3, 2, 1… start!

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan. / Myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

Teď jsem připravil pro Národní divadlo Linka: Makropulos, což je interaktivní procházka Prahou s divákem po telefonu a je založená na Věci Makropulos od Karla Čapka. To bylo pro mě úplně něco nového.

A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let?

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu.

 Verím, či dúfam, v ľahkosť bytia. Ale túto schopnosť mám teraz čiastočne ochrnutú.

Pavla Dostálová v červnu 2012 – při absolutoriu herectví na DAMU a před prvním začátkem prvního ročníku režie tamtéž.

Nejvíc inspirace asi nacházím v lidech. Baví mě je pozorovat, na ulici, v tramvaji, v čekárně u doktora. Určitě mě inspirují lidé, kteří mi jsou blízcí, které mám často kolem sebe.

Chtěla jsem se prostě nějak navrátit k tvoření, které bylo tak snadné, když jsem byla malá.

Václav Šanda v roce 2012, tři dny před absolutoriem DAMU…

Záhy se ukázalo, že obsah našeho studia bude mnohem širší a půjde daleko za hranice mých představ o tom, co je divadlo. Takže očekávání byla v pozitivním smyslu rozmetána.

Právě o změnu vnímání divadla a o to, že se nemusí vždy „chápat“, podle mě alternativnímu divadlu jde. Když mi někdo po představení řekne, že se si to užil, ale že to vlastně nepochopil, tak mu odpovídám že to je v pořádku.

A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“.

Stipendijní Akademie MenART otevírá přihlášky pro mladé talenty a jejich učitele

V celé mé rodině není a nebyl žádný umělec z povolání. Většina se celý život věnuje exaktním vědám, ať už ze zájmu, nebo z absence jiných možností v době rudých hvězd. Nevidí v tom, co dělám, řádné zaměstnání a já jim rozumím, ale nemohu říct, že bych neměl jejich podporu.

Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím. (…) V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem.