Bad cop, good cop
Příběh hry Deštivé dny mladého amerického autora Keithe Huffa je jakousi divadelní adaptací všech klišé z kriminálních seriálů a filmů. Dvojice policistů Denny (Richard Krajčo) a Joey (David Švehlík) jsou typickým příkladem stereotypu „bad cop, good cop“ (tedy „zlý polda, hodný polda„). Jsou přáteli již od dětství, které nebylo zrovna idylické a oba muže negativně ovlivnilo i do budoucna. Denny je padouch, který více zločinů sám spáchá, než potrestá. O rodinu se moc nestará, chodí za prostitutkami, ve službě i mimo ní neuváženě střílí ze zbraně, zatajuje důkazy, otevřeně se přiznává k rasismu a prodává drogy. Zápletka příběhu se tak točí kolem chyb, které Denny v afektu udělá, a které se mu vrací jako bumerang. Joey je ten mírnější, inteligentnější, který svoje traumata řeší pitím. Je samotář a o rodinu nestojí – nebo alespoň ne o vlastní. Spíš ho zajímá Dennyho rodina, což vyeskaluje v závěru k milostné avantýře.
V inscenaci je všechno, co může nabídnout dobrý, i když nespočetněkrát přežvýkaný kriminální příběh: napětí, přátelství, lásku i osobní selhání, policistu – padoucha i policistu – samotáře, reminiscence osobních traumat i hledání sebe samého. A samozřejmě sebevraždu jednoho z hlavních hrdinů. Takový – ne zcela výjimečný příběh potřebuje výjimečný přístup tvůrčího týmu inscenace. Vizuální minimalismus a důraz na herectví je jednou z možných cest.
Maximální využití minimalismu
Scénu tvoří jenom dvě židle, o hudbě nebo světelných efektech téměr nemůžeme mluvit – tvoří jenom několikavteřinové přechody mezi výstupy. Důraz je kladen opravdu jen na herce. Ostatně, ve světové premiéře roku 2007 v Chicagu zazářili v hlavních rolích hvězdní Hugh Jackman a Daniel Craig, čímž se hra zapsala jako titul pro dva skvělé herce na výsluní kariéry. Obsazení české premiéry v tomto smyslu rozhodně nezaostává.
Jelikož je hra vystavěná jako spleť vzpomínkových monologů obou postav a zároveň dialogů mezi nimi, je herecky velice náročné obsáhnout rychlé proměny. Herci vypráví své vzpomínky divákům, navzájem si do vyprávění vstupují, chvíli demonstrují jednotlivé situace z minulosti, ale zároveň probíhá i jakási aktuální rovina příběhu.
Režisér Janusz Klimsza nedal hercům na scénu žádnou „pomůcku“, kromě zmíněných dvou židlí. Scénické vyprávění příběhu se neobejde bez dalších několika postav, které herci zpřítomňují s dokonalým využitím imaginace. Například Krajčo ve scéně bitky Dennyho s pasákem hraje obě postavy najednou – kovovou tyčí bije jako pasák do židle, která představuje Dennyho, ale po každém úderu se zároveň bolestí schoulí jako bitý policista. Ve velice rychlém tempu si tak několikrát vymění roli, a to s použitím výhradně vlastních hereckých prostředků. Tak se různé postavy různě proměňují nejen v židli, ale třeba v sako, do kterého Joey zabalí imaginárního nahého chlapce a sako pak nosí na rukou jako samotné dítě.
Postaveno na hercích
Richard Krajčo, díky extrovertní povaze postavy Dennyho, scéně dominuje. Role mu přinesla proměněnou nominaci na Cenu Thálie 2012 (David Švehlík byl v širší nominaci) a není se čemu divit. Rozervaná duše neklidného, impulsivního Dennyho, který je sice padouch, ale není to ryze špatný člověk, je vskutku hereckým oříškem. Krajčo nasazuje naprosto vyčerpávající tempo, v němž ani na chvíli nepoleví. Od začátku do konce se nachází v sebezničujícím viru emocí. Bojuje sám se sebou a svůj vztek částečně vybíjí nesmyslnou agresí, částečně ho v sobě zadržuje, čímž dává vyniknout i jemnějším emocím a slzám, přitom ani na chvíli neodkládá masku drsňáka z předměstí.
Jeho drsnost se projevuje i jistou mírou primitivismu a vulgárnosti. Taky jeho oblečení odkazuje k typu asociálního hulváta, má ušmudlané potrhané džíny, staré tenisky a šusťákovou bundu. Naproti tomu stojí uhlazený introvert Joey Davida Švehlíka s dokonale elegánským outfitem, košilí a manšestrovým sakem. Jeho projev je klidnější, spíš umírněný, výraznější gesta používá výhradně ve vypjatých situacích a při naznačování fyzické konfrontace. Ve skutečnosti však nadhled nad situací zdaleka nemá a nakonec zrazuje svého přítele Dennyho poměrem s jeho ženou. Nad tím, kdo je „good cop“ a kdo „bad cop“ tedy zůstává otazník. Co je horší? Zradit spoustu lidí nebo jednoho přítele?
Uvedení této inscenace divadla Ungelt také na jeho letní scéně byl jistě dobrý krok – je to přesně ten typ produkce, která nejvíce zazáří v netradičním prostoru a před letním publikem, které nevyhledává příliš náročnou „zábavu“. V rámci tohoto předpokladu – a žánru kriminálky – splňují Deštivé dny veškerá očekávání, navíc s pomyslnou prémií v podobě excelentního výkonu Richarda Krajča.
