Jak vznikla myšlenka na Studio Hrdinů?
Sešlo se vlastně několik okolností dohromady. Na jedné straně tomu přispěl konec divadla Komedie – před avizovaným odchodem Pražského komorního divadla se vypisoval konkurz na nového provozovatele tohoto prostoru a projekt mimo jiné podali i Viktorie Knotková (bývalá dramaturgyně Komedie) společně s Honzou Horákem, který v té době odcházel z Meet Factory a hledal nový prostor, kde by mohl pokračovat ve své koncepci. Tenkrát se nedostali se ani do druhého kola.
A pak se objevila Národní galerie?
Vlastně ano. Honza tomu projektu věřil a chtěl ho realizovat někde jinde a Národní galerie současně rozpoutala snahu o oživení Veletržního paláce. Společně s Michalem Pěchoučkem tedy přizpůsobili svou koncepci možnosti působení v tomto prostoru a ještě prohloubili svůj záměr propojit současné výtvarného umění s divadlem, což už ostatně bylo obsaženo i v původním projektu pro Komedii. Jak je vidět, přestože tam tenkrát nedostali šanci, prokázal jejich koncept velice brzy svou životaschopnost.
Co bude dál?
Spolupráce a komunikace s vedením Národní galerie podle mých informací probíhá k oboustranné spokojenosti. V prosinci 2013 skončí období zkušebního provozu a vypadá to, že se dohodneme na nájemní smlouvě na další 4 roky. Nejsem si jistá, v jaké fázi je jednání právě teď, ale předpokládám, že vše směřuje k tomu, že budeme moci podzemí Veletržního paláce využívat i nadále. Vzhledem k našemu statusu zatím dosáhneme pouze na jednoletý grant, kromě toho ale samozřejmě využíváme další možné zdroje financování, jako jsou jednorázové granty na jednotlivé projekty, crowfounding a podobně. Čekáme, až se rozhodne a my budeme vědět, s jakou částkou na příští rok můžeme počítat, abychom mohli lépe plánovat. Těšíme se taky, až budeme moci žádat o víceletý grant, který by nám umožnil lépe pracovat například s prostorem. Jakmile budeme mít víceletou nájemní smlouvu i grant, můžeme začít uvažovat například o investicích do technického vybavení a úprav interiéru. Teď je sál, i přes jeho jednoduchou a čistou krásu pořád jakýmsi provizoriem, ale je fakt, že i přesto je to místo nesmírně inspirativní.
Jak bys shrnula dojmy z první sezóny?
Myslím si, že navzdory nízkým finančním prostředkům se to rozběhlo moc dobře a diváci si nás našli, chodí k nám. Studio Hrdinů vlastně vděčí za svoji existenci z nemalé části i Dušanovi Pařízkovi, který nám do začátku kromě základního technického vybavení – světel, ozvučení, projektorů a podobně, věnoval i 80 židlí včetně elevace, které do Komedie koupil za tenkrát finančně ohodnocenou Cenu Max. Díky němu máme vlastně diváky kam usadit, protože původně v sále žádné vybavení nebylo. No a pak jsme si do Veletržního paláce odvedli i slušnou diváckou základnu z Komedie a Meet Factory, společně s několika inscenacemi, které v těchto divadlech vznikaly. Uplynulá – první sezóna byla díky tomu pochopitelně poněkud “vachrlatá”, ale teď už by to mělo být mnohem zajímavější, v této sezóně budeme uvádět už jenom inscenace, které vznikaly přímo pro prostor Národní galerie.
To zní lákavě. Na co se můžeme těšit?
9. září bude mít premiéru inscenace Mileniny recepty, kterou teď zrovna zkouším v koprodukci s brněnským Kabinetem múz. Jde o dialog dvou postav – matky a dcery, které jsou inspirovány skutečnými osudy a dílem Mileny Jesenské a Honzy Krejcarové. Honza Horák s Michalem Pěchoučkem chystají inscenaci Citový komediant o Juliu Fučíkovi, což se mi strašně líbí, pak se plánuje projekt Pomocník Robert Walser připravovaný Janem Nebeským a Lucií Trmíkovou, ve spolupráci se sdružením Omnimusa Miloše Štědroně se chystá projekt s názvem DNArt, na to jsem taky hodně zvědavá a já budu mít ještě jednu premiéru Schimmelpfennigovy hry Říše zvířat. Poslední premiérou sezóny bude adaptace novely Thomase Manna Krev Wälsungů v úpravě a režii Kathariny Schmitt.
