Knihkupectví s trochou nadsázky zaplavily ženy toužící přečíst si o tom, co viděly na plátně i navzdory tloušťce románu a faktu, že “nakonec stejně skočí pod vlak” a velkofilm bezesporu nalákal i nemalé množství diváků právě do Reduty na inscenaci, která si ale zaslouží pozornost i bez toho.
Lepší než na jaře… Devět měsíců od premiéry je dlouhá doba na to, aby se v tak vypjaté, herecky náročné a silně stylizované inscenaci mnohé změnilo. Už od prvních desítek minut bylo z lednové reprízy patrné, že s Tolstým a Špinarem je potřeba se chvilku sžívat. Inscenace během uvádění získala dokonale přesný tempo-rytmus, který byl bezesporu záměrem už od samého počátku, ale až jistota herců v roli jim umožnila soustředit se na Annu Kareninu jako na celek. Tedy jako na příběh, kde se všechno a všichni točí kolem osudové femme fatale. Díky tomu se i poměrně nevýrazné vedlejší postavy Kitty a Levina v podání Julie Goetzové a Jakuba Gottwalda prohloubily, získaly na plastičnosti a staly se rovnocennými partnery všem ostatním. Na Goetzové je konečně vidět, že si Kittyinu ztřeštěnost užívá a s Gottwaldem tvoří dokonalý kontrast postav na opačných koncích jedné úsečky.
… lepší než Knightley! Tereza Vilišová v titulní roli Anny Kareniny byla skvělá od začátku, není proto divu, že za svůj herecký výkon získala (v současné době pouze zatím) nominaci na Cenu Thálie 2012 za mimořádný jevištní výkon v kategorii činohra – ženy. A přestože výsledky budou známé až 23. března, už teď je jasné, že udělit ji Vilišové by rozhodně nebylo špatným rozhodnutím.
Herecký talent této ostravské herečky hostující v Brně je nepopiratelný. Vilišová od počátku střídá několik poloh Kareniny, díky kterým utváří její nestabilní, avšak okouzlující a komplexní osobnost. Brněnská Karenina není jen znuděnou paničkou, která neví co by, ale energickou ženou, ztracenou ve všech svých ambivalentních emocích a postojích. Kromě toho, avšak v neposlední řadě, jí to sluší i ve vytahaném šedivém tričku a leginách, ve kterých se objevuje v druhé polovině inscenace. První polovinu, kterou odehraje v rudých flamenkových šatech a botách na proklatě vysoké platformě, je její krása proto doslova dech beroucí. Bez jakékoliv nadsázky a slovy klasika – kam se hrabe Keira Knightley, to se nedá srovnat!
Hrůza simultánního výkladu Poučené publikum je bezesporu to, po čem snad každý člen inscenačního týmu alespoň na okamžik zatouží. Brněnská Reduta se pustila do odvážného kroku, svoje diváky si vychovávat a nutno s radostí podotknout, že se jí to daří. Zatímco na květnové repríze, tedy zhruba měsíc po premiéře, opustila o přestávce hlediště divadla zhruba třetina diváků, při lednovém představení to bylo skutečné minimum, a to asi tři zamilované páry. Po Kabaretu Kafka a Koresponenci V+W je zřejmě snadnější dokoukat i poměrně těžko stravitelnou Annu Kareninu. Přesto bych ale poprosila diváky, kterým je příběh známý už z kina, aby polohlasem nekomentovali co se děje na jevišti i když je to láká sebevíc.
Brněnská Anna Karenina stojí za vidění nejen díky herectví Terezy Vilišové a Jiřího Vyorálka, ale především jako celek. Jako komplexní inscenace, která si celé dvě a půl hodiny drží dokonale vyvážené tempo, vyžaduje od herců maximální soustředění a fyzické nasazení. A ze všeho nejvíc proto, že za necelý rok od své premiéry dozrála do tvaru, který minout by byla skutečně chyba.
Režisér Daniel Špinar a jeho inscenační tým předvádějí jednu z cest, kterou by se mohlo a mělo dát současné české divadlo. Klasický text uchopuje velmi moderně a v mnohém se přibližuje způsobu německého inscenování, který je v Evropě bez debat nejdál, co se týče postupů a práce s textem i prostorem. Možná by stálo za to podívat se, co se s Annou Kareninou stane během dalšího tři-čtvrtě roku. I když si popravdě nedokážu představit, co ještě by se dalo vylepšit.
Odkaz na první recenzi této inscenace od autorky ZDE
