Před deseti lety jsi absolvovala DAMU skvělým Peer Gyntem. Udělala bys ho dneska v něčem jinak? Neboli – jak se liší přemýšlení dramaturga na konci školy a po deseti letech v praxi?
Ano, před deseti lety jsme byli v Disku! V dubnu byla první premiéra našeho ročníku, Peer Gynt v režii Adama Ruta. Za pochvalu díky, i po letech si pořád myslím, že se povedl. Myslím, že přemýšlení dramaturga se přirozeně snoubí s přemýšlením jedince, který tuto práci vykonává. Určitě jsem jako dramaturg méně naivní (což by mnozí možná rozporovali), praktičtější i pragmatičtější. Naučila jsem se radikálněji škrtat texty. Zní to možná banálně, ale náhodou je to docela důležité! Peer Gynt – Disk 2011 (video)
Otázka pro jistotu – mnoho lidí netuší, jakou roli má při výběru a vzniku inscenace dramaturg. Jakou?
Dramaturg je spoluzodpovědný na celkovou tvář divadla, jeho tvorbu a její kontext. Především v podobě dramaturgického plánu na sezonu či na rok. Stejně tak i za inscenace, které v konkrétním divadle vznikají a to dokonce i za ty, na kterých se přímo nepodílel prakticky, ale třeba jen doporučil text k přečtení režisérovi nebo se vyjádřil k obsazení. Zkrátka posvětil jejich vznik. Je to docela zodpovědná práce, i když jinak, než práce uměleckého šéfa nebo režiséra. Ty kompetence a povinnosti jsou více rozložené, jakoby rozpuštěné v divadelním celku. V tom, s čím se jde ve výsledku před diváky.
V každém oboru platí, že škola tě vybaví základním minimem vědomostí a zkušeností, ale tu profesi si člověk osvojí až v praxi. Co tě v těch prvních deseti letech u divadla nejvíc překvapilo a co hlavního ses naučila?
Musím říct, že mě na té práci moc baví komunikace s lidmi. Ať už s divadelními kolegy a zaměstnanci, tak i s diváky. Milovala jsem setkání s předplatiteli, s diváky z Klubu přátel divadla nebo se studenty z Klubu mladého diváka, kterým jsme s kolegyní dělaly dramaturgické úvody k inscenacím. Naučila jsem se obstojně veřejně vystupovat, například uvést slavnostní premiéru před vyprodaným sálem a neomdlít u toho trémou. Tak to mě překvapilo – jako pracovní úkol a já sama sebe. Nakonec mě to i začalo bavit. A co jsem se naučila? Jak je všechno pomíjivé… a divadlo obzvlášť. A zvykla jsem si na to. Co se mi naopak stále nedaří je nebrat svou práci a divadelní prostředí moc osobně.
Máš za sebou dvě velké zkušenosti v kamenném divadle – tedy v Českých Budějovicích a na Kladně. Do Budějovic jsi přišla do zavedeného souboru, na Kladně jste všechno budovali téměř od nuly. V čem byly tyto dvě zkušenosti stejné a v čem rozdílné a co sis z nich odnesla?
Dva roky v Jihočeském divadle vnímám s odstupem jako velmi fajn životní období, ačkoli pracovně jsem se spíš rozkoukávala, byla jsem ještě takové tele a nasekala jsem spoustu chyb. Některá tehdejší rozhodnutí bych dnes určitě přehodnotila. Na druhou stranu to byla cenná zkušenost, našla jsem na jihu spoustu přátel a ráda vzpomínám i na své první kroky v samostatném, dospělém životě, které se udály právě v Budějovicích. Taky jsem moc ráda vedla studentský soubor AnoAmat, kde byla skvělá parta talentovaných mladých lidí. Kladno považuji za naprosto přelomové v mém dosavadním profesním životě. Byla to nesmírně náročná, ale taky krásná etapa. Udělali jsme jako tým strašně moc práce, za kterou jsme se nemuseli stydět. A ještě byla neuvěřitelná legrace. Sedli jsme si jak pracovně, tak lidsky. To se často podaří jenom jednou za život. Tak uvidíme…
Tvůj konec na Kladně byl poměrně hořký. Proč jsi podala výpověď? I s vidinou existenční nejistoty?