Na rozdíl od Komedie, která se opírala o silný herecký soubor, ve tvůrčím týmu Studia Hrdinů stálí herci nejsou, proč?
Jednak na to nemáme prostředky a jednak to ani není naším záměrem. Chceme a snažíme se vytvářet spíš okruh stálých spolupracovníků, aby se zachovala určitá pestrost. Samozřejmě se najdou herecké tváře, které se budou opakovat, mimo jiné i osobnosti z bývalého souboru Divadla Komedie – Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Jiří Černý, Jiří Štrébl a další. Kromě toho bych ráda zmínila i neocenitelnou pomoc a velký entuziasmus mnoha dobrovolníků – například studentů divadelních škol, kteří pro nás pracují jako uvaděči, inspicienti, šatnáři a podobně. Aspoň touto cestou bych jim chtěla poděkovat, bez nich by nebylo možné to všechno zvládnout. Oproti běžnému provozu je to svým způsobem velice osvěžující, protože víš, že se potkáváš jenom s lidmi, kteří opravdu chtějí dělat to, co dělají a baví je to. Celková atmosféra, která pak v divadle panuje, je fantastická. Vzhledem k tomu, že náš tvůrčí tým je opravdu malý, často se společně bavíme o tom, co bychom měli dělat a proč a tím se vlastně skoro stírají nějaké konkrétní funkce. Divadlo ale vede Honza Horák jako umělecký šéf a ředitel v jedné osobě a produkční Tomáš Kadlec, který zvládá veškerou organizační práci a administrativu. Studio Hrdinů tedy momentálně stojí na těchto dvou lidech, což je docela vyčerpávající. Ale zvládají to skvěle. Až obdivuhodně skvěle!
Ty se cítíš být víc režisérka nebo scénografka?
Já svoji úlohu těžko pojmenovávám jedním slovem a už v Divadle Komedie jsem s tím měla problém, ale do Studia Hrdinů jsem přišla jako režisérka. S tím mě Honza Horák oslovil. A musím říct, že už jsem se s režií vlastně docela sžila, mám v tomto směru spoustu plánů, vím, co bych chtěla dělat. Jenomže stejně to mám nastaveno i co se týče scénografie a kostýmů. Kdyby mě teď někdo nutil rozhodnout se jen pro jedno, tak bych z toho asi byla dost zoufalá. (smích)
Dokážeš si vůbec představit, že by sis k inscenaci jako režisérka přizvala scénografa?
No, moc ne. (smích) Asi je to nějaká profesionální deformace, ale já jsem myšlenkově nastavená tak, že všechny ty složky vidím komplexně a jedna mi vyplývá z druhé. Do důsledku bych se spolupráci asi zuby nehty nebránila, ale zatím je pro mě jaksi přirozenější dělat si všechno sama.
Zatímco jako scénografka máš bohaté zkušenosti, na poli režie jsi v podstatě nováček. Co je pro tebe nějakým osobním stěžejním tématem?
Já samozřejmě vycházím z toho, co znám a co je mi blízké, což je mimo jiné moje zkušenost ze šestileté spolupráce, především s Dušanem Pařízkem, v Komedii. To byla pro mě vlastně taková vysoká škola. Témata i postupy se snažím rozvíjet dál, ale sama už si hledám to, co zajímá mě a co se mě nějak osobně dotýká. A když tak nad tím přemýšlím, vlastně asi přirozeně vycházím i z toho co dělal táta v 70. a 80. letech, kdy jsem jako dítě sedávala na jeho zkouškách a docela pravidelně i na představeních.
Což je?
