Tři v tom – Činoherní klub – 1978
Autor: Jaroslav Vostrý, režie: Jiří Menzel, scéna a kostýmy: Jiří Benda
(V té době byl Jaroslav Vostrý „zakázaným autorem“, takže jako autor Tří v tom byl označován jejich režisér Jiří Menzel.)
Hráli: Josef Abrhám (Capitano), Petr Čepek (Horatio), Veronika Freimanová (Ardelie), Jiří Hálek / Josef Vondráček (Pandolfo), Rudolf Hrušínský ml. (Cola), Jiří Kodet (Ubaldo), Jiřina Krejčíková (Lucinda), Libuše Šafránková / Jana Švandová (Colombina), Miloslav Štibich (Doktor), Oldřich Vízner (Ottavio), Jiří Zahajský (Zanni)
Premiéra: 16. listopadu 1978
Colombina v grotesce
Jiří Menzel napsal, režíroval a dokonce i zaskočil coby Pandolfo za nemocného Jiřího Hálka v nové inscenaci Činoherního klubu Tři v tom. Po O`Neillově tragické Cestě dlouhého dne do noci se tedy objevila na scéně tohoto divadla komedie druhu groteskního.
Ačkoli autor námětem čerpá z klasické komedie dell`arte (nechybí tu Colombina, sluhové a páni, kteří brání svým dcerám v laškování s mladými muži), má hra s touto formou společné jen krátké pasáže, které v řeči vázané a jakoby spíš nezvalovské jako filmový střih do děje. Jinak i mnoho jiného prozrazuje filmového režiséra. Tu pošťuchování ve stylu zlatých časů grotesky, tu zase motiv luskání prstů z West Side Story, jindy čistě filmový výjev happy endu.
Jiří Menzel využívá ve hře mnoha nápadů. Někdy neotřelých (když udělá z okýnek domu malý orloj, v němž se pohybují hlavy herců po způsobu apoštolů), jindy zase značně omšelých, ale přesto divácky vděčných (převlékání mužů do ženských šatů). Jeden moment je však rozpačitý – “žertovné” podrážení nohou starého, byť komického otce.
Herce, kteří jsou v této hře obsazeni, známe spíše z vážných rolí. Josef Abrhám i Petr Čepek, stejně jako Jiří Kodet nebo Libuše Šafránková však přecházejí do komické polohy překvapivě nenásilně. Zvlášť u Šafránkové se zdá, že její herectví zraje do nové vyhraněné komické podoby.
Co ještě dodat? Líbila se vtipná scéna s kašírovaným domem a opravdovou skluzavkou, kostýmy s několikerým využitím a především chuť do hry ze strany protagonistů. Hra není příliš náročná svým obsahem, ale jako protiváha dosti vážné dramaturgické skladbě Činoherního klubu jistě plní svůj účel.
(šim) (Večerní Praha 15. 12. 1978)
V Činoherním klubu: radost z divadla
V kontextu současné divadelní tvorby se jeví Menzelova inscenace “Tři v tom” v Činoherním klubu jako dílo neobyčejně šťastné režijně-herecké inspirace. Ze scénářů staré komedie dell`arte vzniklo živě cítěné komediální divadlo, neodvozené z ničeho než ze sebe samého. Divadlo nezatížené opotřebovanými slovy, recesisticky odlehčené, všudypřítomně nasměrované k parodii a stylové perzifláži.