Musím říct, že až se zpožděním mi to všechno dochází v plném rozsahu. Je to smutek, co si budeme povídat. Pořád považuju veškeré loňské zásahy kladenské radnice do divadla za velmi nespravedlivé a nebála bych se říct nemorální. Byla to zkrátka podlá rána zezadu. Jak jsem se dočetla na internetu, kladenská činohra měla v roce 2019 rekordně vysokou návštěvnost. Ani nechci říkat, kdo z politiků se tím teď chlubí, ale ve skutečnosti je to naše zásluha. Málokdo zvenčí si asi uvědomuje, že kroky vedení divadla se projeví se zpožděním, naše rozhodnutí a volby mají důsledky, které trvají třeba rok. Znamená to tedy, že zřizovatel odměnil úspěšný tým tím, že ho zlikvidoval. Naštěstí nás nerozdělili jako lidi, pouze jako kolegy. Po kladenském angažmá se mi stýská. Hlavně lidsky, ale i po umělecké stránce. Jsem nicméně ráda, že někteří bývalí kolegové se z toho snaží vzpamatovat a rozhodně jim nevyčítám, že v divadle zůstali. Chápu, že třeba neměli na výběr. Já ze své pozice jsem to ale udělat nemohla. Popřela bych tím veškerou předchozí společnou práci a úsilí i ten urputný boj, který jsme loni o prázdninách o divadlo vedli. Ničeho nelituji. Těch krásných skoro čtyř let ani svého odchodu. Udělala bych to znova. Protože jsou věci, které jsou podle mého jednoduše nepřípustné.
Kdybys mohla na mapě divadel zapíchnout prst kamkoliv a říci: sem chci jít pracovat. Kam by to bylo a proč?
Nemám žádné konkrétní vysněné divadlo, ač mnohá divadla obdivuji a ráda do nich chodím či jezdím. Tíhnu spíš ke komornějším scénám, velká činohra mě ale také bavila. Především by to muselo být ve spolupráci s lidmi, kterých si vážím a důvěřuju jim. Se kterými sdílím vizi a společné hodnoty. Tak jako jsem to měla na Kladně s Honzou Krafkou, Jardou Slánským a Aničkou Smrčkovou. Ráda bych jim ještě jednou poděkovala.
Angažmá nebo volná noha?
Smysluplné angažmá. Dodávám, že doplněné o další aktivity.
Je volná noha pro dramaturga k uživení anebo musí mít ještě něco k tomu?
Volná noha v umělecké branži je obecně dost specifická a třeba pro dramaturga je v podstatě nereálné se uživit pouze svou profesí. Tolik nabídek na spolupráci prostě nedostane a ani by je nestihl všechny umělecky obhospodařit tak, aby se tím uživil. Čímž naznačuji, že umělecké honoráře obecně u nás nejsou nic moc. A platy hluboko pod průměrem. Takže ano, musí mít ještě něco k tomu. Třeba překladatelskou nebo pedagogickou činnost.
Co všechno sis – kromě práce klasického dramaturga – za těch posledních deset let vyzkoušela?
Byla jsem servírkou, barmankou, prodavačkou, uvaděčkou na Shakespearovských slavnostech, učila jsem dramatický kroužek, psala texty pro web a Facebook… ale všechno mě to bavilo. I když ta dramaturgie teda nejvíc.
Jsi součástí souboru 3D company, který hraje v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Jak funguje?
3D company je takový volně sdružený spolek profesionálních divadelníků. Děláme to především pro radost, takže mnozí z nás zadarmo. Prostě proto, že nás to baví. Za takový malý úspěch považujeme, že po těch letech už to baví i jiné diváky než jen naše rodiny a kamarády. Hlavní důvod, proč v tom stále pokračujeme, že se zatím daří vytvářet inscenace a projekty, které bychom si jinde “nezkusili”. K takovým výjimečným záležitostem určitě patří tituly jako jsou adaptace románů Vyhnání Gerty Schnirch a Dobrý proti severáku nebo třeba Frida K. – monodrama podle životního příběhu Fridy Kahlo. Svedeme ale i divácky vstřícné komedie jako je Fantastická žena nebo Smích zakázán či komorní horor Ptáci. Jsem moc ráda, že se k nám přidávají mladí lidé, absolventi hereckých škol. No a to všechno je možné především díky divadelní ředitelce Janě Rumlenové, která souboru tzv. poskytla rezidenci v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, kde jsme doma a můžeme tam svobodně tvořit, podobně jako spřátelené Divadlo AQUALUNG. Stejně jako jim, je i nám velkou ctí moci sdílet domovskou scénu s legendárním Divadlem Járy Cimrmana.
