Autor: Bertolt Brecht, režie: Jan Kačer, scéna: Josef Svoboda, kostýmy: Zdeněk Seydl, hudba: Paul Dessau
Hráli: Dana Medřická (Matka Kuráž), Marie Málková (Katrin), Luděk Munzar (Eilif), Petr Štěpánek (Švejcar), Josef Kemr (Verbíř), Radovan Lukavský (Kaprál), Martin Růžek (Kuchař), Bedřich Prokoš (Vrchní velitel), Karel Höger (Polní kazatel), Josef Velda (Zbrojmistr), Blanka Bohdanová (Yvette Potierová), Eduard Kohout (Starý obrist), Martin Štěpánek (Mladý voják), Bohuš Hradil (Starší voják), Ladislav Gzela j.h. (Střelec), Naděžda Gajerová (Mladá selka), Jaroslav Marvan (Sedlák), Jiřina Šejbalová (Selka), Milan Stehlík (Mladý sedlák)
Premiéra: 16. října 1970 (hra byla nuceně stažena už po roce, naposledy se hrála 27.12.1971, celkem bylo odehráno 45 představení)
Národní na výbornou
V často citovaném Brechtově výroku se říká, že při inscenování klasických děl pilně kopírujeme klasické obrazy i s prachovými závějemi, které na ně nanesl čas. Brechtova MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI je nesporně klasické dílo socialistické dramatiky. Její dnešní inscenátor u nás se sice nemusí obávat, že by kopíroval některou z tak mála českých inscenací, ale je tu veliké nebezpečí vlivu světoznámé a též u nás uvedené autorovy berlínské inscenace, v níž byly dokonale realizovány Brechtovy teoretické postuláty tzv. epického divadla.
Myslím, že základem velkého úspěchu Matky Kuráže v Národním divadle je především to, že se její tvůrci dokázali od sugestivního vlivu berlínské inscenace dokonale oprostit, že uměli hru přečíst vlastníma očima a realizovat své představy s překvapivou svěžestí a účinností.
Už sama scéna: nikdy jsem si nedokázal představit, že v Matce Kuráži může být na jevišti něco jiného než známý vůz v prázdném prostoru a na konci kůlna, na jejíž střeše “kámen promluví” – němá Katrin za cenu svého života zachrání bubnováním spící město (zde silné místo hostující M. Málkové). Ale Josef Svoboda činí dominantou scény velikou kovovou prohýbanou desku, která v představení mnohokrát změní svoji funkci, je stropem, podlahou, ale hlavně proměnlivým symbolem neodbytně provokujícím fantazii diváka. To je vysloveně divadelní princip a stejně výrazně divadelně se pracuje se zvukem, s přednesem Dessauových songů nebo např. s aranžováním scén. V závěru Matka Kuráž musí vlézt pod svůj vůz, rameny jej vyzvednout, nasadit uražené kolo, zapřáhnout se do vozu, táhnout jej přes překážky – toto bohaté rozehrání textem dané závěrečné situace má v dané chvíli svoji funkci a skýtá herečce bohaté výrazové možnosti. Není to prostě představení strohé, asketické, je to bohatá podívaná, při níž se divák tři a půl hodiny baví.
Pravda, Brechtův text útočí především na rozum diváků, ale snad už dávno se poznalo, že na divadle si cit nepřekáží s rozumovými závěry, naopak. Z tohoto představení každý pochopí smysl hry a záměry jejího autora, je to tedy v tomto smyslu dle autorova přání zábavná škola, ale divák si také prožije s Brechtovými postavami velký citový zážitek. Dana Medřická v titulní roli je přímo zosobněním této obecnější tendence představení. Kdežto nezapomenutelná Helena Weiglová hrála Kuráž spíše jako výjimečnou osobnost, velmi skoupou v projevech citu (lásky k dětem, vztahu ke Kuchaři ap.), Medřická je taková obyčejná česká kurážná ženská, které jde především o děti a o to, něco pro ně urvat, která vůbec neskrývá své zalíbení v Kuchaři a jiných radostech života, která je plná nakažlivé touhy žít, i když je tenhle život plný pranic a nesmyslů. Ostatně ona je všechny velmi dobře chápe (např. silně režijně akcentovaná scéna s Mladým vojákem), ale co má chudál ženská dělat, než zapřáhnout zase káru a táhnout dál?