Samozřejmost, s jakou představení navazuje kontakt s hledištěm, vzbuzuje reminiscence na neopakovatelnou atmosféru divadel malých forem. Pdorbnější rozbor by poukázal k ještě hlubším, časově vzdálenějším příbuznostem, ale zmiňme se na tomto místě jen o jedné, nad ostatní zjevné a ne tak odlehlé, o příbuznosti s Menzelovou (Machiavelliho) Mandragorou. Stejně jako Mandragora, i Tři v tom vyjadřují radost z elementárního herectví, z možností jeho tisícerých proměn. Promítnuta do dalšího plánu značí tato tendence přitakání nezploštělému, celistvému životu ve všech jeho formách. To je druhý společný rys obou inscenací. V obou se Jiřímu Menzelovi podařilo přesně vystihnout rovnováhu mezi proměnlivými a neměnnými prvky inscenace a vytvořit tak předpoklady, aby inscenace v reprízách vnitřně nezastarala a aby se naopak dál vyvíjela. (Není bez zajímavosti v této souvislosti, že Mandragora se v Činoherním klubu hrála od roku 1965 nepřetržitě plných deset let a už jen tento fakt, jehož si mimochodem nikdo ani patřičně nevšiml, nemá v činoherní praxi obdoby.)
Inscenace Tři v tom pregnantně dokazuje, že na improvizaci založený herecký projev nemusí ještě znamenat anarchii a rozpad celkového řádu inscenace. Dokazuje, že herecká spontaneita může, je-li korigována režisérem a vyhraněným scénickým názorem, sama o sobě fixovat řád určitého druhu. Menzelova inscenace, i když velkoryse vyhrazuje prostor ke gradování a pointování situačních gagů, je kompozičně přesně a účelně rozvržena. Zachování stylizovaných veršovaných pasáží napomohlo výraznému rytmickému členění inscenace. Pozornost k stylové čistotě jazykového projevu (zahrnujícího i nejaktuálnější významové odstíny současné češtiny) je další předností Menzelovy práce.
Určovat autorský podíl jednotlivých hereckých interpretů na inscenaci hry by bylo velmi obtížné a patrně i nevděčné. Každý – V. Freimanová, J. Krejčíková j.h., L. Šafránková, J. Abrhám, P. Čepek, J. Kodet, M. Štibich, J. Zahajský, O. Vízner, R. Hrušínský ml. a také režosér představení, jenž o premiéře nahradil onemocnělého J. Hálka – představuje krajně osobitý, profesionálně dokonalý vklad do inscenace, jež je v pravém slova smyslu jejich kolektivním dílem.
Citlivého spolupracovníka našel Menzel ve výtvarníkovi J. Bendovi, jenž pro Tři v tom připravil barevně hýřivé, historicky adekvátní kostýmy a scénu.
(fk) (Lidová demokracie 6. 1. 1979)
Od komedie k satiře
O sklonku minulého roku rozhodně nemůžeme tvrdit, že by nebyl rušný na brněnské divadelní události. K premiérám, z nichž například Ščedrinova opera Mrtvé duše má dopad celostátní, se připojily ještě akce, pořádané Parkem kultury a oddechu. K některým z nich se dnes ještě vrátíme.
(…)
Všichni byli v tom
Velký zájem brněnské veřejnosti vzbudilodvojí vystoupení Činoherního klubu s veselohrou Jiřího Menzela TŘI V TOM v autorově režii. Dílko volně navazuje na pozdně středověkou improvizovanou commedii dell`arte, z níž si ponechalo jak základní postavy (vystupuje tu například Colombina, Zanni apod.), tak bujarý až fraškovitý děj s mnoha zvraty s brilantními replikami a gagy, i když v podstatě myšlenkově nehlubokými a leckde až hrubozrnnými. Úspěch představení je do jisté míry odvislý pak i od toho, jakému publiku se herci předvádějí. Odpolední atmosféra údajně jak na jevišti, tak v hledišti spontaneitou příliš nehýřila, zato večer se vydařil po všech stránkách a bylo hlučně. Inu, když se sejdou Josef Abrhám, Petr Čepek, Jiří Kodet, Libuše Šafránková, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský mladší a další, nemůže být snad ani jinak. Stalo se tak v sále brněnské Reduty.
Vladimír Čech (Brněnský večerník 9. 1. 1979)
VIDELI STE UŽ V DIVADLÁCH?
