Autor: Carlo Goldoni, překlad: Jaroslav Pokorný, režie: Miroslav Macháček, scéna: Josef Svoboda, kostýmy: Ester Krumbachová, hudba: Evžen Illín, dirigent: Karel Krautgartner, texty písní: Pavel Kopta, textová úprava: Vítězslav Kocourek
Hráli: Jiří Dohnal (Patron Toni), Marie Glázrová (Paní Pasqua), Blažena Holišová (Lucietta), Jan Tříska (Titta-Nane), Josef Mixa (Beppo), Ladislav Pešek (Patron Fortunato), Marie Vášová (Paní Libera), Jiřina Petrovická (Orsetta), Naděžda Gajerová (Checca), František Filipovský (Patron Vicenzo), Josef Pehr (Toffolo), Josef Gruss (Isidoro), František Velebný (Komisař), Bohumil Bezouška (Čahoun)
Premiéra: 25. března 1961
Komediální hody na laguně
Tylovo divadlo se proměnilo v barvitou rybářskou Chiozzu
Činoherní soubor Národního divadla nastudoval bujarou, vskutku lidovou a nesmírně jevištně vděčnou komedii C. Goldoniho Poprask na laguně. Objevila se v posledních letech na pražském jevišti dost často. Kdysi v Libni, nedávno v Disku. A vždycky to byla výborná příležitost pro herce: rozehrát právě ty komediální struny, které nelze uplatnit ve většině ostatních, střízlivějších her repertoáru.
Goldoni totiž zachytil své obyvatele Chiozzy s neobyčejným kouzlem. Věčně hádavé, a přece dobrosrdečné, ve vteřině planoucí tím nejohnivějším zanícením a v další vteřině už zapomínající a zchladlé. Několik figurek dost si charakterově podobných právě tak jako jednotlivé situace, a přece stačí málo jemných dramatikových tahů i variant a tato podobnost v dobře udělaném představení nikomu ani nenapadne.
V představení Tylova divadla se herci chopili rolí vskutku radostně a vesměs své postavičky naplnili krevnatým, šťavnatým projevem. Jen občas se projeví nedostatečné zvládnutí právě těch komediálních prvků, jež se soustavně v posledních letech nepěstují, nebo slabiny ve zpěvu, staré a dobře už vyzkoušené nápady či režijně slabší vyřešení počátku.
Nesporným vrcholem celého představení je výkon národního umělce Ladislava Peška v roli patrona Fortunata. V nesmírně vděčné roli obvykle vynikne i slabší herec. Ovšem pojetí Peškovo, tak nenásilné, mnohostranné, s mnoha jemnými odstíny ve všech momentech, prozrazuje mistra.
Jazykově bohatý, moderní překlad Jar. Pokorného se tu objevuje v ještě “modernější” adaptaci V. Kocourka, která místy původní překlad zplošťuje efektním, ale příliš nevybíravým jazykovým materiálem. Nutno ještě poznamenat, že bouřlivě přijaté představení, které bude divákům rozdávat radost a hercům potřebné uvolnění, spolutvoří nápaditý hudební a písňový doprovod E. Illína v bohaté instrumentaci.
Nová inscenace M. Macháčka není tedy nějakou vatou v repertoáru. Vytvořila nám blízkou, a přece zas novou podobu staré a dobře známé komedie.
Bohuš Štěpánek (Večerní Praha, 27.3.1961)
Herecký koncert v činohře ND
Jestliže jsme od zařazení “Poprasku na laguně” mohli očekávat, že se stane vítanou příležitostí pro herce ND, aby si s chutí zařádili v životných postavách této nejlidovější Goldoniho komedie, ukázala sobotní premiéra v Tylově divadle, že se předpověď splnila téměř dokonale. Po roztančeném a rozezpívaném představení M. Macháčka nebral potlesk pobaveného premiérového obecenstva konce.
Představení dominoval Peškův zbrklý Fortunato, něžně dobrácký za hradbou své nesrozumitelné hatmatilky, udivující ve zpívaných a tanečních vložkách. Vedle něho se především uplatnil temperamentní kvintet chiozzských žen – Vášová, Glázrová, Petrovická, Holišová a Gajerová, inteligentní komika mladého Třísky ve frajersky střiženém ideálu rybářských dívek, a Grussův vyšetřující soudce, který osnuje zápletky komedie. Ale i ostatní – Dohnal, Filipovský, Pehr, Mixa, Bezouška a Velebný hráli výrazný part v tomto hereckém koncertu. Ačkoliv představení bylo především hereckou záležitostí, nemalou měrou se na úspěchu podílel právě režisér. M. Macháček dal inscenaci množství režijních nápadů, stylizoval a zdivadelnil představení, ale při vší komediální rozvernosti a artistnosti zachoval realistické jádro hry a jejich lidových, charakterově výrazných postav chiozzských rybářů a jejich matron i nedočkavých nevěst.
