Jiřina Jirásková 17. 2. 1931 – 7. 1. 2013

Píši nyní o Jiřince s velkým pohnutím, protože více než polovina mého života s ní byla hluboce spjata, jak v profesní, tak i osobní rovině. Nebudu zde ale zmiňovat vlastní vzpomínky, snad kromě jediné, která její odchod ilustruje a do jisté míry s ním i smiřuje… Byla jsem s Jiřinkou ve chvíli, kdy se dozvěděla, že právě zemřela Antonie Hegerlíková, jen obrátila oči vzhůru a smutně pronesla„pane Bože, a proč MĚ tu necháváš?!“. Přesně měsíc po té se konalo poslední rozloučení s Jiřinou Jiráskovou v Divadle na Vinohradech. Její největší přání se vyplnilo. I když je odchod Jiřiny Jiráskové velkou ztrátou pro české divadlo a bolestí pro všechny její blízké, nelze tuto touhu po ukončení stále se stupňujícího trápení nechápat.

Co ale stále nechápu, je chování některých osobností a prezentace jejich vztahu k Jiřince. Kdyby však zůstalo pouze u toho, řekla bych si, že každý máme jinak nastaveny hranice toho, co pokládáme za vhodné a že se to týká pouze jich. Nicméně ve chvíli, kdy se začaly objevovat i fotografie jejich „vztah“ dokládající, nechápala jsem. Proč?! Každý, kdo Jiřinu Jiráskovou alespoň trochu znal (a nemusel to být ani blízký přítel), věděl, že se na veřejnosti objevovala jako vždy dokonale upravená elegantní dáma. Krásně o tom při posledním rozloučení v divadle promluvil Marián Labuda, který připomněl, že mu kladla na srdce, jak je důležité o sebe za všech okolností dbát a pečovat o svůj vzhled. Do poslední chvíle se toho Jiřina Jirásková také sama držela. Vím, jak dlouho jí v létě třeba trvalo, než se vypravila na natáčení filmu Jiřího Menzela Donšajni. Měla už málo sil, pomáhala jsem jí, ale i tak to pro ni bylo hodně náročné, nicméně na veřejnosti se objevila tak, jak ji všichni znali – dokonale upravená. Pokud jí však na sklonku života už nezbývaly síly a návštěvy v soukromí přijímala nenalíčená a v županu, považuji za vrcholně netaktní a bezohledné pořizovat si s ní v tomto stavu fotografie a ještě je zveřejňovat! Buď ti lidé o Jiřince nic neví, nebo jim naprosto chybí elementární úcta, takt aohleduplnost. Celým svým životem vytvářela nějaký obraz sebe sama, nezasloužila si, aby se na jeho konci, navíc zásluhou „přátel“, objevila na veřejnosti v takovémto stavu a zapsala se takto i do paměti svých diváků (o ostatních aspektech nepochopitelného chování těchto zainteresovaných se raději ani zmiňovat nebudu).

Každý, kdo Jiřinu Jiráskovou alespoň trochu znal (a nemusel to být ani blízký přítel), věděl, že se na veřejnosti objevovala jako vždy dokonale upravená elegantní dáma. Krásně o tom při posledním rozloučení v divadle promluvil Marián Labuda.

Rovněž nechápu, jak je možné, že hlediště Divadla na Vinohradech bylo při posledním rozloučení s Jiřinou Jiráskovou poloprázdné! Přitom se pár dnů před ním v médiích vyjadřovalo mnoho osobností ze světa kultury i politiky k jejímu odchodu, zněla slova obdivu, chvály, respektu a nakonec v hledišti skoro nikdo (nejen z těch vyjadřujících se osobností) nebyl… Asi by Jiřinu Jiráskovou poslední opona na milované scéně před téměř prázdným sálem šokovala, ale asi by to také svým typickým způsobem jadrně okomentovala a šla dál, larmoyantní sentiment jí nebyl vlastní. Myslím však, že „alespoň“ za svého života se před takto prázdným hledištěm nikdy neobjevila, což o jejím přitažlivém herectví také něco vypovídá. …

