Divadlo je magický rituál.
Jak ses dostal k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?
K tomu se váže hrozně dlouhý příběh. Ve druhé nebo ve třetí třídě jsem hrál v „dramaťáku“ a pak jsem se na to úplně vykašlal. Ve třetím ročníku mě pak spolužáci přihlásili na konkurz do divadla. Herectví mě podvědomě táhlo, ale neměl jsem ho daný jako nějaký životní cíl nebo prioritu. Byl to konkurz do divadla v Kynšperku nad Ohří. Hráli tam spíš starší herci a my se spolužačkou jsme se cítili nesví. Během konkurzu jsem ale začal cítit, že mě baví se nějak předvádět před lidmi. Nakonec mě vybrali. Na první zkoušce jsem se hrozně otevřel a cítil jsem, že to je to, co chci dělat. Pak jsem se hlásil na činohru, tam mě nevzali, rok jsem tedy studoval na herecké VOŠce v Michli. Někdo mi potom řekl, že mám zkusit „alternu“, protože mám vztah ke sportu, k akrobacii, k pohybu vůbec, tak jsem to vyzkoušel a vzali mě hned. Už bych to neměnil. Jsem rád, že jsem na této katedře. Mě samotného zajímá spíše psychologické herectví, utváření postav, což jsou víc prvky činohry, ale baví mě i zakomponovat do toho tělo, pohyb. Postupem času jsem si našel vztah i k loutkám a k objektu.
Vedou vás k psychologickému herectví i na KALDu?
To strašně záleží na konkrétním pedagogovi. Někteří jsou ochotní ukázat nám nějaký klíč, který k psychologickému herectví vede. Např. naše „hlasovkářka“ Eva Spoustová hodně dlouho učila i na KČD, a proto se nám snaží předat řemeslo, které se zde učí, tedy jakési budování charakteru, postavy, atd. Pak jsme měli také blok s Igorem Orozovičem, který s námi dělal jednu hru od Woodyho Allena a šli jsme čistě „činoherně“ po psychologii postav a jednání. To mě bavilo. Ale nemyslím si, že by klasické činoherní divadlo mělo nějakou perspektivu do budoucna. Lidi dnes hodně vyhledávají spíše alternativnější formy divadla, i přes to, že činohra nabízí divákům vlastně maximum.
Slýchávám spoustu různých historek o hereckých přijímačkách na DAMU. Někteří tvrdí, že se sem dostali zcela náhodou, moc se nepřipravovali. Jiní zase museli těžce dřít a přijímačky dělali třeba i třikrát, čtyřikrát. Ty jsi říkal, že ses hlásil na KALD i KČD. Jak své přijímačky zpětně vnímáš?
Nemám z nich asi nějaký velký zážitek. Přijímačky na KALD byly pro mě oproti těm na KČD mnohem otevřenější, variabilnější, byl tam větší prostor pro improvizaci. Lidi kolem se mi snažili pomoci, podporovali mě, nesnažili se mě shodit, nebyli zlí. Komise u přijímaček to nebrala úplně vážně, proto do uchazečů šli občas i trochu sarkasticky, jakoby chtěli podkopnout nohy, ale v dobrém slova smyslu, aby nás vyburcovali k něčemu lepšímu. Po druhém kole si nás ještě každého zvali zvlášť a ptali se nás na pár věcí, tak jsem na rovinu řekl, že mě baví více činoherní divadlo, ale mám vztah k pohybu. Když jsem odcházel, tak jsem si říkal, že jsem to neměl říkat takhle na plnou pusu, myslel jsem si, že mě nevezmou, ale nakonec vzali. Že bych ale odcházel se super pocitem, to ne.
Říkáš, že přijímačky na KALD byly otevřenější, než ty na KČD. V čem přesně?