Divadlu plnému slunečné pohody dal výtvarný rámec J. Svoboda pastelově barevnou scénou a revuálním pohyblivým chodníkem. Autorem hudby s džezovými prvky byl E. Illín (dirigent K. Krautgartner), vtipné texty P. Kopty utrpěly tím, že hudba překrývala zpívané slovo.
ke (Svobodné slovo, 28.3.1961)
Další Poprask – tentokrát v Tylově divadle…
Do orchestru vstoupí hudebníci v pruhovaných námořnických tričkách, před ně úsměvný Karel Krautgartner – na jeviště z pastelových opon a kašírovaného mostu skupina hereček, které známe z mnoha převážně vážných rolí (Vášová, Holišová, Glázrová, Petrovická…) – a CARLO GOLDONI, kdyby seděl skryt v postranní lóži (i jako autor by těžko dostal lístek) by asi kýval, tleskal a smál se – sám sobě i tomu všemu, co s jeho komedií “POPRASK NA LAGUNĚ” provedli – tentokrát v Tylově divadle.
Smích na smích je trošku už otřelá fráze, ale tady je tomu opravdu tak, protože takovou míru překypujícího hereckého, přímo komediantského temperamentu, takovou svěžest, tempo, rytmus – hned tak neuvidíš. A není to humor a veselí ani recesní, ani jinak plané, s písničkami P. Kopty a E. Illína hýří tu na scéně úsměvný radostný, dobrý život, kdy věříš komedii, že prostě je dobrou komedií, která chce a má potěšit – a hercům, že je jim v tom náramně dobře a čím je líp divákům, tím je lépe i jim.
Miroslav Macháček s výtvarníkem J. Svobodou (kostýmy E. Krumbachová) vytvořili pro Národní divadlo představení, které bude mít právem zdravé veselosti plné hlediště na dlouhou dobu. A nebral bych to ani jako repertoárový oddech – radost patří ke dnům života stejně jako nejbojovnější patos a nejniternější psychologie – jen člověk lituje, že zatím stejnou míru umělecké, kumštýřské dovednosti nemohou naši divadelníci věnovat současnému českému autoru podobné životní mízy, jaká tady proudí z textu starého dvě století.
Přesto, že celé představení má společný ráz, je v něm několik postav, které jsou prostě neopakovatelné a zřejmě nikým jiným nevytvořitelné. To je především Patron Fortunato, jak jej hraje Ladislav Pešek. Co ten dokáže třeba jen slovně, s parodovaným překladem korsického nářečí! Jak je to Pešek, který je tu ze všech herců – nejsa již nejmladší, nejhybnější, jak v rytmu písní a tanců jím hýbe každý nerv – sledovat jenom jeho samého po celé představení znamená velikou školu českého herectví.
Jemu se z mužských postav nejvíce blíží Josef Gruss v neobyčejně jemně vykreslené miniatuře dobrého i mlsného vyšetřujícího; zejména ve svém závěrečném pěveckém výstupu sklízí bouře potlesku. Také komediální talent Josefa Pehra má tu svou dobrou příležitost v postavě lodičkáře Toffola – a dovede ji využít. Jako by omládl o dvacet let a vrátil se do let konservatoře – až na to, že dřívější živelnost je tu doplněna hereckou kázní i zkušeností. Jan Tříska tu prokazuje znamenitou míru svérázného, osobitého talentu v trucovitém Titta-Nanem a z ženských figur opět Blažena Holišová a Jiřina Petrovická. Zajímavé je, že Holišová jako by ani nehrála komedii – ona s Třískou jsou ve svém projevu ne herci hudební komedie, ale mladí lidé neobyčejně blízcí svému divákovi. Vedle vynikajících výkonů M. Glázrové a M. Vášové je tu tentokrát dobře zahrána i role Checcy Naděždou Gajerovou. Není třeba dělat z Poprasku něco výjimečného a nějaké souhrnné závěry. Prostě: dobrá komedie se octla v dobrých rukou a dá dobrým lidem dobrý pocit radosti.