Jiřina Jirásková se herecké profesi věnovala úctyhodných dvaašedesát let a bez jediného roku se celá její profesionální dráha pojí s Divadlem na Vinohradech. Zanechala v jeho historii hlubokou stopu, stejně tak se ale významně zapsala do dějin české kinematografie i do zlatého fondu České televize a Českého rozhlasu. Tento význam není dán pouze tím dlouhým časovým úsekem a objemem práce, ale především mimořádnou kvalitou jejích hereckých výkonů. Svou hereckou kariéru začala po absolvování DAMU v roce 1950 v Krajském oblastním divadle Hradec Králové. Setrvala zde ale pouze jednu sezónu, poté přijala nabídku na angažmá do tehdejšího Divadla československé armády Praha. Skladba repertoáru byla v té době v souladu s komunistickou kulturní politikou, divadlo uvádělo hry sovětských autorů a ideově vhodných dramatiků východního bloku, tradiční českou dramatiku i novinky současných českých „uvědomělých“ autorů. Od svého nástupu do divadla se Jiřině Jiráskové mnoho příležitostí k práci nedostávalo, protože nesplňovala požadavky kladené na představitelky hrdinek, silné, statečné, s mohutnou mateřskou náručí. Se svou drobnou postavou se na tom velkém vinohradském jevišti ztrácela, netušila, jak se má pohybovat, jak hrát… Příležitost pro nevelkou, útlou herečku se našla náhodou – režisér Otto Haas ji v roce 1953 obsadil do role chlapce (Gyöza Hanák) v maďarské hře Den hněvu. V životě Jiřiny Jiráskové se tím začala éra tzv. kalhotkových rolí. Ztvárnila řadu významných klukovských rolí např.: Jurkina v Mladé gardě, Viťku ve Stalingradcích, Filku ve Vlajkách na věžích, rozpustilou hlavní roli v jedné z prvních televizních inscenací v Československu – ve Zvíkovském rarášku, Jegorku v Jegorkově lokomotivě, v rozhlase Frantu Pařízka v Dýmce strýčka Bonifáce, Emila v Emilovi a detektivech, Toma Sawyera, Huckleberryho Finna, Malého prince v partnerství s Václavem Voskou… Díky klukovským rolím se před ní otevřel celý svět charakterního herectví, dostala k dispozici bohatou paletu naturelů. První velké „ženské“ role se Jiřina Jirásková dočkala až v roce 1957, kdy ztvárnila hlavní roli v inscenaci Deník Anny Frankové.

Jiřina Jirásková se herecké profesi věnovala úctyhodných dvaašedesát let a bez jediného roku se celá její profesionální dráha pojí s Divadlem na Vinohradech.

Šedesátá léta se pro Jiřinu Jiráskovou stala „zlatou érou“ (zvlášť období ředitelování Františka Pavlíčka, 1965–70), nastala pro ni doba velkých a využitých hereckých příležitostí. Na Vinohradech ztvárnila např. Kleopatru (Caesar a Kleopatra), Kristinu (Královna Kristina), Markýzu Matyldu Spinu (Jindřich IV.), Lulu (August August, august), Jutu (Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách), Marcelu Champsboisy (Brouk v hlavě). Dobrých hereckých příležitostí se jí nedostávalo pouze na domovské scéně, měla také možnost hostovat v dalších pražských divadlech, např. v Činoherním klubu se skvělým způsobem zhostila role Anděly v inscenaci Jiřího Krejčíka Penzion pro svobodné pány. V době normalizace Jiřině Jiráskové vzhledem k jejím politickým názorům hereckých příležitostí ubylo. Nejvýrazněji na ni dopadlo omezení herecké práce ve filmu, před kamerou se neobjevila deset let, a i poté hrála spíše jen malé role. Na počátku sedmdesátých let jí však nebyly povoleny ani ty malé. Obdobná situace panovala i v rozhlase a televizi. V Divadle na Vinohradech byla Jiřina Jirásková obsazovaná do rolí, jejichž velikost kolísala od naprosto drobných, němých hrdinek (Přišel na večeři – role ošetřovatelky) po objemnější, významnější postavy (Ať žije královna – role Alžběty Tudorovny).