Je to představení plné překvapujícího humoru – ostatně právě v tom vidím ten specifický český rys této Matky Kuráže, že má smysl pro humor a umí ho prodat. A není sama – stejným talentem disponují a štědře jím diváka podělují Karel Höger (Polní kazatel) a Kuchař (Martin Růžek), aniž by to v nejmenším narušovalo dimenze jejich rolí. A musel bych popsat rubriku, abych se alespoň zmínil o všem, co se mi líbilo, včetně hereckých výkonů Luďka Munzara, Radovana Lukavského, Petra Štěpánka a dalších. Je to velký úspěch režiséra Jana Kačera a vyzrálého hereckého kolektivu, v němž i nejmenší role hrají herci formátu Jiřiny Šejbalové.
Národní divadlo mne přesvědčilo o opravdové, na módě nezávislé velikosti Brechtova díla stejně, jako o nemalých možnostech svého činoherního kolektivu.
Jiří Beneš (Práce, 21.10.1970)
ODYSSEA Matky Kuráže
K pohostinské režii Jana Kačera v Tylově divadle
Matka Kuráž a její děti, kronika třicetileté války a několika lidských osudů v soukolí “vyšších” mocenských zájmů, hluboce antimilitaristická a humanistická hra německého básníka, reformátora divadla, komunisty Bertolta Brechta, se objevuje z jeho díla snad nejčastěji na repertoáru českých divadel v posledních dvaceti pěti letech.
Přitahuje nejen proto, že patří k nejlepším jeho hrám a nabízí v titulní roli skvělý herecký úkol (nemůžeme nevzpomenout při této příležitosti výkonu PavlyMaršálkové v libeňské a jiřiny Štěpničkové v kladenské inscenaci před mnoha lety. Vábí umělce i díváky této země svým protiválečným patosem, uměleckým nazíráním světa a jeho společenských problémů “zespoda”, ze zorného úhlu obyčejného člověka. Obojí je charaketristikou našich národních uměleckých tradic.
Jan Kačer, který byl pozván činohrou Národního divadla k režii Kuráže, vtělil oba rysy do jevištní podoby emotivně nesmírně účinné, kultivované a prosté. Dana Medřická v titulní roli je skvělou ztělesnitelkou jeho režijního pojetí. Zjednodušeně řečeno je v ní velikost bolesti Čapkovy Matky i věcnost a humor lidových postaviček z jeho povídek. Jako lvice brání své děti před nenasytným molochem války, s naivitou i mazaností sedláká smlouvá a handluje, se švejkovskou vážností zlehčuje oficiální ideály. V závěrečném obrazu, kdy zlomená Kuráž pochová poslední ze svých dětí, němou Katrin (Marie Málková j.h.), a vyčerpaně se lopotí s károu, která – ač prázdná – je příliš pro ni těžká a jako ten Sisyfův balvan se cestou do kopce stále vrací k výchozímu bodu, nabývá inscenace přirozeně a organicky metaforického významu: jedinečné a individuální splývá s obecným, osudy markytánky Matky Kuráže ztělesňují odysseu této země. Kačerova Matka Kuráž je lyrická a niterně česká, aniž by cokoli na Brechtově díle změnil.
Na významném představení činohry Národního divadla se dále podílel Josef Svoboda působivým scénickým řešením prostoru, Zdeněk Seydl kostýmy a řada dalších umělců, z nichž jmenujeme alespoň Karla Högera v polním kazateli, Martina Růžka v roli kuchaře, Jiřinu Šejbalovou a Jaroslava Marvana v postavách vesničanů a Blanku Bohdanovou v děvce Yvettě.
Alena Stránská (Svobodné slovo, 20.10.1970)
(…) Tím, že Kačer popustil uzdu psychologickému hereckému pojetí, rozhodně ulehčil našemu dnešnímu divákovi divadelní zážitek. Celou hereckou atmosféru Matky Kuráže jako by režisér zčeštil či dokonce poslovanštil – a to v dobrém i špatném slova smyslu: jevištní dění se stalo jímavější a niternější, ale ztratilo některé úderné ostré tóny německého originálu.