O. Kryštofek (Obrana lidu, 2.4.1961)
Smích, rodný bratr síly
Vyprodaná představení komedií “Příliš štědrý večer” a “Dalskabáty”, úspěchy dalších – nemnoha – veseloher, v poslední době návaly na “Poprask na laguně” a “Tři mušketýry” – to vše svědčí o něčem ještě podstatně hlubším než o tom, že se u nás rádi smějeme.
Humor je vlastním bratrem síly. Dařit se může jen tam, kde člověk i společnost důvěřují ve své síly a těší se na budoucnost, protože ji sami tvoří. Je průvodcem myslí harmonických a svobodných, jejichž vyrovnanost je plodem sebedůvěry a nebojácnosti. Sídlo skutečného humoru není na povrchu života a věcí: humor sídlí v jejich hloubkách. Proto je schopen řešit situace, které programové škarohlídství čini neřešitelnými. Naše divadlo však této schopnosti a síly humoru stále málo využívá.
S příchodem jara jako by pražská divadla procitla ze zimního spánku a po velmi skromných dávkách v posledních měsících rozpomněla se zas konečně ve větší míře na moc družného lidského smíchu. Národní divadlo udělalo pod Macháčkovým režijním vedením veselé představení Goldoniho “POPRASKU NA LAGUNĚ” a vydatně se zavděčilo svým vyhladovělým divákům i hercům. Přitom vlastně o nic v téhle komedii nejde, “její základní idea je pouhopouhé nic” řekl o ní autor – a přece je to komedie k pohledání. Její působivost je v jedinečných lidových typech, v bravurní komediální kompozici, v šťavnatém jazyku, šťastně přetlumočeném J. Pokorným.
Ale všecky tyto divadelní přednosti převažuje něco, co nám ji činí zvlášť sympatickou – a to je zálibná láska, s jakou autor maluje všecky ty výtržnicky rozhádané lidičky rybářské Chiozzy. Tahle láska k člověku práce, který si v potu tváře dobývá svůj skromný chléb, činí z “pouhopouhého nic” dílko, jež zevnitř čistě svítí a smíchu dává hlubší smysl: není to smích oddechu, ale síly. Člověk se v něm neztrácí, ale nalézá!
Proto nepřičítám režii k dobru, čím veselohru atraktivně posunula směrem k moderní džezové hudební komedii, Krautgartnerem počínaje a nadsazenými šprýmy v aranžmá i ve výpravě konče. Většinou to základní lidový ráz spíše oslabuje, kompozici tříští a hlavně: hrozí zatlačit do pozadí, co je tu nejcennějšího – pomilováníhodné lidské typy.
Skutečné zásluhy režie vidím v práci s herci. Soubor je po veseloherním půstu “nadržen”, umělci dávají z celé duše, někteří – jako M. Glázrová – až vybuchují vnitřním přetlakem. Postavy J. Petrovické, B. Holišové, N. Gajerové, M. Vášové, J. Třísky, J. Pehra a na opačném pánském pólu J. Grusse i dalších mají mnoho komediální intenzity, jejichž vzájemné souhře přál bych jen ze strany režie ještě více smyslu pro kompozici poprasků na jevišti.
Jeden výkon je tu takový, že se tleská každému umělcovu výstupu: Fortunato L. Peška. Něco tak úplného, v sobě doceleného a dokonalého se opravdu tak hned nevidí. Mluví nesrozumitelný text, neřekne jedinou souvislou větu – a přece v každém okamžiku znáš v hledišti přesně obsah jeho myšlenek. Chuť spořádat rozkřičenou rodinku se v něm pere s touhou mít od všeho svatý pokoj – s tím a ještě dalšími komickými protiklady dovedl Pešek udělat něco, co je znakem hereckého mistrovství.
