Na začátku toho příběhu byla láska. Pak její marné hledání. A na konci nenalezení.
Na začátku toho příběhu byla láska sedmnáctileté Kláry Wáscherové a dvacetiletého Alfréda Illa. Když Klára otěhotní, Alfréd odmítá otcovství a dokonce přesvědčí dva muže, aby u soudu prohlásili, že s Klárou také spali. Klára je zostuzena, z rodné obce vypuzena. Porodí, dceru dá k adopci, ta ve věku jednoho roku umírá.
Klára žije pomstou. Když se z ní stane sňatkem s ropným magnátem stane miliardářka (a posléze miliardářka – vdova) Claire Zachanasianová, nejdříve nechá dohledat, oslepit a vykastrovat ty dva falešné svědky. Pak skoupí v Güllenu cokoliv, co dávalo jeho obyvatelům práci a zastavuje výrobu. Městečko se propadá do chudoby. Klára přijíždí do obce, která ji vyhnala – a její obyvatelé si myslí, že je přichází spasit. Ona se přijíždí pomstít. Illovi, ale prostřednictvím jeho příběhu i všem. Všem těm, kteří ji před mnoha desítkami let zostudili – a jí nestačily ani desítky let k tomu, aby jim odpustila. Ženou ji nenávist a touha po pomstě. Ale jejich první obětí je ona sama. Hledá lásku. A tu pro svoji nenávist a pohrdání lidmi najít nemůže.
„Wagnerovy závody mi patří taky. Továrny, údolí, Petrovic stodola, městečko, ulice za ulicí, dům za domem. Pověřila jsem své agenty, aby tu veteš koupili a zastavili práci v továrnách. Vaše naděje byla blud, vaše čekání nesmyslné. Své životy jste promarnili.“
Na začátku je velká naděje. Do zdecimovaného městeška přijíždí jeho bohatá rodačka a všichni podléhají dojmu, že jim chce pomoci. Na to, aby se městečko aspoň trošku zvedlo, dostalo z nejhoršího, potřebují několik milionů. Ona nabízí miliardu. A aby ta nabídka byla ještě více neodmítnutelná, polovina má jít městu, polovina přímo jeho obyvatelům. Klára má však jednu podmínku: „Jednu miliardu pro Güllen, jestliže někdo zabije Alfréda Illa.“ Říká tomu: „Věnuji vám jednu miliardu a koupím si za ni spravedlnost.“
Starosta i všichni občané obce takovou nehoráznou nabídku demonstrativně odmítnou. Kláře to nevadí. Ví, že čas pracuje pro ni. Nenazývá tu nabídku vraždou, ale odčiněním bezpráví, kterého se jí v Güllenu dostalo.
Güllenští nakonec té nabídce přivyknou. A zlehčují ji. Nevidí v Illovi případnou oběť vraždy, ale hokynáře, který brání rozvoji městečka. Ukazuje se, jak rafinovaná ta nabídka byla, když slíbila polovinu peněz městu a polovinu peněz jednotlivým rodinám. Všichni tak nějak začínají počítat s tím, že jejich finanční situace se brzy vyřeší. Vytěsní tu žádanou vraždu a vidí jen peníze, bez ohledu na to, za co by je dostali – vždyť nikde není řečeno, kdo má zabít Illa, takže ta pravděpodobnost, že si tím jednotliví obyvatelé neušpiní ruce, je velmi vysoká.
A tak se Güllenští začínají chovat rozmařile. Není to jejich problém, jen problém Illův. Oni začínají žít na úvěr. Najednou mají všichni lidé z městečka nové boty. Všichni, kromě Illa. Nikdo už nebere vážně vraždu, a proto je Ill sám. Nikdo zatím není vinen a všichni se chovají, jako by očekávali, že peníze budou, ale vinen nikdo nebude. A všichni vědí, a dávají najevo, že Ill je viníkem neutěšené situace – kdyby jeho nebylo, všichni by dávno měli své peníze. Kdyby jeho nebylo…
Klára čeká. Ví, že její nabídka je v situaci, v níž její bývalí sousedé jsou, neodmítnutelná. Že je jen otázkou času, kdy ji někdo akceptuje. Illovi možná dochází, čím se provinil. Zradil jejich lásku, byl hlavním strůjcem toho, že Klára musela z městečka utéci. Nevěděl o jejich dceři, nevěděl, že nežije. A je sám. Všude kolem vidí, jak se všichni těší na peníze. Všichni, včetně jeho rodiny. Je přeci absurdní, aby Klára trvala na své podmínce. To nepatří do civilizované společnosti. Jeho vlastní žena mu říká: „Všichni dělají dluhy, Frede. Jenom ty jsi hysterický. Tvůj strach je prostě směšný. Je přece jasné, že ti nikdo nezkřiví ani vlásek. Klárka nezajde tak daleko, znám ji, má dobré srdce. Pa, jdu do kina.“
Ill je sám. Chce z městečka odjet, ale neodjede. Postupně chápe svoji vinu, možná i to, že proti myšlení Kláry, která je přesvědčena o tom, že běh světa i života určují jen peníze, nemá šanci. Nakonec přijímá i svůj trest. Umírá v hloučku mužů z Güllenu. Všichni u toho byli, ale nikdo u toho nebyl… Oficiální verze je ta, kterou pojmenovala Klára na samém počátku příběhu, kdy říká místnímu lékaři: „Vystavujete úmrtní listy? – Když někdo zahyne. – Tak zkonstatujete srdeční mrtvici.“
Klára dodrží slovo a předává starostovi šek na jednu miliardu. Její pomsta je dokonána. Illovi i všem bývalým sousedům, kterými opovrhuje. Za jednu miliardu si koupila minulost i současnost. Nekoupila si však lásku. Možná ani neví, že ji nikdy nenajde.
