvé představila hra Neila Simona Vstupte!, v režii Františka Štěpánka v Divadle na Vinohradech. Ústřední dvojici komiků v důchodu si tehdy zahráli páni Vlastimil Brodský a Josef Bláha a inscenace byla natolik oblíbená, že se nakonec dočkala i vydání zvukového záznamu. Letos v lednu se legendární duo Sunshine Boys na jeviště vinohradského divadla vrátilo.

Původně jsme chtěli, aby zasvěcené komentáře v jednotlivých sekcích Jeviště či v Kdo jste to viděl? mohli psát čtenáři, kteří projdou naším divadelním testem. Z vašich reakcí jsme ale usoudili, že jsme úlohu testu přecenili.