(Rudé právo, 8. 4. 1961)
Mladí na Národním
Stalo se to nedávno. Pro chřipku byla změna programu. Místo Krále Leara se hrál Poprask na laguně. Dost podstatná změna. Většina lidí vracela vstupenky; místo Štěpánka Krautgartner, místo ponurého Shakespeara rozpustilý Goldoni. Ale přesto ti, kteří si lístky nechali, nelitovali. Bylo to znamenité představení. Strhlo svým mladistvým elánem. Ne, nechci v této kurzívce projevovat své džezové fanouškovství a rozplývat se nad tím, že místo symfonických hráčů usedli do orchestru členové tanečního orchestru, i když je to v dějinách Národního čin skoro revoluční. Ani nebudu obdivovat atletické výkony Jana Třísky, který se už pomalu vyrovná La Tourovi. Nejprůbojnějšími nositeli mladické jiskry představení “Laguny” totiž nebyli Krautgartnerovi sólisté Tříska; byl jím Ladislav Pešek. Ano, náš dobrý známý Ladislav Pešek, ten, co na ulici vypadá jako docela roztomilý šedovlasý pán. To je však jenom maska. Teprve na jevišti lze poznat pravého Peška… V kouzelných širokých pantalonech ovládá široký, hluboký a vysoký prostor naprosto suverénně. U něho není podstatným znakem fyzická pohyblivost, ale především nadpřirozený komediální talent. Je s divadelními prkny srostlý. Asi tak jako my ostatní – kromě Gagarina a Titova – se zeměkoulí. Prostě komediant v nejkrásnějším smyslu toho slova. Slova, které se někdy omylem vyslovuje hanlivě, ale které by si Pešek mohlk připisovat na prvé místo před své tituly. Poněvadž takových skutečných komediantů se rodí na světě málo a žádná AMU je nevychová. Proto vůbec nevadí, když při jeho příchodu přeruší obecenstvo potleskem tok děje; pak teprve začíná divadlo. A každý další potlesk jako by mu vléval nové kalorie mládí do krve. Ten potlesk jej spojuje s diváky – až vznikne docela úzký, “pokrevní” vztah. Opona v něm na konci překáží. Nechceme ho pustit z jeviště – a jemu se ani nechce. Před očima mládne – je mladší, než když hrál před třiceti lety rozpustilé studentíky ve filmových veselohrách. Jak pofidérní je kalendář, prý objektivně počítající léta. Směšné! Tady to máte černé na bílém, od očitého svědka: Ladislav Pešek je nejmladším hercem Národního divadla.
soe (Lidová demokracie, 14.2.1962)
Optimismus činu proti pesimismu názorů
Stane-li se z dopuštění dramaturgických kolizí, že pražský divák může vidět touž komedii současně ve dvou divadlech – a je-li ještě k tomu jedno z nich DISK, líheň nové umělecké generace, a druhé Národní divadlo, dnes první nikoli jen po tradici, ale svým uměleckým významem – neubrání se srovnání. Chceme však vést paralelu jen potud, pokud je vůbec možná a poučná: k vlastnímu názorovému a uměleckému východisku obou inscenací Goldoniho POPRASKU NA LAGUNĚ. A tu zjistíme základní příbuznost i základní odlišnost: názorová shoda je v obou případech v odmítnutí byvšího, tak zvaně realistického výkladu, který lehké komediální scherzo zatěžoval psychologizováním, až do onoho jarého podupávání v parukách a obligátního barevného prádla na šňůře ve funkci místního koloritu; podstatný rozdíl je v názoru na klasický text a jeho funkci, a proto i v míře a typu divadelní stylizace. V Disku se zřekli bez skrupulí Goldoniho; základem představení učinili svou fantazii, která se textem jen inspirovala k vyjádření generačního názoru uměleckého, ale i lidského; zcela se tu popírá reálnost příběhu a jeho atmosféra se mění ve vířivou, zcela záměrně protisentimentální, jen a jen divadelní podívanou – ve výsledku je to čistá a radostná crazy-komedie. Vidíš-li pak Poprask v Národním aspoň podruhé (neboť toto představení vskutku nelze měřit necelistvou a nedotaženou premiérou) – pochopíš potom, v čem tkví originalita a opravdová novost přístupu k textu. Nechceme ji měřit pochopitelně Diskem, ale goldoniovskými inscenacemi, jak je známe za poslední léta. Ta novost je v harmonizaci a současně živé a jiskřivé polaritě mezi komediálností goldoniovskou, z níž se neztrácí a nezeslabuje ani jediné slovo či gesto – a mezi komediálností dnešní, jak ji cítí a vyjadřuje moderní režisér a herec pro současného diváka. Inscenace Miroslava Macháčka má odvahu umocnit moderními prostředky to, co už Goldoni umocnil v samotné liteře i duchu textu: komický a dojemný rozpor mezi ryze lidovou opravdovostí, prostotou a dobrotou srdce a bouřlivým temperamentem i nezkrotným jazykem. Když se na začátku představení vyhrne na předscénu sbor chiozziských žen, aby tu vyzpíval svůj stesk po mužských, kteří jsou na moři, je to současně plně divadelní stylizace i zdivadelněná realita. Nepopřít lidové jádro již Goldonim stylizovaného textu novou, moderní stylizací znamenalo aplikovat goldoniovský přístup na jeho text: odtud logická nutnost textové úpravy i její ladění.
