Nejslavnější hra Antona Pavloviče Čechova (1860-1904) je obrazem života několika postav, které se v nehostinném světě pokoušejí nalézt smysl života – a hledají ho v umění i lásce. „Kdysi jsem si vášnivě přál dvě věci: chtěl jsem se oženit a chtěl jsem se stát spisovatelem,“ říká stárnoucí a nemocný Sorin, posléze dodává: „A nepovedlo se ani to, ani ono.“
Podobně jako on, i další postavy touží po umění a všichni touží po lásce. Milostný trojúhelník je ale pro Čechova málo! Do své hry napsal šílený mnohoúhelník: Medveděnko miluje Mášu, Máša miluje Trepleva, Treplev miluje Ninu, Nina miluje Trigorina, kterého ale miluje i Arkadinová, Mášina matka miluje místního doktora a všichni společně milují Arkadinovou, protože je to herečka z velkoměsta.
Děj hry se odehrává na konci devatenáctého století, tedy scénografie Jána Tereby volně vychází z tehdejší estetiky, a to především impresionisticky laděnými barvami a prací se světlem. Kostýmní výtvarnice Alena Dziarnovich do scény zasadila kostýmy stylově i barevně odpovídající, ale vycházející ze současných trendů – díky tomu jsou nám postavy o to bližší a rozhodně nejsou jen vzpomínkou na dávné a daleké Rusko (ostatně samovar se v této inscenaci nevyskytuje). Citlivou hudbu k inscenaci složil Marko Ivanović, skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery. Režisér Štěpán Pácl postavil svou inscenaci na hercích – na souhře a na podmanivém herectví, které neustále lavíruje mezi fraškou a tragédií.
Dramaturg inscenace Jaroslav Jurečka: „Čechov nás může přimět smát se v slzách svému vlastnímu neštěstí. Je přísný, má pochopení pro to, jak zacházíme se svými životy, a právě proto se nebojí o tom mluvit na rovinu.“ Slavná Čechovova hra byla v minulosti přítomná začátku výjimečných divadelních ér – ať už se jedná o Národní divadlo pod vedením Otomara Krejči, Léblovo šéfování Na Zábradlí, nebo samo Moskevské umělecké divadlo, kde ji režíroval legendární Stanislavskij: „Racek je příslibem něčeho nového, je to hra o naději vymanit se z každodenní banality a rutiny. To asi spojuje všechny umělce, kteří se rozhodnou jej inscenovat – je to závan čerstvého vzduchu.“
Pověst inscenace se začala šířit ještě před jejím prvním uvedením: filmový režisér Viktor Tauš si ji vybral k vytvoření unikátního záznamu pro projekt Film Naživo, ve kterém se umělecký film snoubí s divadelním uměním a kde obzvlášť vynikají herecké výkony.
Režisér Pácl během pandemie vytvořil v enormně ztížených podmínkách pět inscenací (nejspíš nejvíce ze všech divadelních režisérů v republice), Racek je předposlední z nich, vznikal na přelomu let 2020 a 2021. Ovšem i v takto těžké době se režisérovi podařilo vytvořit na scéně Mahenova divadla malou oázu, kde se den co den po tři měsíce několik lidí snažilo hledat krásu a lásku.
Premiéra 7. září v Mahenově divadle
Překlad: Jaroslav Vostrý, režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Jaroslav Jurečka, scéna: Ján Tereba, kostýmy: Alena Dziarnovich, hudba: Marko Ivanović
Hrají: Tereza Richtrová, Viktor Kuzník, Roman Nevěčný, Eliška Zbranková, Jan Grygar, Jana Štvrtecká, Zuzana Černá, Jiří Suchý z Tábora, Petr Kubes, Pavel Čeněk Vaculík, Jakub Julínek j.h., Iveta Ráboňová j.h., Viktor Hanačík j.h. / Michal Hubík j.h.
