Autor: Sean O`Casey, překlad: Jana Werichová, režie: Jiří Krejčík, scéna: Luboš Hrůza, kostýmy: Jarmila Konečná
Hráli: Josef Abrhám (Pan Mulligan), Jiřina Jirásková / Iva Janžurová (Anděla), Vladimír Pucholt (Halibud), Věra Ferbasová (Slečna), František Husák (Pan O`Brien), Eva Řepíková (Dáma), Jiří Hálek (Lékař), Karel Hovorka (Strážník)
Premiéra: 19. června 1965
1965
Představení nejen pro svobodné pány
Mezi nejzajímavější “letní” premiéry patří nesporně uvedení Pensionu pro svobodné pány. Tuto O`Caseyovu hříčku režíroval v Činohernám klubu ve Smečkách Jiří Krejčík – a je to režijní práce skutečně perfektní, odkrývající v desítkách humorných scén a situací člověčenství O`Caseyho postaviček. Právě to, že Krejčíkovi nejde jen o to, rozpoutat na jevišti bujarou taškařici za každou cenu, nýbrž dobrý humor z vnitřku postav, že chce postihnout svého druhu tragikomičnost jejich charakterů, nuže, právě tato náročnost uměleckých cílů je nejsympatičtějším rysem celého představení. Projevuje se nejenom v režijním pojetí, ale i v hereckých výkonech, z nichž například taková Anděla Jiřiny Jiráskové je výkonem par excellence. S panem Mulliganem Josefa Abrháma, Halibudem Vladimíra Pucholta tvoří terceto, na něž divák hned tak nezapomene.
(zd) (Mladá fronta, 9.7.1965)
Věra Ferbasová se vrací
Populární hvězda předválečného čs. filmu Věra Ferbasová se vrací na jeviště. Prozatím ve hře irského dramatika S. O`Caseyho Pension pro svobodné pány, kterou v druhé polovině června uvede Činoherní klub v divadle Paravan. Spolu s V. ferbasovou vytvoří hlavní role J. Jirásková, J. Abrhám a V. Pucholt. Bláznivou komedii, která se podobá spíš frašce, v Činoherním klubu režíruje filmový režisér Jiří Krejčík.
(Lidová demokracie, 8.6.1965)
Činoherní klub úspěšný
S každou novou scénou, jichž v poslední době vyrostlo jako hub po dešti, se vynořuje otázka, jaké místo asi zaujme v divadelním životě Prahy. Jaká bude její specifická tvář. Činoherní klub, který se v minulých dnech představil v Paravanu novou premiérou, inscenací půvabné hříčky Seana O`caseye Penzion pro svobodné pány, se představil jako divadlo vytříbeného hereckého detailu. Samotnému ději připadá v této komedii, vysmívající se kolotočem ztřeštěných situací zkostnatělé ctihodnosti výlučného společenského prostředí, menší úloha než jeho jednotlivým hrdinům. Nemohlo být vskutku šťastnější volby, než svěřit režii představení J. Krejčíkovi, jehož filmová práce vyniká naprostou přesností a citlivým vedením herců. Pod jeho vedením Vl. Pucholt opět prokázal, že vyrůstá v hereckou individualitu, ale dobře se v zábavném večeru uplatňují i J. Jirásková, J. Abrhám a V. Ferbasová, jež se na jeviště vracé po mnoha letech a pro kterou se jistě najde uplatnění.
ab (Svobodné slovo, 23.6.1965)
Divadlo pro teplé počasí
Filmový režisér Krejčík přesvědčil, že lze dělat znamenitou divadelní zábavu a nic zároveň neslevovat z náročné scénické a herecké tvorby, že vlastně jenom tak je možné dospět k hodnotě. J. Krejčík inscenoval v Paravanu pro Činoherní klub vlastní úpravu půvabné humoresky S. O`Caseyho Penzion pro svobodné pány v dobrém překladu J. Werichové. Postavil a promyslil představení precizní herecké a jevištní práce, s bohatstvím jemných nápadů rozehrávajících situace a prohlubujících psychologii postav. Všechno tu má svůj řád a uměřenost, vnitřní logiku komediálního žánru. Na miniaturním jevišti s vtipnou výpravou Hrůzovou mohl režisér a herci výborně uplatnit detail gesta a pohybu či hlasovou nuanci. Skvělé jsou především herecké výkony J. Jiráskové a V. Pucholta, z dalších jmenujeme asPoň J. Abrháma a V. Ferbasovou, která se po letech objevila opět jako herečka. Představení takto náročně dělané vypoví zároveň, aniž si to uvědomujeme, něco o člověku a o jeho životě. Máte chuť vidět je znovu.