Po sametové revoluci se Jiřina Jirásková na základě veřejného konkurzu stala ředitelkou Divadla na Vinohradech, v jeho čele stála od 30. května 1990 do 30. června 2000. V tomto téměř až „cimrmanovsky“ přesně vymezeném období jejího ředitelování se jako herečka v podstatě odmlčela, vytvořila jen dvě velké role. V roce 1991 ztvárnila Abby Brewsterovou ve hře Jezinky a bezinky aneb Arsén a staré krajky a po pěti letech následovala Claire Zachanassianová v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Ředitelská práce ji časově poměrně dost zatěžovala a navíc v její herecké kategorii čekaly na svou příležitost výborné herečky (Jiřina Bohdalová, Jana Štěpánková, Jana Hlaváčová, Gabriela Vránová), které si zasloužily hrát, o případné úlohy je tedy připravovat nechtěla.

V době normalizace Jiřině Jiráskové vzhledem k jejím politickým názorům hereckých příležitostí ubylo. Nejvýrazněji na ni dopadlo omezení herecké práce ve filmu, před kamerou se neobjevila deset let, a i poté hrála spíše jen malé role.

Po skončení ředitelského období „sestupovala“ Jiřina Jirásková trochu rozpačitě z ředitelské pracovny zpět mezi své herecké kolegy. Obavy však nebyly na místě. Navázala pouze tam, kde před lety skončila, začala se intenzívně věnovat hraní. Vytvořila např. roli Úrsuly v inscenaci Sto roků samoty nebo Helenu v Grumbergově Krejčovském salonu (s již zmíněným Mariánem Labudou). Inscenace Cesta Karla IV. do Francie a zpět ji zase přivedla na scénu společně s jejím bývalým spolužákem Iljou Rackem. V argentinské komedii Vrátila se jednou v noci hrála matku, která se z hrobu vrátila do světa živých. V této velké roli mohla dobře uplatnit osobitý černý humor, skepsi a sarkasmus, s Václavem Vydrou III. vytvořili znamenitou dvojici. Poslední rolí Jiřiny Jiráskové v Divadle na Vinohradech byla Kasandra v komedii Woodyho Allena Mocná Afrodité. Diváci ji v této roli vidělinaposledy 4. října 2012.

Herectví Jiřiny Jiráskové se vždy opíralo o vysokou profesionální úroveň, kultivovanost, inteligenci, smysl pro humor, schopnost zesměšnit se na jevišti (ale i v životě) a přesně odváženou míru stylizace. Její ironie a sebeironie, jakési komentování postav v druhém plánu, dodávalo vytvářeným postavám nový rozměr, obohacovalo je to a přitom toho docilovala poměrně úspornými hereckými prostředky. Význam hereckého mistrovství Jiřiny Jiráskové především spočíval ve veliké šíři jejího talentu, jejího hereckého rejstříku, v schopnosti působit v různorodých žánrech, v rozmanitých prostředích, i v rozličných médiích. Dokázala se výborně zhostit rolí vážných, ale i komediálních, s úspěchem se prosadila i v operetní féerii, frašce, vaudevillu, muzikálu, westernu, klauniádě, historické hře, tragikomedii… Ovládala dokonale velkou scénu kamenného jeviště, ale nedělalo jí problém vystupovat v komorních sálech nebo v plenérových divadlech. A stejně jako na divadelních jevištích sklízela pomyslné ovace i za výkony ztvárněné před filmovou a televizní kamerou podobně jako za výkony u rozhlasového mikrofonu.

Po sametové revoluci se Jiřina Jirásková na základě veřejného konkurzu stala ředitelkou Divadla na Vinohradech, v jeho čele stála od 30. května 1990 do 30. června 2000.

