Divadelní hra německé dramatičky Dey Loher je o násilí páchaném na druhých i na sobě samých. Rodina Tíhových má svého vlastního tatéra, otce Wolfganga Tíhu zvaného Peci Wolf, kterému se musí podvolit všechny ženy v domácnosti, v jeho teritoriu. Tapety s hmyzím motivem na stěnách výklenků v bytě rodiny evokují prostředí živočišné říše, ve které může být pouze jeden samec. Tím není nikdo jiný než sám Peci Wolf. Matka Juliana Tíhová, zvaná Psí Julka, žije v neustálém strachu s vědomím, že ve své rodičovské roli zklamala. Rodinná idylka se nekoná. Její starší dcera Anita, chce vzít život do vlastních rukou a bojovat tak se svým osudem, i když jí to komplikuje nechtěné těhotenství s vlastním otcem. Mladší dcera Lulu se snaží vystoupit ze stínu své sestry Anity a ukázat světu, že ani ona není k zahození. A do této „stmelené“ rodiny přichází mladý Paul Hodnota, zvaný Flower – Paul, který si chce utrhnout ze zahrady pana Wolfa opečovávanou květinku Anitu…
Jakub Špalek se jako režisér s touto divadelní hrou nesetkal poprvé. Před čtyřmi lety ji pohostinsky nazkoušel v ostravské Komorní scéně Aréna a nyní se k ní vrací se svým divadelním spolkem Kašpar působícím v pražském Divadle v Celetné. Zvolil stejný inscenační tým jako v Ostravě (Karel Špindler, Vladimíra Fomínová, Radek Pastrňák), pouze dramaturgii tentokrát svěřil Lence Bočkové. Možná právě přiznaná inspirace ostravskou inscenací zapříčinila nedostatečně propracovanou psychologii postav, především sester Anity a Lulu. Zaniká naléhavost a syrovost textu. Pokud čekáte, že zneužívaná Anita bude zranitelná křehká dívka, která se mermomocí snaží dostat z nadvlády svého otce, budete zřejmě zklamaní. Obsazení dvojčat Černodrinských je možná na první pohled zajímavé a nevšední, ovšem tím to bohužel končí. Viola Černodrinská je jako Lulu strnulá a statická, navíc své repliky neustále doprovází rušivým pokyvováním hlavy. I Sandra Černodrinská se se svou postavou značně pere. Jakoby si Anita z incestního vztahu vlastně nic nedělala. Po zlomových okamžicích nepřijde žádná reakce. Vše je chladné až apatické. U obou dívek chybí emoce, pocit vzpoury či znechucení. Naproti tomu autoritativní otec v podání Jana Potměšila svou živelností a expresivitou své herecké partnery zcela zastiňuje.
Absence vzájemných (rodinných) vztahů, způsobuje, že se celek ocitá kdesi na půl cesty. Ztrácí se důmyslná síť životních příběhů, do níž jsou postavy se svými problémy a touhami zapleteny. Skvělému textu Dey Loher se u Kašparů nedostává dostatečně kvalitnímu zpracování. Obsah v tomto případě jednoznačně vítězí nad formou.