Jar. Opavský (Rudé právo, 30.6.1965)
Jediný skutečný umělecký zážitek letní sezóny v letním žáru a k letnímu rozpoložení duše připravil divákům Činoherní klub, který uvedl v režii Jiřího Krejčíka O`Caseyho Penzión pro svobodné pány. Krejčíkova proslulá náročnost na přesnost, čistotu a pravdivost hereckého projevu a jeho nesmiřitelnost s jakoukoliv zafixovanou hereckou šarží, byť neuvědomělou nebo teprve začínající, je pro herce často trýznivá, ale nakonec se vyplatí. Představení Penziónu pro svobodné pány je v tomto smyslu ukázkou režie i herectví, v nichž je všechno úporně vydobýváno z nitra, všechno je jakoby vyslovováno poprvé, jakoby poprvé objevováno v krátkém spojení lidské zkušenosti herců se složitými psýchami O`Caseyho postav. Krejčík pak projevil i v divadelní režii smysl pro vztah jednotlivosti a celku a vzácný cit míry. Rozvíjí O`Caseyho hříčku od prvních rytmů na kočičích tlapkách až po rozpoutané šílenství závěrečného crazy-komického balábile se suverenitou a jistotou mistra. Stačí za večer odhalit na nejbanálnějším příběhu tolik odstínů, bizarností a skrytých lidských smutků, že odcházíte usmáti k slzám a zároveň s pocitem stesku nad podivností a křehkostí lidských duší.
V představení je několik mimořádných výkonů – těžko je známkovat. Snad nejvíc lidského obsahu a neuvěřitelně čirého jemnocitu je v Anděle, jak ji hraje Jiřina Jirásková, která se propracovává bezpečně mezi špičku Vladimíru Pucholtovi. Zajímavou postavu somnambulní bytné vytvořila Věra Ferbasová. Hrálo se v kultivovaném vynalézavém překladu Jany Werichové a na výborné, jakoby graficky cítěné scéně Luboše Hrůzy.
Sergej Machonin (Lidové noviny, 3.7.1965)
Takové představení, kde vystoupí do popředí propracované a vyrovnané herecké výkony, mezi nimiž není trhliny, bývá označováno za “herecký koncert”. Je tedy možné říci, že představení hříčky Sean O`Caseyho Penzion pro svobodné pány v Činoherním klubuje koncertem komorního herectví v nejlepším smyslu slova. Přirovnání ke kvartetu je na místě: i zde všechno záleží na tom, s jakou intenzitou, jak zvučně, plně zazní jednotlivé party – a zároveň na přesnosti jejich souhry. Sean O`Casey (k pěkné výrazné češtině mu pomohla J. Werichová) ny nebyl tím, čím byl, kdyby na “choulostový” námět napsal skutečně jen situační frašku. Pro tradici, z níž vyrostl a kterou vydatně rozvíjel, je však priorita dramatické postavy před situací za všech okolností posvátná, všechny absurdní situace jsou logickým následkem lidských charakterů, nikdy naopak. Odtud jiskření oné zvláštní ironie, v níž je zároveň i výsměch i porozumění pro všechno, co může lidi zabolet. A režisér J. Krejčík by asi také nebyl tím, kým je, kdyby právě toto v hříčce neobjevil a jemně nevytáhl na světlo boží. Krejčík věří v prioritu herce a ukazuje se, že má schopnostimu ji zajistit nejen ve filmu, také na divadle. Mnoho filmových režisérů je alergických na teatralitu, Krejčík však mimoto je zřejmě alergický na známá “civilní” – v tomto případě rozuměj banální – klišé pravdivosti a bojuje s nimi u herců, jak může. Proto jsou herecké výkony, vytvořené pod jeho režijním vedením, tak bohaté na neočekávané nuance, překvapivé zvraty. Chtělo by se málem říci – jako život sám. J. Jirásková hraje první housle v kvartetu s jistotou mistrovskou, zosobněná pravda složitě prostoduché ženské duše. V. Pucholt je nejen skvostný typ, ale rodící se mnohostranná herecká osobnost se schopností jednat na jevišti prostě a důsledně do krajnosti. J. Abrhám má temperament, vtip i potřebnou jemnost a V. Ferbasová půvab počestné a potřeštěné správkyně penziónu. Je to představení, které poskytne možnost setkat se na cestě za zábavou se skutečným uměním a bavit se tím lépe. tedy možnost dost vzácnou.