Uvedu příklad, na který jsem si teď vzpomněl. Jednou, někdy před začátkem prváku, byl konkurz na pěveckého pedagoga. Vedení nám řeklo, že by bylo dobré, kdyby přišel někdo z nás budoucích prváků a udělal figuranta pro uchazeče. Přihlásil jsem se. Jeden z uchazečů mi tedy začal vysvětlovat cvičení, které jsem měl dělat a učil mě intonovat podle tónů. Samozřejmě jsem s tím neměl zkušenosti, vždycky jsem se trefil mimo. Byla tam paní docentka Češková, která mě učí zpěv a doktorka Vydrová, ta dělá na centru foniatrie a specializuje se na problémy s hlasivkami u herců. Zpětně jsem se pak dozvěděl, že se paní Češkové doktorka ptala: „Prosím tě, jak je možný, že jste přijali toho kluka? To dělá schválně?“ A paní Češková jí prý řekla, ať se nebojí, že sice neumím intonovat, ale že mě to naučí, že jsem zase šikovný na jiné věci. Paní doktorka to pořád nemohla pochopit, byla doslova vyděšená z toho, že nemůžu trefit ani jeden tón, ale podle docentky jsem byl dobrý herecky. Nechci shazovat nikoho od nás z ročníku, ale každý má své kvality někde jinde a každý má zase něco, co mu chybí, co neumí, ať už je to dobře se hýbat, správně mluvit, naučit se hodně textu nebo ten zpěv.
Myslím si, že se snad každý z nás, kteří jsme neustále v těsném kontaktu s divadlem, setkal s otázkou, zda se vůbec dá uživit divadlem. Jaký máš na to názor?
Na jednu stranu jsem realista, ale na druhou i optimista. Myslím si, že člověk musí hlavně chtít a věnovat tomu i svůj volný čas. Samozřejmě je to i o štěstí. Já ale vím, že když nějakou práci dostanu, tak budu dělat sto deset procent pro to, abych naplnil očekávání režiséra nebo ředitele. Mám za sebou hraní v ABC a v Metru, což jsou profesionální divadla, kde na mě byly kladeny nároky a vyžadovaly se po mně věci, které pro mě ze začátku byly docela těžké. Měl jsem naivní představu o tom, jak se představení prodává divákům. I herci, o kterých jsem si myslel, že jsou hrozně přirození, tak mnohdy čarují, aby ze sebe vydali to, co představení prodá. Pochopil jsem, jak to funguje. Proto věřím tomu, že na to dokážu po škole naskočit.
Co pro tebe znamená studium na DAMU? Samozřejmě kromě toho, že ti dává profesionální hereckou průpravu.
Tato škola je super v tom, že tady potkáš strašně moc lidí z různých oborů, z produkce, ze scénografie, také z HAMU nebo z FAMU a pracuješ s nimi. Na DAMU jdeš se záměrem dělat herectví, ale automaticky vstřebáváš všechny vrstvy divadla, což tě ovlivňuje i v tvůrčím procesu. Když jsem šel do prvního ročníku, tak jsem si myslel, že je to hrozně náročné, ale nakonec jsem zjistil, že to tak není. Samozřejmě náročné je studium hlavně časově. Musel jsem se vzdát třeba tenisu a částečně i skateboardu, ale to i z bezpečnostních důvodů. Kdybych si zlomil ruku a nebyl „ready“, tak bych byl automaticky vyřazený. Bezpochyby tě to ale připraví na život po škole. DAMU tě dokáže zaměstnat natolik, že nemáš čas na nic jiného, z čehož jsem byl na začátku trochu špatný. Nestíhal jsem osobní život, koníčky…Pak jsem ale zjistil, že herectví je životní náplň a od té doby i volný čas využívám k tomu, abych se obohacoval, učil se, atd.
První absolventskou inscenací vašeho ročníku byl titul Objevení nebe, jenž byl oceňován především proto, že po delší době vrátil loutky na jeviště divadla DISK. Jak to vnímáš ty?
Já jsem byl z té inscenace na začátku trochu nešťastný, právě kvůli těm loutkám. Až zpětně jsem pochopil, co po nás režisér Braňo Mazúch chtěl. Příběh Objevení nebe balancuje mezi Bohem a lidstvem, kdy Bohu dojdou nervy a proto vyšle svou pravou ruku, Quintena, aby vrátil desatero, čímž vlastně ruší smlouvu s lidmi. Došlo mi, že tento příběh dokážou loutky vyjádřit líp a silněji, než kdybychom to hráli my. Bylo by to asi moc patetické, zatěžkané. Navíc loutky fungují i v tom smyslu, že lidé jsou pro Boha jako loutky. V inscenace není kladen důraz na žádné emoce, všechno je ploché, rovné, protože andělé smrti lidskými emocemi pohrdají, ironicky se vysmívají lásce, kterou si lidé na zemi sami vymysleli, což podtrhává celkový význam. Nejlíp to funguje ve chvílích kontrastů, kdy nehrajeme, jsme na jevišti sami za sebe, nebo spíše za ty anděly, ale bez zbytečného hraní a ovládáme loutky, přičemž od nich máme odstup.