Matka Kuráž a její děti je hrou vysloveně protiválečnou, antimilitaristickou – a Brecht ji také napsal v emigraci na podzim roku 1939, na samém začárku II. světové války. I když bezprostřední evropská aktuálnost hry ustoupila trochu do pozadí, je Matka Kuráž dále připomínkou i vášnivým varováním – ukazujícím, že masové vraždění a tupení lidské důstojnosti se pouze přesunulo do jiných oblastí světa. V této názorové poloze vytváří svou velkou strhující postavu Dana Medřická v titulní roli. Místy je snad její hra příliš citová, ale například v songu, který zpívá společně s Martinem Růžkem, udeřili oba umělci na skutečně pravou brechtovskou notu. Podobné věcné tóny převládají také v Högrově ztělesnění polního kazatele, překvapivý mimický talent odhaluje hostující Nina Divíšková v roli němé dcery Katrin. Teď by měl následovat povinný výčet všech mnoha dalších dobrých výkonů, protože hereckých slabin představení nemá. Uveďme jen, že i v docela malých úlohách sedláka a selky se objevili Jiřina Šejbalová a Jaroslav Marvan, což svědčí o vážnosti, s jakou Národní divadlo ke svému druhému Brechtovi přistupovalo. Výtvarník scény Josef Svoboda zavěsil na jeviště jednu ze svých účinných, ale už trochu obvyklých stěn (tentokrát je kovová, nesmírně těžká, avšak dramaticky funkční je jen na počátku a na konci hry). Původní hudba Brechtova spolupracovníka Paula Dessaua se dobře poslouchala, ale činohercům nezvyklým při ní zpívat působila značné potíže, takže řada textů nedolehla ve srozumitelné formě k divákovu sluchu. Škoda, jsou to výborné verše (veršovou část hry přeložil Ludvík Kundera, dialogy Rudolf Vápeník).
Ale dobrý konec vždy vše napraví. O repríze, kterou jsem viděl, sedělo v zaplněném hledišti mnoho zcela mladých diváků, hru sledovali velmi pozorně a aplaudovali nesmírně upřímně a nadšeně. Dobrá věc se tedy podařila a tak u nás můžeme znovu hrát Brechta i pro novou generaci.
Vladimír Procházka (Tvorba, 11.11.1970)
Brechtův návrat
V době, kdy hry Bertolta Brechta jsou na českých jevištích hosty vzácnějšími, než proslulé bílé vrány, a kdy se v našem divadelnictví zavřely vody nad celoživotním teoretickým dílem tohoto divadelního praktika a dnes už klasika divadla 20. století, v téhle situaci dramaturgie Národního divadla překvapila uvedením jednoho z vrcholných Brechtových děl – hry Matka Kuráž a její děti. Tato “kronika z třicetileté války” jak zní její podtitul, je brechtovsky břitká a nemilosrdná obžaloba války, která zabíjí a demoralizuje lidi. Dramatik tu ukazuje na příběhu ženy, zvané Matka kuráž, která se s pojízdným krámkem plouží zeměmi uprostřed válek, na válce se snaží vydělat si na živobytí, a nakonec válka ji připraví o všechny tři děti. Přitom: “Dramatikovi nezáleží na tom, aby učinil Kuráž v závěru vidoucí, záleží mu na tom, aby viděl divák.”