(Kulturní tvorba, 15.7.1965)
1988
Hraní jako svátek – S J. Menzelem před 500. představením – Ještě na kolečkové židli
Dobrý večer! Vítám vás před 499. představením Pensionu pro svobodné pány. Tak změl příjemný hlas inspicientky z reproduktoru Činoherního klubu minulý týden. Před okrouhlou pětistovkou hry O`Caseyho jsme se sešli s Jiřím Menzelem, který byl u toho, když se Pension narodil… Nebyl právě v nejlepší kondici, ústřel mu nedovolil sedět ani stát – a to měl za chvíli dělat na jevišti kotrmelce. Přesto se na své přibližně čtyřstépadesáté hostování v této hře těšil.
Jak se vlastně Pension dostal na svět?
Původně to byla televizní inscenace v režii J. Krejčíka, v níž jsem hrál společně s Josefem Abrhámem, Jiřinou Jiráskovou a Věrou Ferbasovou. Pak režisér toto představení převedl do Činoherního klubu, kde se v něm za víc než dvacet let vystřídalo několik herců. Roli Halibuta, kterou hraji, zdokonalovali například V. Pucholt a J. Hrzán. Teď se vlastně hraje druhá verze, která vznikla v roce 1975.
Proč má právě tato hra takový úspěch a s čím je u nás srovnatelný?
Protože je to legrace, má ten správný švih, a lidé se při ní ohromně baví, což baví i nás herce(Oldřich Vízner k tomu dodal – “taky protože je krátká”). Srovnat se dá snad jen se semaforskou Kyticí anebo s Prodankou v Národním, která měla asi víc repríz…
Vás to ještě baví?
Pro mě je to svátek, já totiž hraju tak málo, že se pokaždé do divadla těším.
Jaký je rozdíl mezi původním a dnešním představením?
To současné je samozřejmě obohaceno o spoustu nápadů, které vznikly během repríz a byly režijním dohledem ještě vylepšeny.
Do jakého čísla to chcete dotáhnout?
Nevím jak ostatní, ale já jsem Pension ochoten hrát ještě nma kolečkové židli, což by bylo pikantní.
Coby režisér připravujete také něco pro Činoherní klub?
Před dvěma roky jsem tu nastudoval komedii Bez roucha, a protože je o mně známo, že udělám divadelní hru jednou za deset let, můžete očekávat další premiéru v roce 1996. Ale vážně, už o něčem začínám přemýšlet.
Z. Pšenicová (Večerní Praha, 3.10.1988)
Po čtyřistadevětadevadesáté
Ve čtvrtek 29. září přicházeli diváci do Činoherního klubu v Praze na Sean O`Caseyho Pension pro svobodné pány, který se hrál místo inscenace Dům a netušili, že jdou vlastně na čtyřistadevětadevadesáté představení této komedie. A to se týká jen druhého nasrudování v Činoherním klubu. Jak to bylo s Pensionem, jsem se pokusila vypátrat u pamětníků.