Vítězslav Kocourek spolu s Pavlem Koptou, autorem písňových textů, doplňují charaktery postav novými rysy a nebojí se je posunout blíž k mentalitě dneška. Až na jednotlivé zbytečné vulgarismy úpravy a operetní banality v těxtech písní – pomáhají režisérovi a hercům dotvářet šťastnou polohu moderní lidové divadelnosti, jíž je nesena celá radostná a vtipná inscenace. Je pravda, že se tu mění valéry: Toffolo je v Koptových písních a pak i v Pehrově projevu míň vyjevený prosťáček a víc chlubný fanfarón; syntéza zpěvního a hereckého projevu není ještě všude dokonalá přes vydatnou pomoc orchestru a zejména Karla Krautgartnera. Je pravda, že jen mistrovský výkon Peškův překlene i úskalí nevtipné parodie na operu (taková La Scala, ta by mně tleskala…), učiní z ní zlatý hřeb večera a dokonce i naznačí jakousi spojitost s figurou Fortunata. (Stejně tak umělec, který by měl méně bezpečný cit pro vkus, než Josef Gruss, by neutajil trapnost senilní romance o “holčičkách, ručičkách, nožičkách”…)
Režijní záměr je realizován – více či méně – ve všech složkách inscenace. Nejryzeji v čisté, překrásné barevné scéně Josefa Svobody, kde předscéna je ulicí, most nad lagunou hracím prostorem i rámováním soudního pokoje, domky rybářů jsou naznačeny spletí bílých benátských krajek, jež se vzdušně zrcadlí na modrofialovém horizontu. Je patrný v rytmu (méně v nenáročné melodice) Illínovy hudby, která herce zrovna elektrizuje k tanečním exhibicím, jež jsou napůl parodiemi, napůl výrazem dnešního pohybového cítění a navíc součástí charakteristiky postav. Jeví se ve funkčním využití jevištní techniky: pohyblivé chodníky jsou tu novými lazzi komedie dell`arte dvacátého století.
Ladislav Pešek směšnost svého Fortunata opřel o kontrast mezi směle vyjeveným obličejem, gesty a chůzí – a zcela opačnými projevy ve chvílích, kdy o něco jde, nebo v sólových číslech na předscéně. Přesně vypracované charakteristiky svých postav vytvářejí Marie Glázrová (Paní Pasqua) a Marie Vášová (Paní Libera); Glázrová čistě stylizuje postavu do syté a šťavnaté komediálnosti, projev Vášové je tlumenější a měkčí a tvoří ženskou variantu postavy Peškovy. Z mladších vyniká především Blažena Holišová, jejíž tvárný a mnohostrunný talent se potvrdil v Národním divadle poprvé i v komickém “oboru”. Holišové Lucietta je přímo ztělesněním čistoty, prostoty, dívčí cudnosti i vzdoru. Herečka hraje postavu podmanivě přirozeně, bez nejmenší manýry či afektu: právě proto vytváří syntézu Goldoniho Lucietty a dnešní mladé dívky. Znovu jsme obdivovali vtip, temperament a skvělý improvizační talent Jiřiny Petrovické v roli Orsetty. Zvláštní pozornost zaslouží mistrně komponovaný výkon Josefa Grusse: nejmatněji napsanou, ale jedinou přesně historicky určenou roli vyšetřujícího Isidora Gruss stylizuje do dobrácké, trochu povýšenecké pózy konec konců milého světáckého bonvivána: ta stylizace je plně dnešní, ale nezapírá domovskou příslušnost i třídní určení Goldoniho postavy. Z trojice mladých je Jan Tříska (Titta Nane) herecky nejsuverénnější v nejlepším smyslu slova, překvapuje nápady, vervou a pohybovou bravurou, avšak důsledně civilisticko-periferní ladění figury do podoby dnešního “páska se zlatým srdcem” vybočuje ze stylu inscenace a kontrastuje s citlivě dvojlomnou polohou ostatních výkonů, např. Grusse a zejména Holišové. Zatímco ona je celá ukrytý cit, Třískově Titta Nanovi vztah k Luciettě nevěříme – jako by tu herec hrál pro sebe a pro publikum, ne pro ni. Josef Mixa (Beppo) je příliš toporný a vážný – máš pocit, jako by se ke komické poloze jen propůjčoval; Pehrův Toffolo patří chlubnou fanfarńskou pózou ke Gajerové Checce – oba jsou více mladými lidmi dneška než postavami z Goldoniho.