Druhým překvapením Národního divadla byla volba režiséra: dílo pohostinsky nastudoval Jan Kačer z Činoherního klubu. Pro mnohé pražské diváky, kteří neznají dřívější Kačerovu práci v ostravském Divadle Petra Bezruče, může to vyvolat údiv. Jan Kačer však v Ostravě nastudoval dvě velmi pozoruhodné brechtovské inscenace: právě Matku Kuráž a Kavkazský křídový kruh. Tak jako před devíti lety v Ostravě, tak i nyní v Národním divadle tajemství Kačerova úspěchu je vlastně velmi prosté: režisér se nesvázal zásadami epického a antiiluzívního divadla natolik, aby se stal dogmatickým i epigonským opakovatelem jednou vytvořeného originálního modelu; zřejmě tehdy ani teď netýral herce problémem “momentu zcizení” atd. Vydal se samostatnou cestou; hru svým přístupem zčeštil, brechtovskou strohost stylově přece jen poněkud změkčil, nečekaně často využil humoru. Brechtovo plebejství, které mnozí teoretikové vysvětlují jeho oblibou Villona, posunul k určitému, nám důvěrněji známému plebejství švejkovskému, jež bylo samotnému Brechtovi velmi blízké. Přitom se naprosto nedá říci, že by Brechtova hra tímto režisérovým přístupem ztratila svou myšlenkovou a uměleckou sílu a antimilitaristickou údernost. Kačerova vynikající schopnost vytvořit konkrétnost všech hereckých akcí naplnila inscenaci smyslovými detaily, stylizované zkratce zachytila maximum syrové věrohodnosti. Kačerova konkrétnost slavila pravý umělecký triumf zejména v závěru hry (jemuž však předcházela rytmicky poněkud uvolněná druhá část představení): neprohlédající MatkaKuráž úplně sama se chce vydat na další pouť napříč válkami a vojsky; snaží se vlastními zády nadzvednout vůz, aby jej mohla opravit a nasadit kolo, a sama jako zoufalec ztěžka vyjíždí s vozem proti příkré šikmě, jež ve Svobodově sugestivním výtvarném pojetí připomíná válkou rozbitou zemi jako nějakou měsíční krajinu s krátery.
Je však na čase promluvit o rozhodujícím podílu herců. Titulní roli Matky Kuráže překrásně vytvořila Dana Medřická. V neuvěřitelně bohaté a citlivé škále vypracovala přímo živočišný typ svérázné plebejské ženy, jež se dívá na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži, která se snaží uprostřed válečného běsnění živit a uchránit sebe a své děti, což se jí nemůže podařit. Každá ztráta dítěte ji hluboce zkruší; Medřické Matka se jaksi víc přihrbí k zemi. Ale vždy se znovu vzchopí. Přitom herečka v roli objevila mnoho humoru a komediálních situací. Výkon Dany Medřické, korunovaný svrchovanou uměleckou silou v závěru patří k nejlepším hereckým projevům z poslední doby na pražských jevištích a Matka Kuráž jistě bude jednou z životních rolí této velké herečky. Po boku Dany Medřické hrají téměř všichni herci přesně a dobře. Např. hned trojice jejích dětí: Munzarův vojácký a ctižádostivý Eilif, Švejcar Petra Štěpánka a němá dcera Katrin Marie Málkové. Přímo artistní výkon podává Josef Kemr v převlecích role verbíře. Stroze vojácký je kaprál Radovana Lukavského; krutě realistický je Růžkův kuchař; rozkřičený vrchní velitel Bedřicha Prokoše. Karel Höger brilantně hraje polního kazatele, který zběhne z válečné vřavy, s osobitým mistrovstvím suché ironičnosti a s neobyčejně citlivým smyslem pro komiku. Blanka Bohdanová znamenitě vytvořilaz malé role Yvetty výraznou postavu, která herecky udivuje prudkými kontrasty; navíc Bohdanová patrně nejlíp ze všech herců zpívá svůj song. V této souvislosti je třeba podotknout, že se v inscenaci funkce songů dost vytrácí, protože pro činoherní herce je Dessauova hudba zřejmě příliš těžká (ostatně mnohdy ani neharmonovala se stylem tohoto představení).
Inscenace Národního divadla znovu jen prokázala málo využívanou sílu Brechtovy dramatické tvorby. A vynikající Kačerovo nastudování zase potvrdilo, že i tato svébytná dramatika umožňuje samostatný přístup, nikoli jen v přísném duchu postulátů epického divadla.
Miloš Smetana (Mladá fronta, 28.10.1970)
Svět v rukou lidí
Dnešní svět lze dnešním lidem vylíčit jen tehdy, líčíme-li jej jako svět, který lze změnit. (Bertolt Brecht, 1955)
Praha, budova činohry Národního divadla, tedy někdejší Nosticovo, později Stavovské a dnes Tylovo divadlo, po jehož boku obráceném ke staroslavnému Karolinu dodnes visí do ulice lampa vzbuzující náladu minulého století, v jednom z listopadových večerů, kdy u vchodu pod nápisem Hrajeme, čteme: Matka Kuráž a její děti, režie Jan Kačer, výtvarník scény nár. umělec Josef Svoboda, v titulní roli zasl. umělkyně Dana Medřická.
