Autor: Carlo Goldoni, překlad: Jaroslav Pokorný, režie: Ladislav Smoček, dramaturgie: Jolana Součková, scéna: Karel Glogr, kostýmy: Jarmila Konečná, hudba: Petr Skoumal
Hráli: Martin Zahálka (Patron Toni), Daniela Kolářová (Paní Pasqua), Lucie Juřičková (Lucietta – roli původně nastudovala Pavlína Mourková), Jan Šťastný (Titta-Nane), Petr Rychlý (Beppo), Viktor Preiss (Patron Fortunato), Hana Maciuchová (Paní Libera), Kateřina Brožová (Orsetta), Vendulka Křížová (Checca), Oldřich Vlach (Patron Vicenzo), Miroslav Vladyka (Toffolo), Petr Kostka (Isidoro – roli původně nastudoval Ladislav Frej), Ivan Trojan (Komisař); Čahoun, Námořník, Lampář, Muzikanti
Premiéra: 5. března 1994
Režisér Ladislav Smoček zřejmě drží svérázný rekord: inscenace Poprasku na laguně v Divadle na Vinohradech už byla jeho osmá: Brno 1958, Činoherní klub 1972, Curych 1974, Tampere 1986, znovu Curych, Kobersdorf, Plzeň 1991, Divadlo na Vinohradech 1994. Vinohradská inscenace byla pojata stejně jako ta plzeňská, takže dokonce mnozí plzeňští herci ve svých rolích zaskakovali, pokud pražský herec nemohl. Zajímavé je jistě i to, že Lucie Juřičková hrála Luciettu v Plzni i na Vinohradech a Martin Zahálka, plzeňský Titta-Nane, byl na Vinohradech Patronem Tonim. A když už tu byla řeč o Poprasku Miroslava Macháčka v roce 1961, jistě není bez zajímavosti, že Macháčkova Lucietta v Národním divadle 1961, byla Luciettou i v prvním Poprasku Ladislava Smočka v Divadle Julia Fučíka v Brně v roce 1957.
A my jim jenom nenápadně nastavili zrcadlo…
Bude tomu bezmála třicet let, kdy jsme jednoho srpnového rána stoupali křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru, takže jsme mohli chvílemi zahlédnout přístav, odkud vítr v poryvech přinášel vůni moře. Pod námi byl Terst, v zálivu se pohupovaly větší a menší bárky, ze kterých rybáři vynášeli na molo v dřevěných bedýnkách čerstvé ryby. Město začínalo žít. Rolety krámků jako na povel vylétly vzhůru, míjeli nás snědí kluci, rozvážející čerstvé pečivo s bravurou motocyklových kaskadérů.
Kočky dřímající v průjezdech domů, radio, zpěv, křik, vyvolávání a prudká gestikulace trhovců, směs pachů a vůně ulice, po které crčela voda, splachující zbytky včerejšího dne. Za korálovým závěsem trattorie chlapi popíjeli grappu a silnou kávu a s cigaretou v koutku úst, s přimhouřenýma očima, pozorovali drobnou blondýnku po mém boku. To vše doprovázel hlasitý komentář, při kterém někdo občas znalecky hvízdl. Po chvíli jsme, podle adresy na lístku, našli starý omšelý dům a zazvonili v tmavé chodbě. Otevřel nám drobný, postarší muž, s živýma očima, šibalským úsměvem a rozježenými vlasy. Nápadný nos vévodil dobráckému obličeji jako malá červená žárovka, za kterou každou chvíli rozpačitě popotahoval. “Já jsem Bepo”, řekl a hubená, šlachovitá ruka nás vtáhla dovnitř. Byl to dědeček našeho přítele, který nešťastnou shodou náhod nemohl přijet a svěřil nás do péče tohoto sympatického chlapíka. Mluvil italsky, to ano, těch pár slov, co jsme znali, jsme vzdáleně poznávali, alejeho řeč obsahovala ještě další směsici zvuků, citoslovcí, pomlaskávání a zkomolenin, které italštinu jen vzdáleně připomínaly. Mluvil terstským dialektem, takže například při slově “lžíce” musel na předmět ukázat, abychom vůbec pochopili, oč jde. Při této jazykové výuce, na kterou byl náležitě hrdý, se z útrob bytu ozýval sytý ženský hlas jeho paní Biancy, která ho pak po celé následující dny okřikovala, aby si nevymýšlel, opravovala a vysvětlovala jeho překotnou řeč a výrazy a vůbec dirigovala celou domácnost ze svého pokoje. Byla už dlouho upoutaná na lůžko, kde neúnavně háčkovala nejrůznější dečky a prozpěvovala operní arie, které s kvílením koček z okolních dvorů vytvářely bizarní kakofonii.