22. října měla v DISKu premiéru druhá absolventská inscenace vašeho ročníku s názvem skončí to ústa, kterou režíroval Jiří Adámek – výrazná osobnost současného alternativního divadla. Je známý především pro svou specifickou metodu práce, vyznačující se např. stylizovaným (ne)herectvím, nepravidelnou strukturou, dekonstrukcí jazyka na fragmenty, soustředěním se na zvukovou stránku slov, rytmickou hru se slabikami, hláskami, atp. Je ti tato metoda blízká? Jak se ti s ním spolupracovalo?
Já jsem byl před tím, než jsme začali zkoušet, trochu skeptický. Koncept voicebandu mi není úplně blízký. Až potom, během zkoušení, jsem byl za pana Adámka rád. Myslím si, že pro herce je velmi důležitá koncentrace, soustředění, přesnost, preciznost a vědomí cíle – vědět, co dělám a věřit tomu. Tohle nám pan Adámek všechno vysvětloval, mluvil o tom, říkal, že to jsou principy, kterými tvoří a vyžadoval je od nás. To musí být pro herce samozřejmost, pokud chce být profesionál, což mi potvrdil i z pohledu režiséra a proto se mi s ním dobře pracovalo. Jeho připomínky byly přesné, jasné, když to náhodou někdo nepochopil, tak vše dokázal vysvětlit ještě úplně jinak. Byl vždy hrozně přesný a precizní, za to ho obdivuji. Na začátku jsem ho navíc vnímal jako takového „suchara“, se kterým nemůže být nikdy sranda. Ale hrozně mě baví jeho styl vyjadřování a chytrý humor, který miluju. On je podle mě jedním z mistrů sarkasmu a ironie. Umí používat hrozně sofistikovaný humor, což na něm taky obdivuji.
Je zcela běžné, že kromě absolventských inscenací působí studenti herectví v divadlech a souborech mimo prostředí DAMU. Na jakých zajímavých divadelních projektech pracuješ ty?
Hrál jsem v ABC a v Metru, jak jsem říkal, to už mám za sebou. Dost často chodím na různé kamerové zkoušky. Teď mě zrovna čeká zkouška k filmu Prokopat se ven – z padesátých let, z prostředí Prahy, kdy se poprvé objevily drogy, hlavně pervitin. Herecky se podílím také na připravovaném seriálu Černé duše režiséra Petra Smazala. Co se týče divadelních věcí, tak budu hrát s Dominikem Migačem v divadle Mikro Mikro, které si založil. Je to krátké představení Sputnik.
Mluvíš spíše o filmových projektech. Tíhneš tedy více k filmovému a televiznímu herectví?
Hrozně miluju divadlo a jsem si jistý tím, že divadelní herectví je kumšt a musí si jím projít každý herec. Pro herce s minimálními divadelními zkušenostmi není úplně dobré jít hned před kameru. Nechci od toho nikoho odrazovat, to vůbec ne. Je spousta talentů, kteří nikdy nestudovali hereckou školu a jsou před kamerou úplně úžasní. Ale když vidím některé herce, kteří jsou obsazováni do českých projektů, tak mám pocit, že jsou vybráni čistě typově a nejsou potom autentičtí a přirození. Pro mě je naopak cílem to, abych jednou přišel na jeviště a byl jsem to já, abych dokázal režírované věci přijmout za své. Budu to jen já. To, že přijdeš a jsi, je podle mě kouzlo, které se snaží tady na DAMU do nás nacpat. Chci se teď do budoucna věnovat filmovým věcem, ale divadlo je a vždycky bude něco jiného, je to nějaký magický rituál, neustále se posouvá, je plné nápadů, neúspěchů, radosti z toho, že něco funguje a kolektivní práce, kterou pak předáváme divákům.
Je možné se během studia na KALDu či jiné katedře DAMU setkat s průpravou v kamerovém herectví?
