Směšné jako uklouznutí po slupce od citrónu
(Milan Šotek)
Dramaturgie bývají zpravidla v očekávání nových her Martina McDonagha, Tracyho Lettse, Rolanda Schimmelpfenniga, Maria von Mayenburga… Že se však objeví nová hra Ödöna von Horvátha (1901–1938) – svrchovaného Středoevropana, který nešťastnou náhodou zahynul před více než osmdesáti lety během emigrace do USA –, na to jistě nepomyslela žádná. A přesto se stalo právě to.
Roku 2015 byl ve Vídni objeven rukopis Horváthovy rané hry z roku 1924. Jakkoliv (nebo právě protože?) se jedná o dramatikovu juvenilii, obsahuje v zárodku všechna jeho pozdější obsedantní témata. Sledujeme rej jedinečných, a přece tak zaměnitelných (totiž někoho neustále připomínajících) figur v činžovním domě, metafoře světa, jemuž z prvního patra „šéfuje“ chromý majitel a lichvář Lehmann a který lze opustit jen jediným východem. Dějové linky se zdvojují a prostorem hry zní znepokojivý refrén: „Kdo za to může? Nikdo!“ Moderní hra, jejíž narativní postupy jako by odpovídaly fyzikálním teoriím paralelních vesmírů či efektu motýlích křídel. Není-li každý dobrý skutek oceněn a každý špatný potrestán (jak nás učily středověké morality typu Everymana / Jedermanna, k němuž je Horváthův Niemand v jistém smyslu ironickým pandánem), záleží ještě na tom, co konám? A jak se to v takovém světě má s Bohem? Nedeleguji na něho povětšinou své vlastní slabosti a neúspěchy? Horváthovské imperativy jsou často imperativy biblickými: víra, naděje, láska (jak se ostatně jmenuje jedna z jeho pozdějších her). Nikdo je vedle lásky a víry především hrou o naději – v těchto časech jako když najdeme. O naději, která trvá, dokud můžeme a dokážeme snít. Hru, kterou se neostýcháme řadit mezi horké novinky, s naším souborem nazkoušela režisérka Aminata Keita, a to v české premiéře – když ta světová proběhla v září 2016 ve vídeňském Theater in der Josefstadt v režii Dušana D. Pařízka.
Temná tragédie
(Radovan Charvát)
Ödön von Horváth, jeden z nejčastěji uváděných dramatiků 20. století na divadelních scénách celého světa, napsal roku 1924 hru, která poté nebyla nikdy zveřejněna, ani uvedena na scéně. Před nedávnou dobou se strojopis neznámé hry, považované mezitím za ztracenou, nečekaně objevil ve Vídni.
Stopa vedla do německého Pforzheimu. Nenápadný antikvariát Petera Kiefera nabídl v roce 2006 95 stran strojopisu zabalených ještě v původní obálce v aukci a dílo koupila soukromá osoba za směšných 250 €. Kdo onu obálku do aukce přinesl, nebylo z diskrétních důvodů zveřejněno. Až na tohoto zájemce si zřejmě nikdo nevšiml, že jde o neznámou hru Ödöna von Horvátha. Nikdo neznal její obsah, nikdo ani nevěděl, že existuje, a dodnes zůstává neobjasněné, jak se stalo, že celá zachovaná hra slavného dramatika upadla na tak dlouhou dobu v zapomnění. Nevíme nic o bližších okolnostech jejího vzniku ani o tehdejších plánech a záměrech autora či nakladatelství.
Ale ani nový majitel si hru nechtěl ponechat a v březnu 2015 ji prodal v aukci autografů v originální obálce s nadpisem Nikdo a s podtitulem Tragédie v sedmi obrazech u aukčního domu J. A. Stargardt v Berlíně za stále ještě nevelkou částku 8 000 €. Její poslední vlastník, Vídeňská knihovna, ji nakonec získal za stále ještě přijatelnou cenu 11 000 €. Na obálce je uvedeno nakladatelství Die Schmiede v Berlíně, v němž vyšly svého času i Kafkův Umělec v hladovění nebo texty Josepha Rotha, Alfreda Döblina a dalších autorů. Mladý Horváth, v té době právě třiadvacetiletý a zcela neznámý, si tedy vybral pro zveřejnění své prvotiny vážené nakladatelství – alespoň na první pohled.
Die Schmiede bylo založeno Juliusem Salterem a Fritzem Wurmem v roce 1921, ale po třech letech finančních potíží se proměnilo na akciovou společnost. O čtyři roky později šlo ovšem definitivně do konkurzu, následovaly procesy pro zadržené honoráře a neuhrazené účty. Kurt Tucholsky oba bezskrupulózní společníky v roce 1929 otevřeně zkritizoval a varoval, aby jim nikdo nesvěřoval rukopisy a „hnal je bičem všude, kde se s nimi setká“. Neví se, kdy přesně Horváth svou hru tomuto nakladatelství předal, strojopis není datovaný, ale jeho záhadný osud s uvedenými potížemi bezpochyby souvisí. Kde nakonec původní manuskript tehdy zůstal, proč o něm neexistují žádné zmínky dokonce ani v Horváthových poznámkách či dopisech, zůstane zřejmě i nadále neobjasněno. Pouze Ödönův o dva roky mladší bratr Lajos si podle Horváthova životopisce „dokázal ještě po desetiletích vzpomenout na hru v modré obálce s názvem Niemand, napsanou v expresionistickém stylu“ (Traugott Krischke, Dítě své doby, 1980).
