O divadle

Na jevišti Divadla Na Jezerce se právě zkouší nová hra Komedianti, která tu bude mít světovou premiéru 12. prosince. Bude to už 28. premiéra Divadelní společnosti Jana Hrušínského.

Bylo to dramaturgické dobrodružství! Znám docela dost odvážných dramaturgů, ale přece se domnívám, že na tohle by asi přistoupil jen málokdo z nich.

Samostatnou kategorií divadel jsou divadla tzv. poloprofesionální. Tím mám na mysli soubor složený z profesionálních herců, kteří spolupracují s profesionálními režiséry, výtvarníky atd., nicméně za ne zcela profesionálních podmínek.

Minulý rok jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí Dejvického divadla během zkoušení inscenace Petra Zelenky Dabing Street, která letos v říjnu měla obnovenou premiéru. Pozorovala jsem celý proces od první čtené zkoušky po premiéru, sledovala práci tvůrčího týmu a vše si pečlivě zaznamenávala. V tomto článku se pokusím poodhalit, jak taková příprava inscenace probíhá, a zároveň zkusím odpovědět na otázku, proč je to „Dejvické“ vlastně tak dobré. Samozřejmě se proces zkoušení v různých divadlech podobá, nicméně každé má svá specifika…

Ve foyer se scházejí diváci všeho věku, hodně je mezi nimi dětí, děti jsou ostatně i důležitými interprety. Inscenace Babičky Boženy Němcové v Divadle Na Fidlovačce je míněna jako rodinné představení a plně tomuto záměru vyhovuje.

Všechno se zastavilo. Dým stoupá pomalu nahoru. Srdce duní jako zvon. Konečně se život znovu rozbíhá. Zmatený běh ulicemi a v hlavě jen samé otázky. Horečka a zoufalství. Co se to stalo? Bouchnul Krakatit! Na vlastní kůži jej můžete pocítit ve Švandově divadle, pro které vůbec první divadelní adaptaci slavného Čapkova románu vytvořili režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Martina Kinská.

Nuselské divadlo dal v roce 1921 nedaleko Botiče na vlastní náklady postavit  jeho první ředitel Stanislav Langer. Stálo ho to 1 900 000 korun, stavět se začalo v dubnu a o sedm měsíců později bylo hotovo.  Dřevěné divadlo na zděné podezdívce, pokřtěné jako Tylovo, se slavnostně otevíralo počátkem listopadu dvěma  tituly J. K. Tyla – hrály se Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové a Fidlovačka. Tylova a Škroupova fraška se zpěvy Fidlovačka byla také jednou ze tří inscenací, jimiž se po mnoha letech – v roce 1998 – „Tyláček“, jak se mu v Praze říkalo, znovuotevíral. Je to už patnáct let. A divadlo s osudy vcelku dramatickými – Eliška Balzerová s Tomášem Töpferem ho tehdy doslova vydupali z fyzických trosek – prožívá nový začátek. V pondělí 28. října si své novodobé výročí připomene úspěšnou inscenací – Babičkou Boženy Němcové. Z dvojice zakladatelů a „základních tváří“ Fidlovačky však pro další sezony zůstala Eliška Balzerová sama.

Protože divadlo není jen činohra, řekli jsme si, že splníme svůj dluh vůči loutkovému divadlu a připravíme pro vás rozhovor s mladým a progresivním principálem občanského sdružení Toy Machine, Tomášem Běhalem. Tomáš patří mezi mladé absolventy Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (absol. 2012). Jeho vedoucím ročníku byl docent Marek Bečka z Buchet a loutek a „buchťácká“ poetika je na inscenacích Toy Machine znát. O loutkovém řemesle, Marku Bečkovi a především o jeho vlastní práci jsem si s Tomášem Běhalem povídala před představením na festivalu Letní Letná.

U vzniku rozhovoru s Jiřím Suchým z Tábora se skvěle bavíte, při jeho přepisu velmi trápíte. Jirka je jedním z nemnoha lidí, kteří umí říkat “velká slova” s lehkostí a bez patosu. Snad proto, že ví o čem mluví. Ale dostaňte to “na papír”! Divadlem tento mladý herec žije polovinu svého dosavadního života a přestat s tím určitě nehodlá. Což je dobře.

Dva vynikající herci (Richard Krajčo a David Švehlík) a jeden kriminální příběh jsou zárukou divácky úspěšné produkce. Zejména v součinnosti s prostředím letní scény Ungeltu na kouzelném Novém světě a rozvernou náladou prázdninových diváků. Snahu o filosofickou hloubku nebo vyšší umělecké ambice bychom asi v inscenaci Deštivých dnů hledali marně, minimalistická režie Janusze Klimszy je celkem pochopitelně postavena na hercích. Jejich tvůrčí nasazení a talent ovšem stačí k tomu, aby divák odcházel umělecky naplněn.

Koprodukce bývá sice častěji filmovou záležitostí, ale když se dostane do divadla, je to podstatně zajímavější. Takovým koprodukčním projektem je původní autorská inscenace Simony Petrů a Kamily Polívkové – Mileniny recepty, která měla premiéru na začátku letošní sezóny ve Studiu hrdinů v Praze a v brněnském Kabinetu múz.

„Divadlo je zvláštní organismus. Je citlivý na sílu vize osobnosti v čele. Je-li ta síla, divadlo se může vypnout k netušeným výkonům. Není-li, stane se to, co je pro umělce úplně nejhorší. Ztratí sebevědomí.“ Herečka české první scény Eva Salzmannová vystihla přesně situaci svého mateřského divadla a pocity, s nimiž se s kolegy o prázdninách v Národním divadle potýkali.

Když děláte rozhovor s Kamilou Polívkovou, zcela automaticky vás napadne alespoň jedna otázka, vztahující se k jejímu otci. Jenže tato scénografka a režisérka Studia Hrdinů je mnohem zajímavější jako Kamila, než jako Polívková. Mluví podobně jako pracuje – tiše, chytře a s nadšením. Probraly jsme režii i scénografii, Studio Hrdinů i Komedii a i na toho tátu nakonec vlastně tak trochu došlo…

O muzikálovém fenoménu autora Jonathana Larsona jménem Rent toho bylo už řečeno a napsáno mnoho. Byl označen za jeden z deseti nejlepších muzikálů všech dob, je devátým nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi, přepsal dějiny tohoto žánru… Něco jsou fakta, něco dojmy, v každém případě existuje mnoho důvodů se mu věnovat v rubrice Téma. Po sedmnácti letech od americké premiéry se Rent poprvé hraje v Česku, což už je opravdu pádný důvod ke psaní. Naším zasvěceným průvodcem tímto tématem je Ondřej Doubrava, dramaturg pražského nastudování, které mělo premiéru 8. srpna.

Lukáš Pečenka má na svůj nikterak vysoký věk poměrně bohaté divadelní zkušenosti. Hraje v Divadle Na Fidlovačce od jeho znovuotevření, byl zakládajícím členem pohybového divadla Veselé skoky, hostuje a teď zkouší muzikál v angličtině. Na jevišti z něj vyzařuje energie, nadhled a hravost a v civilu člověka už při prvním setkání napadne, že tenhle kluk „to má v hlavě srovnané“.