Což je princip propojení divadelní postavy a živého herce – člověka, reprezentujícího na jevišti určité téma. To je pro mě na režijní práci asi nejzajímavější – hledat styčné plochy mezi osobností herce a charakterem postavy. Já osobně nejsem zastáncem protikladných rolí. Naopak mám ráda, když člověk hraje to, čemu vnitřně opravdu rozumí, protože pak mám pocit, že se společně můžeme dostat daleko dál a hlouběji. A proto mě asi i tolik baví monodrama, protože umožňuje intenzivní a soustředěnou práci s člověkem, který se najednou opravdu, pomalinku, odhaluje skrze postavu.
Proto sis vybrala monodrama Sam a Karla Rodena?
Mně se ten text moc líbil a když jsem ho četla, měla jsem pocit že přesně vím, jak bych ho inscenovala. Původně jsem si v hlavní roli představovala někoho úplně jiného, ale pak přišel Dušan Pařízek a povídá mi: “Udělej to s Karlem Rodenem, je to poslední sezóna v Komedii, tak ať i on má příležitost se tam náležitě rozloučit.” Já jsem se tomu zpočátku bránila, ale pak jsem ten text četla znovu a znovu s tím, že už jsem si ho v tom představovala a nakonec jsem mu to dala i přečíst. Jemu se to moc líbilo a byl nadšený hlavně tím, že mu to připadalo jako výzva, těžký úkol. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. A musím říct, že spolupráce s ním byla moc příjemná. On je sice dokonalý profesionál a skvělý herec, ale současně je i hodně citlivý a ochotný naslouchat nápadům někoho jiného, takže jsme si vlastně tak porozuměli, že to šlo moc dobře a hladce.
A tak ses po Karlovi Rodenovi vrhla na Karla Dobrého?
Karla Dobrého jsem znala už z Komedie a vždycky mě hrozně bavil, protože on je opravdu výjimečný herec. Má sice všelijakou pověst, vyvádí kde může, ale práce s ním je neobyčejně inspirativní. Mě na něm třeba fascinoval způsob zkoušení. On není schopen dělat něco „technicky“ nebo „zatím“. Takže ať se jedná o čtenou zkoušku, nebo o přesun do prostoru, Karel vždycky pracuje na sto procent s těmi prostředky, které má v tu chvíli k dispozici. (Trochu ho podezřívám z toho, že kvůli tomu, aby to měl rychle za sebou.) Při zkoušení Opričníka jsme až na poslední – generálkový týden nikdy úplně nenaplnili určený čas. Bylo to prostě raz dva.
Jak to?
Jemu se do zkoušení moc nechtělo a já z toho byla ze začátku trochu nervózní, protože jsem si říkala, že už prostě musíme začít, jinak to nemůžeme stihnout. Pak jsem ale pochopila, že když ho nechám pracovat vlastním tempem a nebudu ho do ničeho nutit, tak to stejně udělá skvěle. Každou zkoušku jsme začali tím, že jsme dlouho mluvili o všem možném, pak jsme chvilku řešili, jak to vidí on a jak si to představuju já, a Karel to pak prostě udělal tak, že to bylo perfektní a mohli jsme jít na pivo. A tak jsme nikdy nezkoušeli celé určené 4 hodiny, protože jsme i za polovinu času udělali spoustu práce a fungovalo to.
O práci s tátou neuvažuješ?
Přiznávám, že už mě to napadlo, ale zatím si říkám, že to ještě může počkat. Nejsem si totiž jistá, jestli by pro mě bylo zajímavý pracovat s někým, koho tak dobře znám a mám k němu tak blízký, navíc rodinný vztah. Asi by pro mě bylo těžší probojovávat se k těm niterným pocitům a emocím. Ale možná jsem jen nenašla ten pravý text. S tátou a Dušanem jsme se o tom několikrát bavili, protože táta byl nadšeným divákem Komedie, a vlastně nakonec hrál i v jedné inscenaci, a mimo jiné jsme přišli na nápad inscenovat Bernhardova Divadelníka s celou naší rodinou – s mojí sestrou Annou, bráchou Vladimírem a dalšími, kteří se u nás věnují herectví. Ve skutečnosti mě ale taková představa děsí! (smích) Radši ještě počkáme…
Máš teď nějaké ústřední téma, na které chceš navazovat?