Obálka je skutečně modrá a vybledlá, stránky textu nesou nepochybně známky stáří. Pozoruhodný je podrobný popis scény: schodiště, otevřená domovní brána, venku ulice. Jedny schody vedou do prvního patra, dole vpravo jsou dveře do výčepu s malým pultem a nápisem „U Velkého kavárníka“. Před otevřenými dveřmi do bytu stojí muzikant Klein s houslemi v podpaží: „– – – bylo to vaše poslední slovo?“ Tak hra začíná.
Záhadný Nikdo z názvu hry je milosrdný Bůh, na jehož nepřítomnost si všichni stále stěžují. Horváthovy charakteristické postavy tu jsou shromážděny už téměř všechny: vesměs drobní lidé, kteří trpí hospodářskou krizí a nemohou si dovolit „morálku“. Dialogy jsou hrubé, drsné, cynické a obscénní, jindy přecitlivělé a nasáklé sentimentalitou. Motiv dvojníka se zjevuje několikrát, člověk je zaměnitelný, jen síla něco znamená. Řádkami textu probleskuje Nietzsche, především v dlouhé hádce obou bratrů: „Pátral jsem ve svém svědomí, soudil je, a zrcadlo se rozpadlo na miliony střepů a já se provolal samovládcem – – – měl jsem totiž odvahu vzít moc do svých rukou!“
Nikdo je rané, expresionismem silně ovlivněné dílo, divoká a empatická tragédie. V mnohém předjímá pozdější Horváthovy hry Povídky z Vídeňského lesa a Kazimír a Karolína. Svět, který nám líčí, nezná naději: z děvčat se zlatým srdcem se z bídy a hladu stávají děvky, pasáci si bezohledně berou, po čem touží, chudý muzikant hraje za pár grošů k tanci na hraně vulkánu. A v tomto bestiáři vykořeněných existencí číhá jako pavouk v síti lichvář a majitel nájemního domu Božetěch Lehmann. Je sice mrzák, ale všechny obyvatele domu si podrobil. Až když poslechne hlasu svého srdce a ožení se s chudou, ale počestnou Uršulou, jeho systém nátlaku se zhroutí. V tomto poválečném, hyperinflací stiženém a penězi ovládaném světě, kdy litr mléka stál na podzim 1923 stovky miliard marek, bychom marně hledali víru, lásku a naději. Byla to doba naprostého rozpadu hodnot.
Horváth, provádějící nemilosrdnou vivisekci maloměšťáckých životních poměrů, zde předvádí ansámbl poškozených jedinců, podobně jako u řady svých pozdějších her. Postavy jako by ještě byly vyřezány z hrubého dřeva, jejich mluvený projev je neomalený, přímý, obscénní a vulgární, na hru jako by byla naroubována filozofie vůle k moci a nelítostný společenský darwinismus. Ale vcelku je Nikdo svým neideologickým pohledem na úděl člověka ve světě pozoruhodně moderní hrou. Toto drama existenčních obav, v němž denně hrozí degradace, upozorňuje na existenčně nejisté poměry v jakékoli krizové době.
Tři otázky pro režisérku Aminatu Keita
(Barbara Gregorová)
Hru Nikdo napsal Ödön von Horváth ve svých třiadvaceti letech, a patří tedy k jeho rané tvorbě. Měl tento fakt nějaký vliv na to, proč jste se rozhodla právě pro tento titul?
„Neměl. Pokud nehledám hru podle předem jasného zadání, neorientuji se podle doby vzniku nebo data uvedení hry. Zajímá mě text samotný a myšlenky, které nese. Autor mě musí pobavit a strhnout. V tomto případě jsem věděla, že se jedná o čerstvě objevený text a autorovu prvotinu, což ve mně vzbuzovalo spíše ostražitost než senzaci. Rozhodující bylo asi to, že jsem ho prostě nedokázala dostat z hlavy.“
V čem vás dramatický text Ödöna von Horvátha oslovil, i když jde o hru téměř 100 let starou? Bylo potřeba ho nějak zásadně upravovat?
„Horváth mě zneklidňuje a vzrušuje. Při čtení mě hladí proti srsti. Je jedinečný v tom, jak dokáže rozkrývat témata v kontrastech – protichůdných obrazech a hlubokých i povrchních vrstvách, což je často matoucí. Možná právě proto, že jde o prvotinu, má v závěru hry potřebu některé myšlenky vysvětlovat a „dovysvětlovávat“ – tyto pasáže jsme radikálně proškrtali.“
Co pro vás na Horváthovi představuje největší výzvu?
„Dostát jeho obrazotvornosti.“
Autor: Ödön von Horváth, překlad: Radovan Charvát, režie: Aminata Keita, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Michal Spratek, kostýmy: Linda Holubová, hudba: Pavel Husa, světelný design: Ondřej Růžička
Hrají: Ivan Dejmal, Hana Tomáš Briešťanská, Roman Blumaier, Veronika Lapková, Vojtěch Blahuta, Martin Veselý, Monika Maláčová j. h., Hana Drozdová, Michal Bumbálek, Petr Bláha, Roman Nevěčný / Tomáš David, Vratislav Běčák j. h., David Kaloč, hudebníci: Pavel Husa j. h. / Vlado Micenko j. h., Ondřej Zámečník j. h., Jan Galia j. h.
Česká premiéra 2. září 2021 v divadle Reduta