Macháčkovo představení Poprasku na laguně je spojeno přístupem ke klasice i úsilím o čistotu stylovou (toto úsilí není ještě všude naplněno) s celým směřováním činohry Národního divadla v posledních letech a je současně jedním ze signálů vnitřního vývoje tohoto divadla. Vývoje k životnímu kladu a lidovému optimismu – zrovna ve chvíli, kdy se proti tomuto optimismu činů staví pesimismus uspěchaných proklamací.
Eva Uhlířová (Divadelní noviny)
Poprask na laguně
Léto a komedie jsou dvě věci, které k sobě patří. Jsou veselohry, které když je vytáhnete z uprášených hledišť do přírody, nasají do sebe zbytek vonného léta a překvapí svěžestí a vtipem, pro který pro celoroční starosti nezbylo místo. Jenomže, když se v hradeckém Parku kultury domlouvali s Národním divadlem na inscenaci Goldoniho Poprasku na laguně v přírodě, nemohli tušit, že je léto zradí. A tak si v neděli nebyli před novohradeckým hledištěm přírodního divadla herci zrovna jisti, zda se diváci baví hrou, nebo se zahřívají potleskem. Avšak Macháčkova komediální režie podmaňuje diváka silněji než rozmarné počasí. Obléká klasický text, posvěcený bohem italských básníků, humorem a vtipem, do pestrobarevné róby muzikálové podívané, která sedí dobře všude tam, kde byla ušita s temperamentem a chutí plejády dobrých herců. Nehledejme filosofii hry v hlubokomyslném humoru, není tam. To spíš ji najdeme v životní aktivitě chiozzských lidiček, zvyklých od slunka do slunka být na nohou, stejně jako v upřímnosti jejich duší, které mají své radosti a smutky dřív na jazyku než na srdci. Poprask na laguně je hrou goldoniovských sluhů a služtiček, kteří tu poprvé v autorově tvorbě dostávají na ploše celého jeviště své slovo. A také ho hned využívají – ke škorpení a hašteření, nadsazujíce s italskou dovedností, aby tak odehnali nudu z věčného čekání na bárky na moři, ale i strach z bídy a únavy.
Italské uličky a náměstí jsou tím nejdokonalejším divadlem pod italským sluncem, dějiště Poprasku Chiozza tím nejlepším jevištěm. Zkušený dramatik to dobře ví a ne náhodou se po letech pilné práce k životu v Chiozze vrací. Připomíná mu jeho vysvobození z dominikánské školy, kterou opustil ve svých čtrnácti letech s kočujícím divadlem, cestujícím do Chiozzy. Chiozza byla první “štací” mladého právníka. A tak se v Poprasku objevuje pan Isidoro, smiřující svárlivé lodičkáře, rybáře a “`atracený `enský”. V Národním divadle staví režisér inscenaci na goldoniovské důvěře v herce. Dokonale odposlouchaný šťavnatý autorův dialekt, přeložený Jaroslavem Pokorným, skýtá v duchu dobrých tradic komedie dell`arte nemalý prostor k hereckému dotvoření hry. A tak tu vtip přeskakuje v bystrém tempu, poháněn Koptovými písničkami z komického detailu gesta na břitký dialog či pódiovou podívanou. Té dominuje především bravurní Fortunáto Ladislava Peška osnovující komičnost své role na rozdílnosti krajových nářečí, alei ostatní doplňují vějíř bohatých figurek jemnou komediálností.
Ladislav Rybišar (Pochodeň, Hradec Králové, 31. 8. 1965)
Videoukázky
V ukázkách hraje roli Titta-Naneho režisér Miroslav Macháček. * Kvalita záznamu je velmi diskutabilní, převedení záznamu mu na kvalitě nepřidalo – nicméně i tak je znát, jak hezké to bylo divadlo. * U dvou ukázek je pro srovnání přidána ukázka z inscenace Poprasku v Divadle na Vinohradech (1994), s Viktorem Preissem v roli Patrona Fortunata. Poprask na Vinohradech nastudoval režisér Ladislav Smoček – byla to jeho 8. režie Poprasku a i to je důvodem, proč o této inscenaci bude řeč příště.