Tři v tom
Dramaturgia pražského Činoherného klubu rozhodla sa uviesť na svojom javisku divadlo zrodené z commedie dell`arte. Tým nielen nečakaně oživila svôj repertoár, ale predovšetkým inscenovala divadelný štýl, ktorý niekol’ko rokov ani jedna pražská scéna neuviedla. Herci si tým vytvorili dokonalú príležitosť “pořádně si zařádit”, ako znel jeden z titulov hry Osvobozeného divadla V+W.
Režisér Jiří Menzel si na základe zachovaných prototypov scénárov napísal a zostavil textúru hry sám. Využíval pritom pevné typy commedie dell`arte. Komédie, ktorá vyrástla v Taliansku v čase vrcholiacej renesancie 16. storočia a svojou divadel’nosťou chcela vtiahnuť publikum do hry. Uvádzali ju na trhoch tesne pred začiatkom predaja a ovplyvnili ju všetky komediálne druhy talianského divadla – fraška, satira, dedičstvo Plauta i paródia Ruzzantovho divadla. Aj v pražskom predstavení môžeme nájsť niekdajšieho Pantaloneho, starého pána, ktorý chce vydať dcéru za boháča a odháňa chudobných milencov. Už podla šablóny to býva starý sukničkár a v podaní Jiřího Kodeta vzbudzuje salvy smiechu a potlesku na otvorenej scéne. Ďalším pevným typom commedie dell`arte bol Dottore, druhý starý pán, bohatý, lenže konajúci úplne bez logiky. Ak mal syna, Pantalone mal dcéru a mohlo sa začat hrať. Typ Dottora stelesňuje Jiří Hálek a jeho syna Petr Čepek. Už sluhovia z antických komédií Plauta bývajú prefíkanější ako ich páni a tento prvok preberá i commedia dell`arte a vytvára tak hlavnú postavu – Zanniho. Sú buď jeden alebo dvaja. Prvý aktívny, druhý ťulpas, ktorý vykonáva. Chýba Il capitano, vystatovačný vojak, ktorého v pražskom predstavení hrá Josef Abrhám. I on má svojho Zanniho, svojho sluhu, v ktorom sa nám predstavil Rudolf Hrušínský ml. Proťajškom Zanniho býva Fantesca, v našem prípade slúžka u Pantaloneho v podaní Libuše Šafránkovej, ktorá tu nad očakávanie dobre uplatnila svôj komediálny talent. Povedali sme, že ak má Dottore syna, musí mať Pantalone dcéru. V našej hre má hned dve. Hrajú ich Jiřina Krejčíková a nová talentovaná členka súboru Veronika Freimanová. Posledný z trojlístka mužov, akýsi typ Harlekýna, spôsobí spoločne so synom Dottora a jeho sluhom, že dcérky i se svojou slúžkou prídu do druhého stavu. A teraz ako sa zbaviť ženichov, ktorých im dohadzuje nič netušiaci a nahlúply otec a ako za každú cenu získať svojich chlapcov? To je otázka na rozmýšlanie nielen pre ich prešíbané ženské mozgy, ale predovšetkým pre sluhu. Jiří Zahajský, ktorý ho hrá, hýrí nápadmi a situácie plné prestrojení, zámien a propletencov môžu začať. Jiří Menzel ich režíruje s použitím všetkých komediálnych prvkov, poúča sa nielen z histórie divadla, ale i filmu a všetko povyšuje množstvím nových neošúchaných nápadov, v ktorých zostáva eště dosť miesta na slovnú a mimickú improvizáciu, miestami s prvkami absurdna a dadaizmu. Predstavenie však nie je iba kolotoč gagov a kopancov, ale má čo povedať i súčasnému divákovi, ktorý, ak možno podl’a úspechu a potlesku usudzovať, je za to viac ako vďačný.
Dušan Kukal (Film a divadlo, 21. 4. 1979)
Veronika Freimanová – po letech o Třech v tom
♣
Úspěch Tří v tom byl dán Jiřím Menzelem, který má dar citu pro rytmus představení a bylo to i textem hry, protože je to pravá komedie a ne bulvár – mnohé hlášky ze Tří v tom jsou kultovní a dodnes potkávám lidi, kteří z toho citují. Úspěch byl dán i kontextem doby – vstřícným spiknutím zúčastněných lidí, kteří věděli, že autor je někdo jiný, než se uvádí.