A už se ztišují prostory, které pamatují Mozarta, světla zhasínají a člověk sune židli ve více než stísněné lóži (nelze nevzpomenout na pohodlí třeba Divadla bratří Mrštíků, vůbec už nemluvě o Janáčkově opeře) co možno nejvíce vpřed, protože v tuto chvíli se divadlem rozlehnou ostré údery bubnu. Po zborceném obrovském železném plátu, prudce se svažujícím prostorem jeviště, jenž znázorňuje válečné pole zbrázděné kopyty koní a koly těžkých povozů, sestupuje verbíř (Josef Kemr) a zběsilými údery oznamuje vylidněnému okolí, že vojna nabízí slávu novým – obětem. Z rozhovoru s kaprálem (zasl. umělec Radovan Lukavský) pak vyrozumíme cosi bližšího o svízelích války, která vešla do historie pod názvem Třicetiletá.
“Země české byly strašlivě zpustošeny a národ se dostal do hmotného i duchovního úpadku. V Čechách ze dvou milionů obyvatel zbyla sotva polovina, na Moravě klesl počet obyvatel z 1 miliónu na tři sta tisíc, Slezsko pozbylo asi dvě stě tisíc lidí. Obojí Lužice byly od české koruny odtrženy.” – praví dějepisec…
Když kaprál třikrát udeří korouhví na dolní okraj železné plochy – předtím lakonicky obecenstvu prozradil co bude následovat – děj se počne odvíjet. Kov, který byl před chvílí zemí, se zvolna zvedne do výše a zůstane viset nad hlavami osob jako těžký, zlověstný mrak. Ale to už přijíždí skoro zvesela se svým čtyřkolákem krytým plachtou hrdinka příběhu Matka Kuráž, žebrácká obchodnice. Ještě má tři děti, ale zlá předtucha se již hlásí… O tom, jak se naplnila, pak vypráví drama či spíše sled jeho útržků, skládajících se nakonec v rozměrné plátno lidských obětí nelidské válečné mašinerie.
Přední německý dramatik světové pověsti, komunista Bertolt Brecht (zemřel v roce 1955 jako osmapadesátiletý) se objevuje v Národním divadle teprve podruhé (v roce 1962 uvedlo ND jeho Kavkazský křídový kruh), přestože například právě Matka Kuráž byla od svého vzniku v roce 1939 uvedena ve světě již ve 175 premiérách, byla přeložena do čtrnácti jazyků, zfilmována a nastudována rozhlasem i televizí. V Brně jsme Matku Kuráž viděli před několika lety, kdy tvůrci někdejší brněnské “brechtovské vlny”, polemizující na přelomu 50. a 60. let s jinak orientovanou činohrou Národního divadla, uvedli řadu Brechtových her.
Pražské Národní divadlo sáhlo nyní po Brechtovi ve snaze vyslovit se jím k ožehavým otázkám soudobého světa ohroženého militarismem.
Na jevišti se zatím opět proměnila scéna. Obrovský železný plát visící na lanech klesl níž a v místě, kde je rozerván, proniká dolů světlo a spoře ozařuje hemžící se postavy. Matka Kuráž již ztratila dva syny, verbíř přišel o oko a část nohy, nicméně než příběh skončí, přijde o obě, a němá dcera Kuráže Katrin (Nina Divíšková j.h.) byla zbita surovým vojákem, takže… “Pro mě je historická ta chvíle, kdy dceru praštili přes oko.” – může odpovědět Kuráž z hloubi mateřského srdce na vzletné řeči o velikosti válečné historie.
V této chvíli je trpící Kuráž, matka, obyčejný člověk, již naplno oním neokázalým, ale opravdovým hrdinou, jehož osud se dotýká nás všech, kdož jsme prožili aspoň jednu válku, s akutální naléhavostí…
Matka Kuráž byla přinucena hledět do tváře popravenému mladšímu synu (Petr Štěpánek), aniž se k němu mohla přihlásit. Druhého syna (Luděk Munzar) ztratila, jaký paradox, ve chvíli míru. Polní kazatel (nár. umělec Karel Höger), jenž nestydatě ujídal z její hladové mísy, se Kuráži nakonec odvděčí urážkami. Opustil ji druh (zasl. umělec Martin Růžek), k němuž po letech samoty krátce přilnula.
