Na jednom semináři v rámci mého studia na DAMU někdo vyrukoval s tvrzením v tom smyslu, že tzv. lehký žánr jako je muzikál nemůže mít hlubší obsah nebo být nositelem závažnějších, nebo dokonce existenciálních témat. Tehdy jsem, coby obdivovatelka tohoto žánru, plamenně argumentovala tituly jako Cabaret, Hair, Jesus Christ Superstar... V té době jsem ještě neznala Rent. Pak jednou přišly vánoční svátky, během kterých televize vysílala záznam z broadwayské derniéry (tedy 5123. reprízy!) a já jsem zůstala sedět s otevřenou pusou. Od té doby mi nedá spát, stejně jako mnoha lidem v mém nejširším okolí. Proto první otázka, kterou jsem během našeho setkání Ondřejovi položila byla, co se mu vybaví, když slyší název tohoto muzikálu…
“Rent je pro mě především největší český muzikálový dluh. Už dlouho zjišťuju, jak velký je zájem o jeho české uvedení. Takže mi přijde neuvěřitelné, že to přichází až teď. ” říká Ondřej důrazně a pokračuje: “Pokud se zaměříme na hudební stránku věci, v podstatě každá skladba má potenciál hitu a je něčím poutavá. A pokud jde o téma, tak pro mě osobně je nejzajímavější, že si každý člověk může při každém dalším zhlédnutí či poslechu najít to svoje téma, které je pro něj právě aktuální. Třeba v době prvního uvedení na Slovensku (v roce 2007, mimochodem, šlo o turné po Slovensku s patnácti reprízami a také to byl nadšenecký projekt) byl pro mě muzikál především o způsobech hledání lásky, teď, po několika letech, kdy jsem v jiné životní fázi, vypráví o touze něco dokázat za jakýchkoli podmínek… Možná je překvapivé, že nezmiňuju téma drog či AIDS, což samozřejmě jsou závažná a ve své době šokující témata. I ta jsou ale zakomponována tak dobře a nenásilně, že nebrání vnímání jiných zásadních věcí. Během zkoušek jsme s režisérem Stevem Josephsonem říkali hercům, aby si každý našel svoje osobní téma, o kterém bude Rent hrát. To je, myslím, přesně ono.”
Zajímá mě, jak se vůbec Ondřej dostal k muzikálové dramaturgii, kterou považuji za žádoucí, nicméně zdaleka ne samozřejmou profesi. “Někdy v půlce května, ještě před konkurzy, mě oslovil Steve Josephson. Líbila se mu moje recenze na jeho loňskou inscenaci Sondheimova muzikálu Sweeney Todd a tehdy jsme se spřátelili. Bavili jsme se o mnoha muzikálech, a tak Steve věděl, že jsem asistoval dramaturgyni Kláře Latzkové na inscenaci muzikálu Kvítek z horrroru Městského divadla Brno. Nebál se mi svěřit první dramaturgické sólo. Využil jsem zkušeností z Brna a praktických rad, které jsem od Kláry dostal. Jsem moc rád, že jsem nic nezapomněl…”, směje se Ondřej.
Žít a umírat v Americe na konci milénia…
Základní kostra příběhu i atmosféra prostředí, ve kterém se Rent odehrává, je volnou variací na libreto Pucciniho opery Bohéma (La Bohéme). Děj ovšem Larson přenesl do New Yorku přelomu 80. a 90. let 20. století. Ústřední postavy tvoří skupina osmi mladých lidí, z nichž někteří v podstatě načerno obývají vybydlený dům v newyorské čtvrti East Village (narozdíl od “operní” Paříže) a zdaleka je netrápí jen hmotná nouze, ale také drogová závislost a především nový světový mor – virus HIV, potažmo jeho další fáze – nemoc AIDS, se kterou si ještě nikdo neví pořádně rady. I přes vážné starosti si mladí umělci mezi terapií a sháněním obživy nacházejí čas na tvorbu, touhu naplnit své ambice a samozřejmě na lásku, která je jedinou opravdovou časomírou lidského života (jak se zpívá v písni Seasons of love) .
Každé z osmi skvěle napsaných postav, (anti)hrdinů naší doby, proběhne hlavou myšlenka tak výstižně shrnutá v jedné replice ze Shakespearova Hamleta: “Tak už to chodí – každý jsme tu host / náš zdejší svět je cesta na věčnost…” (překlad Martina Hilského, pozn. red.) Na rozdíl od váhajícího dánského prince se ale “nájemníci” z Dolního Manhattanu nakonec všichni rozhodnou žít, co to dá. Protože vědí, že “Opakem smrti není život, ale tvorba.”, jak by řekl jejich stvořitel, Jonathan Larson.
To může být odpovědí na otázky zkoumající přenositelnost titulu. Na jednu stranu se v některých případech jedná o témata bytostně americká a faktem je, že několik odkazů se prostě nepodaří důsledně převést do českojazyčné verze. Právě základní hodnoty lidského žití jako je svoboda, láska a vůle žít za sebehorších podmínek, které muzikál pojmenovává, z něj ale dělají až neuvěřitelně nadčasovou a všeplatnou záležitost.