V druhém ročníku jsme měli workshop s Bohdanem Slámou, kde byli jeho studenti z režie z FAMU. Říkal jsem to nedávno panu Jiřímu Havelkovi, že mi tady trochu to filmové herectví chybí. Proto jsem také chtěl do ateliéru k Miroslavu Krobotovi, který měl být zaměřen na filmové, autorské herectví, s důrazem na autenticitu, přirozenost. Tomu bych se chtěl v budoucnu věnovat. V prváku jsem chodil také k Janu Potměšilovi na předmět Práce s hercem, kde jsem si poprvé vyzkoušel, jak je divadelní a filmové herectví odlišné. Učil nás herce, jak vystupovat před kamerou a filmové režiséry, jak s námi pracovat. To mi hrozně pomohlo.
Ovlivnila tě v tvém divadelním formování nějaká osobnost? Ať už ve smyslu osobního setkání, profesní spolupráce nebo jen jako platonický vzor.
Ty jo, tak to nevím, kde začít. Určitě Jan Potměšil, to je hrozně čistý a dobrý člověk, je chytrý a empatický, dokáže vše velmi pěkně vysvětlit na základně svých zkušeností. Určitě mě ovlivnili také herci z Metra – Vladimír Beneš a Zuzana Slavíková. Ti mi dali hrozně rad a připomínek, zdravě mě motivovali. Pomohli mi naskočit, vplout do džungle, která nás čeká po škole. Pak nechci opomenout Jitku Sedláčkovou s Kateřinou Macháčkovou, s nimiž jsem dělal inscenaci na vyšší odborné herecké škole. Paní Macháčková, dcera pana Macháčka, mi k premiéře dala jeho biografii, kterou sepsala, a díky ní jsem si spoustu věcí uvědomil. To jsou lidi, se kterými jsem se setkal. Pak jsou tady ti, kteří mě inspirují v herectví. Z českých, momentálně žijících herců jsem měl vždycky za vzor Ivana Trojana. Koho ale strašně moc obdivuji a uvědomil jsem si to až u filmu Kobry a užovky, je Kryštof Hádek. Měl jsem kamarády, kteří brali drogy, já se jim z respektu vyhýbám. Kryštof mě úplně dostal, protože dokázal vystihnout v nějakém znaku ty mé kamarády, jak to s nimi šlo postupně do háje. Krásně to do sebe všechno nacpal. Jakékoliv gesto nebo pohyb udělal, bylo to uvěřitelné. Věřil jsem mu, že je to „smažka“. Z těch zesnulých je to pak určitě Rudolf Hrušínský. Na škole jsem se naučil, že když jsi chytrý, tak nemusíš používat mimiku, ale máš to všechno v očích. Jakmile to žiješ a ještě si vše propojíš s tělem, tak jsi to ty sám. Ze světových herců je to pak Marlon Brando, ten je pro mě… to asi ani nedokážu popsat… symbol čistého herectví. Nejzajímavější mezi zahraničními herci je také Keanu Reeves.
Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?
Pro mě je koníčkem hlavně sport. Narodil jsem se v Rakovníku, kam se doteď vracím. Část rodiny mám také v Rokytnici nad Jizerou v Krkonoších. Od malička jsem tedy pendloval mezi těmito dvěma městy. Mám hrozně blízko k horám, ke sněhu, ke snowboardu, k přírodě obecně. V přírodě se dokážu odreagovat. Hrál jsem také tenis. Rád si zajezdím na skateboardu, chodím do divadla, do kina. Když mám nějaký volný čas, tak se ho snažím maximálně využít.
Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům?
Komise u přijímaček jsou jenom lidi a můžou se vždy zmýlit. Když se sem ale někdo dostane, tak je něčím zajímavý. Nezajímavého člověka by sem asi nevzali. Každý tady má talent nebo je zajímavá osobnost. Někdo umí dobře zpívat, někdo ne. Ale tady na škole dostanete příležitost to vše srovnat a stát se multifunkčním. Vystupujete sami za sebe. Jakmile se sem lidi dostanou, tak si obvykle připadají jako velcí herci, snaží se strašně moc hrát, ale podle mě je nejdůležitější být přirozený, být sám za sebe. Jen tím že žiješ, jsi jako herec pro diváka zajímavý. To, že něco tvoříš, ve finále nikoho nezajímá. Martin Cikán Objevení nebe (video) Objevení nebe