Vlastně ne. Čtu teď hodně texty a hledám něco, co mě osloví tak, aby to zapadalo do konkrétního prostoru a dramaturgické koncepce Studia Hrdinů. A je pro mě podstatné, aby se to vždycky týkalo nějaké konkrétní současnosti, ve které žiju. Což sice neznamená, že musí jít jenom o současné texty, ale já mám pocit, že je potřeba pořád hledat a hlavně podporovat nové autory a nové hry.
A jako scénografka se teď realizuješ kde?
Mimo Studio Hrdinů pořád navrhuju kostýmy pro inscenace Dušana Pařízka, v současnosti hlavně v Německu a Švýcarsku, což je pro mě obrovská výzva, pracujeme jenom ve velkých divadelních domech. Prostředí i způsob práce je úplně jiný, než v divadlech v Praze nebo České republice. Samozřejmě se to snažím nějak skloubit, abych mohla obě profese dělat pořádně, aby se projekty nepřekrývaly a aby se to nedorazilo na kvalitě výsledků. Zatím si vůbec nedokážu představit, že bych zvládla režírovat víc než dvě inscenace ročně. A myslím si, že jsou dvě právě tak akorát, abych si mohla najít čas pro přípravu a abych se o ně zvládla starat i pak, když už se hrají.
Chodíš pravidelně na reprízy svých inscenací?
Pokud jsem v Praze, tak chodím na úplně všechny svoje reprízy a dokonce se snažím pořád dávat připomínky a dosaženou úroveň hlídat. Ale na druhou stranu nejsem schopná si na premiéře, nebo prvních pěti reprízách, sednout do publika. Protože bych stejně sledovala diváky a řešila, jestli všechno funguje tak jak jsem předpokládala, jestli se smějí, a když ano, tak čemu a proč se právě teď a podobně. Jenom bych tím rušila všechny okolo včetně herců. Takže prvních pár repríz trávím v zákulisí, abych sice mohla představení sledovat, ale abych se zároveň i měla kam schovat.
Takže po každé premiéře s hrůzou čekáš, s čím na tebe blízcí přijdou?
Můžu říct, že teď už nečekám s hrůzou. (smích) V určitých věcech mám už jasno a svůj záměr, který se mi buď daří, nebo nedaří naplnit. A vlastně už mám pocit, že jsem se dostala tak daleko, že si jsem některými věcmi tak jistá, že i když někdo z mých nejbližších není spokojenej (jako například moje máma s Opričníkem), tak si to dokážu obhájit nebo argumentovat tak, že z toho spíš nakonec vznikne zajímavá diskuze. Hrůzu mám spíš z toho, že se pokaždé vystavuju obecné kritice. Když vidím diváky, jak si začínají sedat do hlediště a sedí jich tam několik desítek, tak mě napadá: “Ježíši Kriste, oni si o tom budou vlastně všichni něco myslet!”. Na to si pořád ještě nemůžu zvyknout, že svůj osobní postoj nebo názor takhle vydávám všanc a učím se počítat i s tím, že to nemusí rezonovat a že to možná nebude fungovat.
Ty divadlem v podstatě žiješ od rána do večera.
No, já divadlem žiju, to je pravda, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych se bez něj neobešla a že bych nakonec nemohla dělat něco úplně jiného. Už v Komedii jsem se starala o grafiku a fotila skoro všechny inscenace a dokážu si představit spoustu dalších činností, které mě mohly bavit. Jen na ně právě nemám čas, protože zrovna dělám divadlo. Ale myslím si, že je to dáno z velké části i tím, že jsem v divadelním prostředí vyrůstala od malička a nikdy pro mě nebylo ničím výjimečné. Naopak – bylo přirozené. Nikdy jsem necítila takovou tu “gloriolku” okolo. „Život za divadlo“ bych určitě nevyměnila. (smích)
Co bys chtěla vzkázat divákům, kteří Studio Hrdinů ještě neobjevili?
Ať přijdou. A ať sledují náš web nebo facebook, protože tam se dozví všechny podstatné informace. Ale hlavně bych je chtěla pozvat na inscenace, které budeme uvádět v nové sezóně, protože to jsou úplně nové věci vznikající přímo pro prostor Veletržního paláce.
