Snažím se propojovat nepropojitelné.
Jak ses dostala k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?
Byla jsem hyperaktivní dítě. Již v předškolním věku mě máma vedla k baletu, ke hře na hudební nástroje, stepu a divadlu. O víkendu jsem svolávala všechny děti z paneláku a připravovali jsme pod mou režií taneční představení, divadlo a taky takový srandovní cirkus. Já jsem byla většinou Tarzan a měla jsem kolem sebe „jakože” zvířata, kostýmy jsme dotvářeli pomocí plyšáků a všeho co mě napadlo. Byla jsem takový malý organizátor.
Proč sis zvolila právě obor alternativní a loutkové herectví?
Ke konci studia na taneční konzervatoř Duncan Centre jsem si uvědomila, že mi tanec přestává jako výrazový prostředek stačit, a tak jsem se posunula o kousek dál, k herectví. Na alterně představení tvoří více vrstev, není založené jen na textu, text není to nejdůležitější, co se na jevišti děje. Může to být pohyb, objekt, světlo, slovo i tanec. A já chci hledat inspiraci ve větším okruhu, než jen v knihách.
První absolventskou inscenací vašeho ročníku byl titul Objevení nebe, o němž se mluvilo v souvislosti s tím, že po delší době „vrátil loutky“ na jeviště divadla DISK. Jak to vnímáš ty?
Nemyslím si, že se ,,vrátila loutka”, našli jsme spíš jinou cestu, jak s loutkou pracovat. Na začátku procesu jsme pracovali pouze s jednou loutkou. Nyní v představení najdete loutek osm. My herci jako andělé a loutky jako postavy, jejich osudy jsou tak zcela v našich rukou. Jsme jejich manipulátoři, animátoři. Vedeme je životem, aniž by o tom kdokoliv cokoliv tušil. Manipulujeme je. Surově. Sofistikovaně. Nelítostně. Odosobněně.
Absolventskou inscenaci s názvem `skončí to ústa` režíroval Jiří Adámek – výrazná osobnost současného alternativního divadla. Je známý především pro svoji specifickou metodu práce vyznačující se např. stylizovaným (ne)herectvím, nepravidelnou strukturou, dekonstrukcí jazyka na fragmenty, soustředěním se na zvukovou stránku slov, rytmickou hrou se slabikami, hláskami, atp. Je ti tato metoda blízká?
V momentě, kdy porozumím poetice režiséra, jeho záměru a jeho divadelnímu jazyku, jsem schopna se v tom svým způsobem realizovat. Do vlaku Jiřího Adámka s experimentální poezii jsem tak nastoupila vcelku rychle. Představení, které vzniklo, je hodně koncetrované a troufám si říct – minimalistické. Hlavní roli tam hrají malé nuance nástupů, pohledů, intonací. Každé představení je tak napínavé, a to nejen pro diváky.
Inscenace je jakýmsi pásmem experimentální poezie šedesátých let. Měl Jiří Adámek jasnou vizi, nebo jste výsledný tvar tvořili kolektivně?
Jiří Adámek přišel se čtrnácti texty vybraných autorů experimentální poezie, které jsme dostali hned na první čtené zkoušce. Scénografky později přinášely různé předměty inspirované například Erwinem Wurmem, a proto jsme spoustu zkoušek věnovali hledání, jak s předměty neprvoplánově pracovat. Část jich byla věnována také korepeticím na fugu, která v představení zaznívá. Potom byly čistě herecké zkoušky, během nichž jsme se společně zabývali jednotlivými texty. Já jsem například v rámci zkoušení dostala text, který obsahuje jednu větu rozepsanou na A4. Takový nesmysl ve smyslu. Začala jsem se to učit, dokonce jsem přišla i na fintu, že jsem si text nahrála, pouštěla do sluchátek a předstírala, že ho umím. Když už jsem uměla nazpamět asi čtvrtku nebo půlku, tak se to odpískalo, protože text zkrátka a jednoduše nefungoval.
Váš herecký ročník se představil také v autorském projektu Pavilon, který je specifický tím, že nemá pedagogické vedení, což je u většiny diskových inscenací pravidlem. Jeho tvůrci jsou tři scénografové – Natálie Rajnišová, Anežka Kalivodová a Mikoláš Zika. Jak projekt vznikal?
Oni přišli s hotovou koncepcí, hlavě tedy scénografickou, ale částečně taky příběhovou. Hned od počátku jsem tušila, že to bude úlet. A taky, že je. Zároveň je to ale skvělý, fakt mě to baví hrát! Nicméně první zkoušení se točilo kolem choreografie. Když jsme se přesunuli do DISKu, kde už se pracovalo s loutkami, najednou začaly vyplývat i postavy. Hodně jsme improvizovali a každý měl možnost zkusit si každou postavu, zjišťovali jsme, komu co sedne. V rámci přípravy Pavilonu jsem si zašla do cirkusu, abych viděla, jak to reálně vypadá. Dvě věci, které jsem si odtud odnesla? Oni tam skutečně umí prodávat a další věc je, že všichni dělají všechno. Akrobatka, která během představní visí na lanech, dělá o přestávce cukrovou vatu, mezi tím prodává balónky dětem a fotí lidi na slonovi. Tato inspirace je v Pavilonu patrná. Já hraju postavu, která je na začátku prodavačka novin, hlasatelka Pavilonu, pak taky uklízečka, z níž se stane tanečnice a cvičitelka zvířat.
