Především by se hodilo krátce zhodnotit inscenaci jako takovou. Režisér Ján Ďurovčík se do nesnadného úkolu pustil již podruhé. První české uvedení muzikálu (v pražské GoJa Music Hall na Výstavišti v Holešovicích) proběhlo po několikerých komplikacích a odkladech v roce 2001. Předcházely mu četné konkurzy a také vydání písniček na CD.
Nové uvedení v divadle Kalich je patrně „scénicky nejmenším“ na světě (jeviště Kalichu patří k těm komornějším), od prvního tanečního čísla vás ovšem úvahy na toto téma opustí. Může za to účelně vyřešená a stylová scéna (Martin Černý) a pochopitelně využití jejího prostoru samotným režisérem.
Celek má podobu přehledného a poměrně dynamického sledu činoherních scén a muzikálových čísel. Hudební základy jednotlivých písní využil režisér rovněž jako podbarvení přestaveb scény, podobně jako třeba v hitmuzikálu Osmý světadíl, který v Kalichu režíroval v loňské sezóně.
„Pomáda, to je naše výpověď…“
Jedním z největších přínosů Pomády v Kalichu je odvaha režiséra a producenta (ředitel divadla Michal Kocourek) dát příležitost příslušně disponovaným lidem bez ohledu na to, jsou-li mediálně známí. Někteří diváci tak mají možnost seznámit se s pro ně dosud utajenými talenty. Mnozí věkem takřka nepřevyšují postavy jim svěřené, někteří v milé nadsázce hrají role podstatně mladších lidí. Atmosféra střední školy a tím pádem generační výpověď tohoto díla ovšem funguje, a to zdaleka nejen „pro pamětníky“.
Navíc – jak známo – syntetický žánr jménem muzikál patří k nejnáročnějším divadelním disciplínám. Ján Ďurovčík a jeho tým jsou si toho zjevně vědomi a snaží se požadavky na všechny tři složky (tedy zpěv, tanec a herecký projev) splnit. Daří se to měrou vrchovatou, nikoli však bezezbytku.
„… že kašlem tátům svým na jejich unylou šeď.“
O taneční úrovni (režisér v sobě nezapře choreografa a tanečníka) Pomády a jejích interpretů nemůže být sporu. Pěvecky se většině účinkujících rovněž nedá nic vytknout. Herecký projev mnoha z nich se ale od premiéry posunul ne zrovna žádoucím směrem ke karikatuře a lacinému „přidávání si“ vtípků a narážek. Většina publika to možná kvituje s povděkem, ale pro jen trochu soudného a zasvěceného diváka je to spíše vada na kráse. Na vině jsou zřejmě rozdíly v hereckých zkušenostech jednotlivých protagonistů a v míře jejich profesionálního přístupu k věci. I divák, který nemá povědomí o dosavadních zkušenostech většiny z nich, možná dovede rozeznat, kdo už na jevišti v nějaké konkrétní roli stál a kdo ne. To nic nemění na faktu, že by herci měli držet nějaké mantinely původního tvaru (zvlášť když v případě tanečních a pěveckých čísel tento tvar drží) a pokynů režiséra… Přestože v úvodním hitu zpívají, že „kašlou tátům svým na jejich unylou šeď“, (což je v daném životním období přirozená věc) na vedení „táty – režiséra“ by kašlat neměli.
Rozhodně není nic špatného na spontánním „řádění“, ke kterému muzikál tohoto žánru vybízí, a které dovede ovlivnit i náladu v publiku. Jinou věcí je ovšem záměrné přitahování divákovy pozornosti v ne úplně žádoucích momentech, tedy v konkrétních situacích, kdy by měl z logiky věci vyniknout spíše projev kolegy.
Cílem této úvahy není moralizování či poučování, pouze snaha pojmenovat hlavní rozdíl mezi reprízou, kterou jsem zhlédla v únoru a premiérou, která se uskutečnila v září loňského roku. Zcela jistě se ale v obsazení najdou tací, kteří i po desítkách repríz drží otěže své figury pevně v rukou, a to bez ohledu na velikost prostoru, jaký jí v libretu i na jevišti vyměřen…
I přes tento nezanedbatelný, nicméně v kontextu celku menší kaz ale platí, co už bylo několikrát řečeno: Současné nastudování Pomády patří k tomu nejlepšímu, co je na pražské muzikálové scéně k vidění. Není tedy divu, že se od listopadu hraje pravidelně i na Slovensku (po Bratislavských blocích představení čeká Pomádu turné po několika slovenských městech).
