Dramaturgyně Michaela Doleželová: „Poprvé jsem se s tímto titulem setkala ještě v Pardubicích, kde ho Východočeské divadlo uvádělo s Marianem Labudou v hlavní mužské roli. Znovu jsem si na něj vzpomněla při povídání s Božidarou Turzonovovou. Hovořila o různých rolích, které jí v životě potkaly a přišla řeč i na inscenaci Slovenského národného divadla Krajčírky, kde ztvárnila postavu Helen. Moc krásně o této inscenaci mluvila a to mě navnadilo k tomu si přečíst text. Znám spoustu her, které se odehrávají těsně před válkou nebo během války, ale v této hře se ocitáme těsně po tom všem. Celá Francie, potažmo Evropa, se staví zpět na nohy a hledá cestu k tomu, jak žít dál.“
Francouzský dramatik a autor dětských knížek Jean-Claude Grumberg se při psaní Krejčovského salonu nechal inspirovat svým dětstvím, během kterého zažil deportaci otce do vyhlazovacího tábora i pobyt v dětském domově. „Na textu je to znát. Ale i přes hrůzu, která autora potkala, je Krejčovský salon napsán s humorem sobě vlastním,“ zdůraznila Michaela Doleželová a doplnila, že předobrazem postavy majitele salonu Leona byl Grumbergův otec. Krejčovský salon měl světovou premiéru 18. dubna 1979 v Théâtre de l’Odéon v Paříži a v prvním uvedení si postavu Leona zahrál dokonce sám Grumberg. Jeho hra získala prestižní cenu Molière za nejlepší dramatický text.
K nastudování olomoucké inscenace oslovilo vedení činohry režiséra Mikoláše Tyce, který v Moravském divadle dosud uvedl současné tituly Láska a peníze a Rodinná slavnost: „Líbilo se mi, jak se přes portrét jednoho krejčovského salonu díváme na perspektivu poválečného vývoje v Evropě. A tento pohled je sice lidský, ale zároveň nepřikrášlený a syrový. V tom je tento text vlastně současný a aktuální. Vždycky se snažím pro sebe najít a následně v inscenaci rozvíjet hlubší roviny textu, vnitřní principy příběhu. Postavy musí suverénně obývat svůj svět, svůj vesmír – a pak není tak důležité, jestli je to hra současná anebo „dobovka“, to můj přístup k práci většinou neovlivní. I když pravdou je, že ve výpravě si to užívám – Aneta Grňáková navrhla krásné kostýmy a scénografie Petra Vítka je skvělá.“
Grumbergova hra nemá hlavního hrdinu, všechny ženské party jsou vyrovnané. Mikoláš Tyc: „Bez žádné z nich by stavba celého dramatu nebyla tak dobře vybalancovaná.“
„Tato hra má své role v opravdu vzácné rovnováze. Myslím si, že každý divák si na základě svých vlastních zkušeností, životního postoje nebo názoru na danou situaci může určit, která postava pro něj byla tou hlavní,“ doplnila Michaela Doleželová, která se představí v úloze Paní Laurence. Její kolegyně ztvární Ivana Plíhalová, Vendula Nováková, Natálie Tichánková a Daniela Klevetová Krahulcová. Majitele salonu si zahraje Václav Bahník, jeho manželku Naděžda Chroboková-Tomicová. V roli Jeana se představí nový člen olomoucké činohry Petr Vaněk.
„U příležitosti první premiéry v této sezoně vyjadřuji naději a přesvědčení, že bude tento divadelní rok přinejmenším stejně úspěšný, jako ten předchozí. Všem svým kolegům přeji herecké „Zlomte vaz“ a divákům, aby se jim u nás krásně dívalo,“ shrnul ředitel Moravského divadla Pavel Hekela.
Řekly o svých postavách
Ivana Plíhalová (Gisela): „Je to velmi jednoduchá a naivní žena, matka dvou dospívajících dcer, a je v kolektivu švadlen nejstarší. Krásně zapadá do soukolí ostatních děvčat.“
Natálie Tichánková (Mimi): „Mimi je trochu praštěná, hodně prostořeká, malinko líná, lehce nedochvilná, roztomile frivolní, ale především hluboce lidská a vždy připravená bránit a ochraňovat ty, na kterých jí záleží.“
Vendula Nováková (Simone): „Simone je novickou v salonu, je zajímavé sledovat, jak postupně zapadá do kolektivu. Stále totiž doufá, že se jí po válce vrátí její muž.“
Michaela Doleželová (Paní Laurence): „Paní Laurence je velice zajímavá postava zejména v tom, že ačkoliv do spolku švadlen bezesporu patří, tak se z něj vlastně sama svým arogantním chováním vyčleňuje. Svému okolí dává ostentativně najevo, že je „něco víc“ a má tak právo na různá privilegia. Ale jak to tak bývá – za každou pózou je nějaká ta ublížená duše.“
Daniela Klevetová Krahulcová (Marie): „Marie je mladá dívka, která v poválečné době zažije svatbu a poté i narození dítěte. Je to podle mě krásný příklad toho, že po válce se pomalu, ale jistě všechno zase vracelo do „normálu“ či spíše klidnější doby. Vidím v Marii určitou naději toho, že i po válce mohli lidé začít znovu žít po svém. V kolektivu ostatních švadlen je Marie nejmladší, a proto má neustále od koho sbírat zkušenosti, jak z pohledu dívky, tak poté z pohledu ženy a matky.“