Staral se o ni láskyplně. Nakupoval, uklízel a vařil, večer, ve starém hrnci, jen tak na páře připravoval mořské slávky, které pak zalil výtečnou česnekovou omáčkou, pekl kuře na rozmarýnu s rajčaty a bramborami v jednom pekáčku, důležitý a dojemně zahleděný do drobné blondýnky, která se zanedlouho měla stát mojí ženou. Říkal jí něžně “Giovanna” a v trattorii na konci ulice se s ní chlapecky chlubil, kdykoli jsme šli kolem… Večer jsme pod slabou žárovkou popíjeli lehké červené stolní víno a minerálku a snažili se rozumět Bepeho hatmatilce. Nikdy se nenaučil jiný jazyk, ačkoliv prý jako lodní kuchař procestoval svět. Alespoň se tím chlubil, když dával k dobrému své zážitky, dokud ho z pokoje nenapomenul energický hlas paní Biancy, který vzápětí přešel do tesklivého belcanta jakési večerní arie. V tu chvíli si Bepo nasadil letitý tralaláček a zmizel na dvě, tři hodinky, aby se pak vrátil mírně rozevlátý, s širokým úsměvem a pohledem ještě více zbožňujícím tu blonďatou hlavu před sebou. Když jsem jednoho takového večera nešťastnou náhodou rozbil v malé kuchyňce láhev s vínem a provinile sbíral po zemi střepy, brumlal nade mnou cosi nesrozumitelného, což doprovázel významným pokyvováním hlavou. Pochytil jsem jen několikrát opakovaný výraz nápadně podobný našemu slovu “inteligentní”, spojovaný pouze se jménem Giovanna, zatímco jméno Vittorio komentoval záporem “no”…
Ale ráno bylo všechno zalito sluncem, byl všední italský den. Bepo přinesl Biance k lůžku umyvadlo, učesal její prokvetlé světlé vlasy, které kdysi byly určitě zářivě blond, oholil se a odešel nakoupit, aby se pak v kuchyni oháněl mezi hrnci a vařečkami, upíjel červené a broukal si nad špagetami či čerstvou makrelou s petrželí. Myslím na tu dvojici a jsem dodatečně rád, že přítel dorazil až mnohem později. Stejně přinesl špatné zprávy. Psal se totiž 21. srpen 1968…
Ty dva jsem pak už nikdy neviděl. Utkvěli mi v paměti, jako milující dvojice, jako příběh drobných lidiček, o kterých Goldoni tak mistrovsky a s láskou dokázal psát a které znal tak důvěrně.
Kdoví, jestli v mém podvědomí chlapecký Bepo Ursini nesehrál svoji roli jako typ, charakter, předobraz toho dobráka Fortunata Tresky z Poprasku na laguně, kterého mi herecký osud přivál do cesty. Je to, jako bych se s Bepem znovu setkal. Jakoby jen doba změnila kulisy a kostýmy, ale lidé zůstávali v podstatě stejní.
A my jim jenom nenápadně nastavili zrcadlo…
Viktor Preiss
(text byl psán v dubnu 1997, pro knížku, kterou jsme vydali spolu s prvním záznamem Poprasku na laguně – tehdy ještě na VHS, později, pro velký úspěch, znovu na DVD)
Galerie:
– z představení i zkoušek v Divadle na Vinohradech (foto: Martin Poš) – Činoherní klub 1972 (foto: Miloň Novotný) – Divadlo J. K. Tyla Plzeň (foto: Pavel Křivánek) – a jedna fotografie z Disku 1981 s Miroslavem Vladykou, absolujícím DAMU (ve vinohradské inscenaci Toffolo)
Galerie
