Magická dvojka
Dvě herečky, dvě postavy, dva způsoby nahlížení – dvojakost je v Mileniných receptech ústředním tématem. Výchozím okamžikem je setkání dospělé Honzy Krejcarové a její matky Mileny Jesenské, které se nikdy neuskutečnilo. Jesenská totiž zemřela v koncentračním táboře když bylo Krejcarové pouhých jedenáct let. Takže se obě solitérní, emancipované a velmi nekonvenční ženy setkávají alespoň na jevišti Studia Hrdinů případně Kabinetu múz, aby si společně popovídaly o svých životech.
Kamile Polívkové se povedlo skvěle vykreslit křehký vztah mezi matkou a dcerou, mezi dvěma generacemi se zcela odlišným způsobem života. Přestože Jesenská nebyla ženou s tradiční ženskou rolí v prvorepublikovém Československu, vedle Krejcarové působí jako křehká květinka plná ženskosti. To podtrhuje i volba kostýmů, která představuje Ivanu Uhlířovou jako Milenu Jesenskou ve strohých černých šatech, zatímco Naďa Kovářová je navlečena do špatně padnoucího, volného pánského obleku.
S oběma ženami se potkáváme v torzu kuchyně, nad Mileniným receptem na opravdu lahodnou a vydatnou kávu, která je tak výborná, že se nedá pít. Nakonec se dozvídáme z úst Honzy, že Milena, navzdory tomu, že je autorkou sbírky receptů, ani neumí vařit. A tak obě ženy toužebně sní o řízcích nad hostinou z mrkve, ledového salátu, ředkviček a špiritusu.
O mužích a zdravém rozumu
Přestože Jesenská i Krejcarová jsou často spojovány s významnými umělci (Pollack, Kafka, Bondy), inscenace se této rovině ku svému prospěchu vyhýbá. Představuje obě spisovatelky jako silné solitéry, které se nepotřebují schovávat za slavné kalhoty. Přesto na ně při vzpomínkách na život samozřejmě dojde, ale děje se tak neadresně a s jakousi vzácnou křehkostí a něhou i navzdory poměrně jadernému jazyku. Škoda jen, že jsou tyto momenty rušeny bezeslovnými klauniádami druhé herečky a ztrácejí tak právě tu čistou emotivnost, která by vyvažovala stále přítomnou nezkrotnost, a to především v postavě Krejcarové.
Komické situace jsou prokládány těmi bolestivějšími, jako například vyslýchání Jesenské v koncentračním táboře, za neúnavného spílání publiku za jeho načichnutí zdravým rozumem. Zdravý rozum je vůbec něco, proti čemu Honza pohrdlivě revoltuje v podstatě po celou dobu inscenace, avšak pod tímto životním postojem se dají tušit i fatální důsledky jejího chování.
Nedramatický minimalismus
Režisérka Kamila Polívková zkrátka relativizuje a ironizuje každé jednání, či spíš povídání postav, do komického vnáší tragické a naopak. Využívá nedramatických, minimalistických hereckých postupů a klade velký důraz na text a jeho přesnou reprodukci, což vyvažuje volnými improvizacemi a bezeslovnými klauniádami.
Tento koncept je bezesporu zajímavý a nese v sobě velký potenciál, především díky talentu obou zkušených hereček. Na inscenaci je ale prozatím vidět, že se potřebuje více usadit a najít si vyvážené polohy. Právě díky záměrné nedramatičnosti totiž musí být jakákoliv akce velmi přesná, protože pak se situace tříští a nefungují. Což se bohužel zatím stává častěji, než by si skvělý text Simony Petrů a Kamily Polívkové zasloužil.
Říká se, že by se nemělo chodit na první reprízy – bývají prý nejhorší. Nevím, jestli první repríza Mileniných receptů ve Studiu hrdinů skutečně nejhorší byla, faktem ale je, že režisérka Kamila Polívková mi po ní napsala: ”Mám pro tebe ještě smělou prosbu a pozvání na některou z dalších repríz Mileniných receptů. Ta, kterou jsi navštívila se totiž v mnohém nepovedla a z různých důvodů nezafungovala.” A protože by v rámci této inscenace měly údajně probíhat ještě další menší i citelné změny, rozhodli jsme se že jde o inscenaci jako stvořenou k tomu, aby se zanedlouho objevila také v naší rubrice “S odstupem”. Určitě si totiž druhou šanci zaslouží.