Vyhovuje ti tento, víceméně svobodný a dialogu otevřený, způsob práce?
Každý z tvůrců, se kterými jsme měli možnost spolupracovat, měl vizi. Kdyby ji neměl, tak si musíme jednotlivé charaktery a postavy vařit takzvaně z vody a to je, alespoň pro mě, na nic. Když můžu dělat všechno, jsem ztracená, ale v momentě, kdy si sama sobě zadám mantinely, omezení, tak jsem schopna rychleji a přirozeněji najít rysy postavy, kterou já a dané představení hledáme.
Jakým divadelní projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?
Teď momentálně spolupracuji s divadelním spolkem Frida v Brně, kde tančím v inscenaci Rapper, což je představení, které napsal a zrežíroval Jakub Nvota. Je to monodrama Martina Trnavského, v němž se z něj stane prvnotřídní rapper. Všechno, co dělám, se vlastně točí tak nějak kolem divadla. V tuto chvíli se také rodí můj nový projekt, který se snažím zrealizovatz pro SOS dětské vesničky. Jednou měsíčně je budu brát jako dobrovolník na dětská divadelní představení. Nyní tak hledám vhodná představení a divadla, která by tento začínající projekt podpořila.
V tvém medailonku jsem se dočetla, že se věnuješ tanci, že dokonce tvoříš choreografie k tanečním představením a hudebním videoklipům. Děláš to i nadále?
Ve videoklipech jsem se dřív objevovala více jako tanečnice než herečka. Vytvořila jsem i pár choreografií. Nyní jsem od toho trošku ustoupila. Lidi rádi škatulkujou a já nechci být videoklipová herečka nebo tanečnice. Za věcmi, které jsem dělala, si samozřejmě pevně stojím a určitě mě někam posunuly nebo mě spojily s lidmi, s nimiž můžu dál spolupracovat a rozvíjet se. Myslím si, že bychom měli být víc otevření všem druhům umění a více je navzájem propojovat, což je vlastně i důvod, proč se nechci věnovat jen jednomu odvětví. Hledám inspiraci, kde bych ji nikdy nehledala a snažím se propojovat nepropojitelné.
Takže tě vlastně více oslovuje kombinace výrazových prostředků, nelze říci, že bys tíhla k divadlu nebo k tanci jako takovému?
Všichni mají potřebu tyhle věci hrozně rozdělovat. Tanečnice nebo herečka? Dělám prostě obojí. Baví mě propojovat, například dostat do divadla někoho, kdo by do něj nikdy nešel. Oslovit někoho, kdo dělá současnou hudbu, o koho se zajímají mladí lidé, aby tvořil hudbu k divadelnímu představení. To přiláká zase jiný typ diváka, který tomu samozřejmě propadne a zůstane nám.☺ Je dobré si do divadla pustit někoho „zvenčí“, z jiné oblasti umění, protože to vždycky přinese jiný úhel pohledu.
A už jsi někdy něco podobného realizovala, nebo je to spíš plán do budoucna?
Nyní začínám zkoušet představení, které bude společnou autorskou inscenací katedry činoherního a alternativního divadla. K vytvoření hudby k tomuto představení chci oslovit někoho, kdo například skládá instumental současným rapperům, kostýmy by měl navrhnout zase současný mladý návrhář.
Kromě zkušeností s divadelním herectvím, jsi hrála také v několika filmech (Probudím se včera, Slíbená princezna, Tanečnice, Antigona, atd.). Chtěla by ses televiznímu a filmovému herectví věnovat i v budoucnu?
Mezi prací v divadle a před kamerou je spousta rozdílů. Kamera má například schopnost zaměřit pozornost na všechny detaily. V divadelním prostředí je vše na scéně nedílnou součástí celku kompozice. Mě ten detail zatím baví stejně jako pohled na celou kompozici. Takže ano, ráda bych se v budoucnu věnovala jak filmu, tak i divadlu.
Sníš o nějakém konkrétním souboru, divadle, s nímž bys chtěla spolupracovat?
Každý soubor, do kterého teď přijdu, bude nový. A nové věci mě prostě baví a pohánějí mě dál. Na druhou stranu bych si moc ráda znovu zahrála po boku Ivana Trojana a Václava Neužila.
Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?
Návštěva galerií. Cestování. Příroda. Focení na starý foťáky… samota.
Vzkázala bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?
Neberme se tak vážně. Julie Šurková na terase Národního divadla