Herecká tvorba se odehrává jen „teď a tady“, bohužel, nezůstává nikde jindenež ve vzpomínkách. Ale je štěstí, že některé divadelní inscenace byly natočeny a podávají alespoň částečné svědectví o nastudované hře. I v případě hereckých výkonů Jiřiny Jiráskové se můžeme radovat, že máme možnost podívat se na některé její role z dob dávno minulých. Za velmi cennou považuji nahrávku inscenace Brouka v hlavě. Tato slavná inscenace spadá do úspěšné éry ředitele Františka Pavlíčka. Premiéra proběhla 1. května 1969 v „hvězdném“ obsazení – dvojroli Viktora Emanuela Champsboisyho a Boutona ztvárnil Vlastimil Brodský, jeho manželku Marcelu Champsboisy hrála Jiřina Jirásková, španělský pár Carlos a Luiza Homenides de Histangua vytvořili Otakar Brousek a Karolína Slunéčková. V dalších rolích se představili – Zdeněk Řehoř (Kamil Champsboisy), Jiří Pleskot (Romain Tournel), Vladimír Krška (doktor Finache), Jaromír Hanzlík (Štěpán), Stanislava Bartošová (Yveta), Josef Bláha (Augustin Feraillon), Ludmila Vostrčilová (Olympie Feraillonová), Věra Budilová (Evženie), Jan Schránilec (Rugby), Gustav Nezval (Baptistin). Šťastnou konstelací došlo k tomu, že se v Broukovi sešli na jevišti herci, kteří spolu pracovali dlouhá léta, které vázal i osobní vztah, zkrátka kteří na sebe velmi dobře „slyšeli“.

Propracovanou režií Václava Hudečka a výbornými hereckými výkony všech zúčastněných aktérů vznikla nezapomenutelná inscenace, kterou i kritiky hodnotily velice příznivě. V inscenaci není hluché místo, vedle úspěšně ztvárněné situační komiky jsou v plné míře využity také příležitosti, které nabízí slovní komika. Excelentně podané dialogy předváděla Jiřina Jirásková s Karolínou Slunéčkovou. Rozhovory těchto hereček byly živé, chvíli plynuly o překot, aby se v přesně načasovaném okamžiku zastavily, zdůraznily myšlenku, podtrhly humorné vyznění a v okamžení dál pokračovaly v nevázaném ševelení, jindy byly prokládány jiskřivým smíchem, zadumaným strnutím, až dětským nadšením… V každém okamžiku působily rozhovory věrohodně, vzdálené jakékoli rozvleklosti podporovaly a souzněly se svižným tempem i „duchem“ inscenace. Toto umění konverzačního herectví, odpovídající a precizní užití konverzačních prvků, budí zvláště v dnešní době (kdy jím mnohé herečky zřejmě příliš nevládnou nebo ho plně neužívají) zasloužený respekt a obdiv. Dojem z Brouka v hlavě si ostatně díky ukázkám pod článkem může udělat každý sám…

O hereckých výkonech Jiřiny Jiráskové by se dalo psát ještě velmi dlouho. Myslím však, že již ze všeho zmíněného jasně vyplývá, jak významnou a nepřehlédnutelnou osobností české kultury se stala. Ke všem nesporným hereckým kvalitám Jiřiny Jiráskové je však nutno ještě přidat nepopsatelnou, nezměřitelnou, nedefinovatelnou „přidanou hodnotu“, která buď je, nebo není – „conditio sine qua non…“, a onou „podmínkou, bez které nelze…“, je charisma. Charismatická osobnost čerpá ze své mocné, bezpodmínečné sebedůvěry a sebejistoty, svou osobní přitažlivostí umocňuje každé své konání. Jsem přesvědčena, že se tento popis výstižně vztahoval i na Jiřinu Jiráskovou, bezesporu jednu z nejvýznamnějších hereckých osobností českého poválečného divadla.

P. S.: Ráda bych v závěru ještě upozornila na všechny skryté laskavé skutky a poděkovala všem dámám, které se o Jiřinku v jejích posledních nelehkých měsících staraly. Sama z vlastní zkušenosti vím, co tato péče obnášela… Moc tedy děkuji paní Janě a paní Božence z Malenic za jejich dlouholeté a obětavé přátelské služby, stejně tak i paní Alence. Mé poděkování také míří k paní Zdeničce, Anně, Marii a Miloslavě, které Jiřince poskytovaly v poslední době nezbytný servis a zůstávaly přitom skryty. Za všechny, co měli Jiřinku rádi, díky! P.P.S.: V galerii tentokrát nenajdete fotografie, ale videoukázky z představení Divadla na Vinohradech – tři ze slavného Brouka v hlavě a čtyři z neméně významného Jindřicha IV.