I v něm nastává čas Vánoc, tedy období, kdy se se rádi uzavíráme do svých domovů, abychom strávili sváteční čas spolu s rodinou a nejbližšími přáteli. Ovšem v rodině Helmerových k vánoční pohodě úplně nedojde. Během tří dnů přijde manžel o manželku a děti o matku…
To, že jsou hry Henrika Ibsena u diváků oblíbeny a často inscenovány, se v průběhu času nemění. Ve svých hrách se totiž většinou zabývá obyčejnými lidmi a jejich běžnými starostmi, které jsou nám pokaždé něčím blízké. Protože tématem této divadelní sezóny Divadla D21 je Prachy, moc a sláva, sáhla režisérka Tereza Karpianus právě po tomto dramatickém textu. Příběh se odehrává v době, v níž měli muži moc nad svými ženami. Ty byly povětšinou pouhými ozdobami společných příbytků, nemohly si vydělávat peníze a ve společnosti měly spíš mlčet, být krásné a okouzlující. Stejně tak se měla chovat hlavní hrdinka Nora.
Existuje řada rodin, v kterých je žena finančně závislá na manželovi a její denní náplní jsou nákupy „nezbytností“ a výchova dětí.
Ač bychom si mohli myslet, že tato doba už dávno pominula, našla režisérka určitou podobnost s dobou dnešní. Existuje řada rodin, v kterých je žena finančně závislá na manželovi a její denní náplní jsou nákupy „nezbytností“ a výchova dětí. Do jisté míry jde o určitou pohodlnost, která je Noře samozřejmě sympatická, ovšem to, že se za tímto způsobem života skrývá nepředstavitelná nuda, jí dojde až později. Zakázané ovoce chutná přeci jen nejlépe, a proto Nora vymýšlí různé tajnosti a hry, kterými by si svůj život mezi čtyřmi stěnami zpříjemnila.
Inscenace Nory v D21 dodržuje dějovou linku a téměř ničím nevybočuje. Režisérka a její asistent Jiří Hajdyla do textu zasáhli pouze menšími škrty, což je v jistých rozvleklých pasážích trochu škoda. Samotnému začátku hry ovšem předchází seznámení se s postavami, vyjma titulní. Herci zaujmou pozice a v rychlém tempu předvádí konkrétní gesta, která jsou charakteristická pro jejich postavy a jež během představení divák uvidí. Celá tato předehra působí jako kolotoč, který přestane příchodem Nory, o jejíž divoký tanec půjde v průběhu představení především.
Před diváky se na začátku rozsvítí běloskvoucí obývací místnost, z které vede řada dveří do dalších místností. Je zde pouze židle, houpací křeslo, vánoční stromek a dlouhé závěsy vzadu a na bočních stranách jeviště. Vše je panensky bílé – dokonce i tzv. Pan Smrček, který je celému dění v rodině Helmerových svědkem. Do sterilní bílé místnosti vstupuje kontrastně oblečená Nora, zprvu do růžových a posléze křiklavě rudých smyslných šatů.
Nora je v podání herečky Stely Chmelové roztomilou okatou panenkou, která nejenom, že si ráda hraje, ale ráda do svých her zatahuje i ostatní. Její šarm, určitá nedospělost, nerozvážnost, a zároveň i bezbrannost z ní činí pro muže takřka neodolatelnou. Přesně ví, kdy má dát mužům najevo svou závislost na nich. I přes různé hry na malou holčičku činí Chmelová z Nory dámu, která toho má spoustu za sebou. Hra na roztomilou ženušku se vzápětí mění v hru na schopnou ženu. Nořina těkavost, neposednost i tanec jsou odrazem jejího vnitřního rozpoložení – jejího zoufalství. Chmelová tyto změny střídá znamenitě a stejně tak dobře si vede v zaujímání konkrétního vztahu ke každé z postav. To se ovšem vůbec nedaří v případě jejího manžela, Torvalda Helmera, kterého hraje Lukáš Šolc. Jeho postava je až příliš odměřená, chladná, a dokonce se v průběhu představení nijak výrazně nemění. Ani v momentě, kdy se dozvídá o smrti svého věrného přítele. Vše působí dojmem nahodilosti a neprocítěnosti. Manželství Torvalda a Nory se tak stává nevěrohodným, neexistuje mezi nimi žádný konkrétní vztah či pouto.
Nora je v podání herečky Stely Chmelové roztomilou okatou panenkou, která nejenom, že si ráda hraje, ale ráda do svých her zatahuje i ostatní.
Naproti tomu důvěrné promluvy Nory s doktorem Rankem (Jiří Panzner) jsou plné napětí, zábavy a vášně. Jiří Panzner postavu na smrt nemocného doktora hraje s velkou lehkostí. Vytváří ji na základě maličkostí – bryskním měněním hlasu, vtipnými grimasami nebo třeba jen soustředěným pohledem k milované ženě. Roztomile žárlí na Kristýnu Lindovou (Hana Mathauserová), protože má pocit zastupitelnosti a okázale dává najevo svou nadřazenost nad Nořiným manželem. Dr. Rank Jiřího Panznera je muž, který i když se snaží sebevíc být hrdým a neporazitelným, je přesto obyčejný člověk, který se podobně jako Nora bojí samoty a smrti. Stejně silným spoluhráčem je i Petr Pochop. Nilse Krogstada vytváří pomocí tichých promluv a úsporných gest. Jeho ústa jsou během dialogů sevřená a v obličeji je zřejmá úzkost z toho, na co je nucen přistoupit. Ani on nechce ztratit důstojnost a obzvlášť ne před ženou, na níž mu záleží. Proto své emoce před ní raději skryje do klobouku. Jeho oční souboj s Kristýnou Lindovou, je plný jiskření a zloby. Stejně tak je tomu i u ní. Ovšem na rozdíl od něj, je ona od začátku sebevědomá, cílevědomá a zkušenostmi opředená žena, která si jde za svým. Také proto přijíždí za svou dřívější přítelkyní Norou. Je až k neuvěření, že se jejich vztah za ta léta nezměnil. Nora by chtěla být také tak nezávislá jako Lindová. Žije přece jen v patriarchálním světě. Svou hrdost a sebevědomí nachází až na samotném konci svého manželství. Touží po pocitu soběstačnosti. Vzdát se své dosavadní identity, vystoupit z kolotoče běžného dění. Je si vědoma, že to chce odvahu a kuráž. Odkládá proto maškarádu a jedná. Lindová i Nora berou věci do svých rukou. Chtějí změnit svět mužů a jejich přístup k nim i k sobě samým. Nora se proto netouží stát ženou, ale stojí o to, stát se člověkem. Svébytnou bytostí, která má zastání jak ve světě mužů, tak žen.
Inscenace Terezy Karpianus je o hledání místa, smyslu lidského bytí a konání; a to i za cenu, že je člověk nucen zbourat něco, co po léta pečlivě stavěl a pečoval o to. Jsme-li kvůli něčemu nespokojení, můžeme to zcela jednoduše změnit. Stačí se jen nadechnout a jednat, stejně tak jako Nora.
