Včera jsem byla na předpremiéře Lidského hlasu (Vilma Cibulková ve Viole, režie prof. Miloš Horanský). A „vezmu to od nádraží“, jak říkává jedna moje kamarádka, když chce naznačit, že příští půlhodinu se nikdo další nedostane ke slovu.
Jako studentka jsem si pro sebe objevila divadlo DAMU Disk. Tak to asi má být – kdy jindy má člověk začít chodit do divadla, kde jsou všichni na jevišti plus mínus stejně staří jako on? Polovinu lidí z tamějších inscenací jsem zapomněla, ale mnozí na mě zapůsobili velmi a někteří tak, že je na té staré scéně Disku dodnes vidím (v Paláci Unitaria, nebo též Pöttingovském paláci, v Karlově ulici – od dnešního Disku v budově DAMU je to odtamtud pár kroků, asi tak „co bys kamenem dohodil“). Mezi ně patřila i Vilma Cibulková.
Když jsme pak po letech začali vydávat divadlo na DVD (Thespis), byly pro mě některé z inscenací, které jsem neviděla v divadle, skutečným zjevením. Za všechny bych jmenovala Jindřicha IV. anebo třeba Věc Makropulos s Janou Štěpánkovou z Libně.
U některých jsem si znovu uvědomila, že až tohle nastudování mi umožnilo pochopit, o čem to doopravdy je – ku příkladu u, rovněž libeňské, inscenace Slečny Julie s Vilmou Cibulkovou a Jiřím Langmajerem.
K těm, u nichž jsem litovala, že jsem je neviděla „doopravdy“, patřil i Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou. Naštěstí existoval záznam, naštěstí se nám podařilo vyřídit všechna práva a bylo možno jej vydat. Mnoho bližšího o tomhle zázraku Jaroslavy Adamové ve Viole, včetně čtyř ukázek, jde zde: Lidský hlas – Jaroslava Adamová
Dá se předpokládat, že monodrama je pro herce kromobyčejně obtížný úkol – protože je tam sám. Monodrama o tak citlivém tématu, jako je schopnost či neschopnost vzít na vědomí rozchod a to, že bývalý partner už má jinou ženu, to je jistě ještě o poznání obtížnější. A hrát takovéhle monodrama ve Viole, tedy v divadle, kde herec divákům téměř sedí na klíně? To si zaslouží uznání už jen za tu odvahu.
Jean Cocteau napsal Lidský hlas v roce 1929. Hrály jej například Simone Signoretová, Ingrid Bergmanová či Liv Ullmannová, ve filmu Anna Magnaniová. Pro české diváky text objevil Jiří Frejka, který do něj obsadil Olgu Scheinpflugovou (hrálo se pod názvem Milovaný hlas). Nezapomenutelným ten text učinila právě Jaroslava Adamová.
Jean Cocteau tedy napsal Lidský hlas před téměř sto lety. Za tu dobu se jistě nijak moc nezměnilo to, jak opuštěná žena vnímá své opouštění či opuštění. Ale změnila se jedna poměrně zásadní věc. Hrdinka Lidského hlasu si se svým bývalým přítelem telefonuje a telefony jsou dokonce spojovány přes spojovatelku. Jenže co s tím, když profese spojovatelky je dnes neznámá a telefon s kroucenou šňůrou můžeme najít tak maximálně v muzeu? Jak si s tím režisér poradí? To mi vrtalo hlavou do okamžiku, než Vilma Cibulková naházela na jeviště své rekvizity. A pak už to bylo jedno – protože není důležitý způsob, ale obsah komunikace.
Těch rekvizit je jen pár. Mužské sako, boty, klobouk, rukavice. Veliký bílý župan, do něhož se herečka zakuklí, aby se cítila v bezpečí. Rachtající plechová krabice s kamínky, popsanými lístečky a vzpomínkami ze společných cest. Dva z těch lístečků hrdinka spálí, protože přeci má situaci pod kontrolou. A pak si jejich horký popel rozetře v dlaních a těmi si potře ňadra a klín – protože to pod kontrolou nemá.
A pak je tam velká bílá plocha. Velká asi jako dveře do místnosti. Možná do nového života. Anebo jako dveře oddělující starý život od toho nového, do které osud hrdinku vhodil. A ona na ni kreslí. Nejdříve překotně, oběma rukama najednou, symetricky. A pak už i méně překotně. Jen často ty kresby či panáčci mají zrcadelný obraz. Jsou tam dva.
Jenže nejsou.
Autor: Jean Cocteau, překlad: Eva Bezděková, úprava: Vilma Cibulková, Miloš Horanský, režie: Miloš Horanský, scéna a kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Ivan Acher, pohybová spolupráce: Hana Strejčková
Hraje: Vilma Cibulková
P.S.: Osobně si myslím, že Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou byl divadelní zázrak. Věřím, že kdyby ve stejné roli i stejném divadle viděla Vilmu Cibulkovou, že by byla spokojena. Protože co se týče toho divadelního zázraku, je zaděláno na další.
P.P.S.: Když jsem se dozvěděla, že se ve Viole bude znovu inscenovat Lidský hlas a kdo ho bude hrát, říkala jsem si, že nemohla být lepší volba. V programu o tom píše i ředitel Violy, Robert Tamchyna: „Lidský hlas v režii Josefa Henkeho s Jaroslavou Adamovou měl ve Viole premiéru téměř před padesáti lety. Později vznikla i nahrávka na gramofonovou desku a televizní záznam, představení se na dlouhou dobu stalo výraznou a emblematickou inscenací repertoáru. Ve Viole se zrodila další legenda.
O důvod víc, proč jsme s režisérem Milošem Horanským dlouho mluvili o tom, v čem je Lidský hlas stále živý a jestli kdysi slavné monodrama dnes už přece jen nezestárlo… Proč ho tedy znovu uvádět? V čem je jeho síla? Byla to citlivá a inspirativní setkání. Na jejich konci byla důvěra ve Violu a její diváky. Vždyť není snad právě Viola scénou, kde se slova, emoce, pocity – vzájemně v sobě propletené – jen tak neztratí?
Zbývalo najít a oslovit herečku, která se Cocteauovu dialogu pro jeden hlas oddá, stejně jako my jsme uvěřili jeho příběhu. Napsali jsme si, každý sám za sebe, několik jmen. Škoda zmačkaných a roztrhaných poznámek, pro divadelní teoretiky by to byl zajímavý a velmi různorodý seznam hereckých osobností. Jedinou dámu jsme ovšem oba měli na prvním místě.
Jsme rádi, že Vilma Cibulková naše pozvání do Violy za Lidským hlasem přijala.“
Po tom včerejším představení jsme si byli představeni s Milošem Horanským a jeho manželkou. A bylo to takové milé setkání. Miloš Horanský mi říkal, kdo byly ty další herečky na pomyslném seznamu pro Lidský hlas. Všechny by byly dobrou volbou, o tom není sporu. Nicméně po tom včerejším zážitku si myslím, že Vilma Cibulková je vážně trefa do černého. Tak ať se daří.