Příbuznými tématy jako Rent se zabývá mimo jiné také dramatik Tony Kushner ve, svého času kontroverzním, opusu Andělé v Americe (u nás běžel stejnojmenný seriál z dílny HBO – v podobně menšinovém vysílacím čase jako záznam Rent), který je v tomto kontextu zajímavý především proto, že přes nesporný úspěch v zámoří (Kushner je stejně jako Larson držitelem Pulitzerovy ceny – pozn.red.) na své české uvedení rovněž čeká už několik let. To opět vyvolává mnoho otázek, ani ne co se týče obsahu jako takového, ale především dopadu na diváka. Téma muzikálu ani zmíněné dvoudílné hry rozhodně nelze označit za lehké. I přes prosvítající optimismus a zbytek naděje v závěru vás jeho zhlédnutí nepřivede na zrovna povznášející myšlenky, ale právě pro tuto svou nebarvotiskovost, díky absenci růžových brýlí a přehnaného sentimentu, ke kterému řada muzikálů tíhne, si jej cení i lidé, kterým je jinak tento žánr lhostejný. V zemi jeho původu navíc existuje početné a vychované a tedy připravené publikum. Ptám se Ondřeje, jak je to podle něj u nás?
“Myslím si, že zdejší diváci podvědomě připraveni jsou. Reakce na první reprízy naší inscenace, které byly až neuvěřitelně frenetické, nám to jen potvrzují. A to máme ještě tu krásnou bariéru původního jazyka. Hlavním důvodem, proč hrajeme anglicky je, že jsme toužili uvést muzikál s originální poetikou Jonathana Larsona, kterou ovšem nebudeme opomíjet ani u českého překladu, který už je v procesu vzniku. Je to naše velké přání, které bychom si rádi splnili. Uvidíme, kam nás dosavadní pomalé krůčky dovedou…”, odpovídá na mou zásadní otázku. “Sám jsem se ptal několika osobností českého muzikálového světa. Zdá se, že hlavním důvodem jsou obavy, že na to diváci nebudou slyšet. Uvedení ve spolupráci se společností Prague Playhouse v divadle Na prádle je coby start vlastně velmi správným krokem. Je to taková nadšenecko – profesionální produkce, která celkový divácký potenciál muzikálu teprve ukáže.” Na dotaz, jaké mají po prvních reprízách ohlasy upřímně odpovídá: “Neuvěřitelně nadšené! Já osobně jsem euforii projevující se v takové míře nečekal a pochopitelně jsem rád. Každé zkoušení logicky přináší kromě radosti také spoustu starostí, ale jsem přesvědčený, že s každým nedostatkem, který projekt má (a určitě má nejeden) dokážeme bojovat.” K Ondrovým slovům se mi chce dodat, že se nadarmo neříká “těžký porod – krásné dítě.”
Nikde, než právě tady a teď…
Inscenace Steva Josephsona uváděná v Divadle Na prádle má hlavní plus i mínus v podstatě společná. Skromná, spíše náznaková výprava tomuto muzikálu sluší jako máloco, ale kdo jste byl někdy v zákulisí maličkého malostranského divadla, asi mi dáte za pravdu, že pro více než patnáctičlenný cast a živou kapelu k tomu je tam trochu málo místa a potenciální problémy s nazvučením jsou zřejmé i laikovi. Zvukař inscenace je evidentně schopný člověk na svém místě, přesto by si tento muzikál zasloužil důstojnější provozní podmínky, nemluvě o honorářích pro účinkující… Co se samotného divadelního prostoru týče je ale “Prádlo” pro Rent jako stvořené. “Ten prostor je podle mě v zásadě ideální. Dokázali jsem z toho udělat krásný squat. Rent se nikde nedělá s jakkoli pompézní výpravou. To by jaksi odporovalo podstatě věci.”, doplňuje Ondřej. Zkrátka a dobře, kdy jindy (a kde jinde), než tady a teď?! Někdo musel být ten první odvážný a nutno dodat, že už bylo opravdu na čase.
Ondřej Doubrava (1983) se stal z nadšeného muzikálového fanouška píšícím fanouškem, posléze redaktorem a nyní i dramaturgem. Na první pohled působí jako vzdělaný a přemýšlivý mladý kluk, na kterém je vidět, co pro něj muzikál a divadlo obecně znamená. Zdá se, že mu skoro není zatěžko vést každodenní boj s vlastním tělesným handicapem, aby mohl dělat to, čemu rozumí a co ho baví. V tom by strčil leckoho do kapsy. Při spolupráci na tomto článku mluvil velmi věcně a poutavě, takže si člověk v podstatě ani neuvědomil, že občas v řeči trochu zadrhává, (dokud se za to sám neomluvil). Důležité totiž není jak, jako spíš co člověk říká, a Ondra umí o divadle mluvit, protože jím prostě žije. Dříve uvažoval o studiu divadelní vědy, ale zjistil, že se stejně nejvíc naučí v praxi. Jeho první profesionální zkušeností byla dramaturgická spolupráce s Městským divadlem Brno na muzikálu Kvítek z horrroru (Little Shop of Horrors), který získal Cenu českého divadla za počin roku 2012. Během našeho povídání mi prozradil mimo jiné i to, že viděl patnáctkrát pražskou inscenaci muzikálu Kočky… Skutečný fanda!