Je to příběh o rozporuplné historii pozvolna se připravujícího rozkladu feudálního řádu, střídaného v křečích pořádkem nastupujícího měšťanstva, kdy svět skřípe svírán válkami. Je to však současně příběh obyčejného člověka.
Když drama vrcholí, klesá shůry na podlahu jeviště železná plocha, ještě před chvílí byla střechou selského stavení, na niíž leží mrtvá Katrin. Rozbrázděný plát kovu se opět stává zemí, po které Matka Kuráž, opuštěna mrtvými i živými, vleče dál svůj vůz, svůj těžký život… Obraz krušný, drtivý. Avšak je inscenace vcelku opravdu tak bezvýchodná?
Nikoliv náhodou polemizují tvůrci Matky Kuráže se zjednodušujícími představami o společenské účinnosti divadla požadující po autorovi, aby jeho hrdinové v závěru představení “prohlédli” a nabádavě vyložili publiku nové, tentokrát již definitivně správné a pro diváka závazné morální stanovisko. Brecht totiž doslova praví: “Dramatikovi nezáleží na tom, aby učinili Kuráž v závěru vidoucí; záleží mu na tom, aby viděl divák.”
Návštěvník navyklý vídat “nearistotelovskou” Brechtovu poetiku epického divadla očima někdejších brněnských inscenátorů, může být zprvu pražským pojetím Brechta zklamán. Tento dojem režisérovy “neúcty” vůči demonstrativní povaze Brechtovy hry stupňuje vzpomínkana autentické provedení Brechta jeho mateřským divadlem Berliner Ensemble. Kačerovo důsledně nepatetické “emocionální” pojetí “racionálního” Brechta, niterně rozpracovávající herecké kreace do psychologických detailů, jako by na první pohled rozmlžovalo apelativní, útočné a polemické kontury dramatikovy výpovědi. Avšak už s nevelkým časovým odstupem kupodivu zrají ve vědomí divákově představy právě opačné! Kontury se zaostřují. Ostatně i Brecht-teoretik říká o herectví: “Na jevišti realistického divadla musejí ovšem stát živoucí, ucelení, protikladů plní lidé, se všemi svými vášněmi a bezprostředními projevy jednání.”
A tak už krátce poté, co divák opustil divadlo a vydal se přilehlými ulicemi, plnými renovovaných barokních a renesančních štítů a domovních znamení, nabývá netradičně brechtovská inscenace Matky Kuráže v jeho vědomí pevných obrysů a ústí v jednoznačné poselství: je nezbytné, aby každý jedinec bral svůj podíl na věcech společných, ne-li svět znovu vypadat tak, jak jej zobrazil dramatik.
Jindřich Uher (Rovnost, 19.11.1970)
Jan Kačer: Něha až k závrati
Dana se sklonila a na shrbených zádech podpírala postranice. Nemohla nastavit kolo, to utíkalo a nemocné ruce nedosahovaly. Neuvěřitelně dlouho a rozvážně pracovala. Čas přestal existovat. Všichni s napětím sledovali, všichni chtěli být s ní. Zapřáhla se do vozu a chtěla táhnout dál. Neměla sílu. Vůz se nepohnul. Sál vydech hrůzou. Ona to nedokáže. (Text psal Jan Kačer pro Thespis v roce 1997, celý je zde: Jan Kačer: Něha až k závrati)
Konec kuráže: Inscenace Matka Kuráž a její děti v režii Jana Kačera v dobovém společenském kontextu (bakalářská práce Zuzany Pitterové, FF UK – katedra divadelní vědy, 2011) – práci lze stáhnout ZDE, zdroj: Repozitář závěrečných prací UK
Dana Medřická: výjimečná i obyčejná (Marta Švagrová)
V první třídě byla poprvé na divadelním představení „Radůz a Mahulena“ v Národním divadle. A jak sama píše: „… vypila jsem tu číši divadelního jedu až do dna. Nikdy už ze mne nevyprchal.“ (Citace: https://danamedricka.cz/)