Jiří Menzel, představitel Halibuta: Úplně poprvé se Pension hrál v televizi. V roce `64 nebo `65 ho režisér Jiří Krejčík točil pro televizi. S Abrhámem, s Jiřinou Jiráskovou, s Věrou Ferbasovou a já hrál Halibuta. Tenkrát jsem vůbec nehrál v divadle, jen občas ve filmu. Když se to nastudovalo pro Činoherní klub, hrál moji roli Vladimír Pucholt, Franta Husák O`Briena. A já jsem jednou přišel do divadla za kamarády a zjistilo se, když už lidi seděli v sále, že se Husák zapomněl v Ostravě. A byl tady Jiří Krejčík a řekl mi: Pane Menzel, vy to znáte, jděte tam. A oni mě oblíkli, naučili mě honem ty jejich texty, ty pohyby nohou, to nošení cedulí, tady v šatně, to už se nemohlou zkoušet na jevišti. To bylo ve čtvrt na osm, pět minut po půl osmý jsem tam vpad, odříkal jsem to, lidi zatleskali, Krejčík mě objal a od té doby jsem začal tuhle malou roli s Husákem alternovat. Jenže pak měl Pucholt nějaké zájezdy nebo co a poprosil mě, jestli bych za něj nemoh zaskočit Halibuta. Takže já jsem se to naučil znova pro to jeviště, a protože jsem byl strašný trémista, tak jsem tam totálně zhasnul. Nebylo mě vidět, nebylo mě slyšet. A jak se lidi do té doby smáli, tak se přestali smát. Nastalo strašlivé ticho – trapas. A do toho ticha, které v tom sále bylo, najednou zařval režisér Krejčík, který tam byl: “Nahlas, pane Menzel.” A to byla taková injekce, že jsem začal křičet, upad jsem a měl jsem úspěch a od té doby jsme to pak alternovali s Vladimírem Pucholtem. Takže jsem pak hrál tu malou roli, i tu větší. A po letechm když se Pension uvedl znova, tak chtěl režisér Krejčík, abych to hrál taky a alternoval jsem to s Jiřím Hrzánem, dokud Hrzán, chudák, byl. Ale původně to byl nápad Boci Abrhámové, která mě viděla ve filmu Obžalovaný a poradila Krejčíkovi, aby mě obsadil do televize. Takhle já k tomu přišel. V roce `75 se to tedy nastudovalo znova a zítra máme pětistou reprízu. (A to jsem ještě zaskakoval na Kladně a v Ostravě, kde to bylo taky na repertoáru.) Myslím, že to Krejčík udržel dlouhá léta pod pevnou rukou, že je zázrak, že se to nerozsypalo. Jiří Kodet v roli O`Briena: Patrnáct let to hrajem, vystřídalo se tam spousta herců a já – chudák – jsem to vydržel. To je taková věrnost podniku a věrnost vypěstovaná našimi předky. Protože ti mladí odcházejí a ti staří zůstávají. Dělal jsem tohle pro pana režiséra Krejčíka, protože on mě obsadil do mého prvního filmu, a sice do Probuzení, to bylo v roce `58. V roce `65 byla první premiéra, ale v tom prvním nastudování jsem nehrál. A celých těch patnáct let, co O`Briena hraju, prosím vedení divadla, aby mě ho zbavili. A když ho konečně převzal Pavel Kříž, tak zůstal v Kanadě. Ale budiž, to je tak malá role, že ji člověk bere pro kamarády a já ji tenkrát vzal, protože si to Jiří Krejčík přál. Jak dlouho ji ještě budu hrát, to nevím. (Mezi námi, ono se říká, že není malých rolí, ale divadelní ředitelé je nikdy nehráli. A to byli dřív herci, ti divadelní ředitelé.) Zkrátka: není nikdo jiný a lepší, kdo by to mohl hrát. Zřejmě jsem se ztotožnil s panem O`Brianem – možná, že mě pozvou do Londýna, abych to tam hrál třeba v Aldwych Theatre nebo v jiném slavném divadle. Já myslím, že se to bude hrát pořád a pořád, dokud budou chodit lidi. A protože se lidi rodí noví a noví, tak… Václav Kotva (Contable): Já myslím, že jsem v prvním nastudování nehrál, musel bych se podívat do análů. Měl bych to mít všechno v kronikách. (Po třech dnech tvrdí V. Kotva, že toho policajta, kterého hraje on, hrál nejspíš J. Hálek.) Ale já tuhle roličku mám rád, hrál bych ji klidně ještě pětsetkrát.
Irena Gerová (Svobodné slovo, 5.10.1988)
Nádavkem
Činohernímu klubu je 50 let. Zažil hvězdy i Občanské fórum