Překladatel Jiří Stach v programu vinohradské inscenace
Ukázalo se však, že ještě významnější než divadelní inscenace mých překladů byla skutečnost, že mě za mé dlouholeté vytrvalé úsilí o prosazení svého díla Dürrenmatt několik let před smrtí, pro mne zcela nečekaně, oficiálně autorizoval jako svého překladatele do češtiny, čímž také autorizoval všechny mé překlady, což je dodnes největší čest, jaké se mi kdy dostalo.
Teď už bych chtěl jen zmínit dojemný příběh, který mi vyprávěl sám Karter (pozn. – Egon Karter, moravský herec, který v roce 1942 emigroval do Švýcarska a posléze založil agenturu, která vydávala všechna Dürrenmattova díla a zastupovala ho po celém světě) a který je tak intimní, že myslím, že není všeobecně známý, protože pochybuji, že by ho vyprávěl kdekomu. Zapamatoval jsem si Karterova slova tak, že bych je tady rád zopakoval: „Když Dürrenmatt v jedné ze svých dvou vil nad Neuchâtelským kezerem zemřel, okamžitě jsem se tam rozjel, sedl jsem si k jeho lůžku, vzal jsem ho za ruku a půl hodiny jsmesi spolu povídali.“ Kdykoli si na tato slova vzpomenu, připadá mi, že jsem v životě neslyšel nic krásnějšího.
Peníze mají jen tu hodnotu, jakou jim dovolíme
Návštěva staré dámy se na českých jevištích hrála už 28x. Poprvé jí byla Jaroslava Adamová v roce 1959 v ABC, Illem byl tehdy Zlatomír Vacek. Jeviště Vinohradského divadla navštívila Stará dáma poprvé v roce 1964, kdy ji hrála Antonie Hegerlíková a Illem byl Čestmír Řanda. Podruhé jí zde byla Jiřina Jirásková v roce 1996 a jejím protihráčem byl Josef Vinklář.
Těžko porovnávat, ostatně každá divadelní inscenace je originál a každá může – má – mohla by – měla by přinést nějaký nový úhel pohledu. Scénář předepisuje (či spíše říká), že Güllenští mají nové žluté boty. Ti minulí je na Vinohradech měli světle hnědé, ti současní mají boty rovnou zlaté. Takové trošku barvotiskové… (Za sebe preferuji, když mi divadlo dává větší prostor k domýšlení, ale to je jistě věc názoru. To platí i o situacích, kdy jsou na jevišti tři kamery, dva kameramani, promítací plátno – nemyslím, že to je nutné a že sdělení příběhu je pak o to srozumitelnější.)
Podobný rozdíl jsem vnímala mezi oběma těmi inscenacemi. Jiřina Jirásková pro mě byla o něco víc tou citově vyprahlou paní, která hledá lásku a umí říci větu jako když práskneš bičem. Nebo spíš švihneš. A Josef Vinklář byl o trošku víc ten kluk, co se ve dvaceti zachoval hanebně a pak by na to rád bezstarostně navázal, než pochopí, že to nejde.
Návštěva staré dámy byla napsána v roce 1956 – důkazem nadčasovosti, možná i geniality toho příběhu, je to, že pojmenovává problémy, které jsou dnes naléhavé úplně stejně. Ne-li více. Ukazuje nám, jak si někdo může myslet, že peníze mohou všechno. Že peníze dávají člověku pravdu a právo na cokoliv. I to, jak škodlivá je bezbřehá nenávist a jak se taková emoce obrací proti svému nositeli jako proti prvnímu.
Ale ukazuje i pochybné hodnoty bezejmenných. To, jak snadno lidé podlehnou dojmu, že peníze můžou všechno. Jak vypudí toho, kdo jim říká, že to není pravda. A jak rychle jsou ochotni se vlísávat do přízně bohaté dámy, kterou před lety vyhnali a dávali jí najevo, že je pokleslých mravů. Klára není jiná – ale její peníze jim ji postavili na piedestal. Jenom peníze…
Autor: Fridrich Dürrenmatt, překlad: Jiří Stach, režie: Jan Burian, dramaturgie: Jan Vedral, scéna: Karel Glogr, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Ivan Acher
Hrají: Dagmar Havlová Veškrnová, Tomáš Töpfer, Petr Kostka, Tomáš Pavelka, Aleš Procházka, Tomáš Dastlík, Oldřich Vlach, Jiří Šesták, Jiří Plachý, Viktor Javořík, Eva Režnarová, Zuzana Vejvodová, Marek Holý, Denny Ratajský, Václav Svoboda, Jiří Maryško, Pavla Jahodová, Daniela Písařovicová / Jakub Železný, Roman Prorok, Daniel Souček
Premiéra: 6. září 2019