Přispěla k tomu i nevídaná atmosféra v souboru, který byl opravdu jednolitý celek, stáli jsme při představení v šálách a navzájem se podporovali, i v dobrém kritizovali. Určitě to nebylo představení, při kterém se sedí v šatnách. Dobré bylo i to, že Jirka Menzel alternoval mnoho rolí a díky tomu byl při mnoha reprízách v divadle.
♣
Do Činoherního klubu se jen tak nebralo, bylo to uzavřené společenství.
Na mé maturitní přehrávky ve zkušebně Divadla na zábradlí jednou vešla sádra a za ní režisér Macháček. Nebyl tam dlouho, možná dvacet minut, ale mě polilo horko. A dole jsem měla papírek, že budu dělat záskok za Jiřinu Třebickou, hudebního klauna v Ten, který dostává políčky. Dostala jsem dva nafukovací balónky na zadek, tři čtvrtě metru dlouhé klaunské boty, červený knoflík na nos a kazoo do pusy, bílej ksicht a hrála jsem s Jirkou Cízlerem hudebního klauna.
Ještě mám ten jeho papírek schovaný.
Po jednom představení mi řekli, že na mě čeká pan režisér Menzel, to byl další infarkt. Seděl v první řadě opuštěného hlediště a říkal: „Já vás vůbec neznám, ale mně z ředitelství cpou do představení obsazení, s kterým nesouhlasím. Byl jsem se na vás podívat, děláte pěkné kotrmelce, jste taková živá a já chci, abyste to představení dělala.“ Tak jsem začala zkoušet Tři v tom, úžasnou a pro mě přelomovou roli.
Už pan režisér Macháček mi vymohl 150 korun za představení, protože Klaun byla velká role. A spolu s představeními Tří v tom jsem se dostávala do tak závratných honorářů, že pro ně bylo rentabilnější přijmout mě na plný úvazek 750 korun měsíčně. Tím jsem se dostala do Činoherního klubu – byla jsem pro ně ekonomicky neúnosná.
♣
Zkoušení Tří v tom bylo bezvadné. Jirka mě tenkrát zbavil křečí, svázanosti a klišé, která si člověk donese z konzervatoře. Pro mě byl ten záskok s režisérem Macháčkem a zkoušení s Jirkou důležitější než celá konzervatoř. Jirka po mně házel boty, protože jsem odmítala ječet, což byl základní atribut Ardélie. Po jedné dobře mířené ráně jsem opravdu začala ječet a ječela jsem třistasedmdesát repríz.
Při zkoušení byla obecně strašně vstřícná atmosféra, zkoušeli všichni a kdo nezkoušel, seděl v hledišti a radil. Bylo to moc hezké.
♣
Představení nechtěně stáhla naše Tereza, která se narodila v roce 1987. Já jsem to řekla dost dlouho dopředu a když se uvažovalo o alternaci, většina z přítomných pánů usoudila, že už jsou příliš staří na to, aby hráli mladíky, kteří se chtějí ženit, protože jim bylo mezi čtyřiceti a padesáti lety.
♣
Ardélie jediná neměla alternaci. Líba Šafránková alternovala s Janou Švandovou, když pak přišla Jiřina Krejčíková do jiného stavu, přešla Jana Švandová do její role a občas to pro ni bylo schizofrení, protože si sama odpovídala.
♣
Hodně jsme jezdili. Byli jsme ve Francii, ve Finsku, v Německu, Maďarsku. Ve Finsku neměli diváci sluchátka, ale nad jevištěm byla bílá plocha a na tu promítali titulky. Všichni se koukali vysoko ke stropu, my jsme dole hráli a oni se smáli se zpožděním, až když to přečetli.
♣
Říká se, že mezi chlapem a ženskou nemůže být přátelství. Ale pro mě je od Třech v tom Ruda Hrušínskej jedna z mých nejlepších kamarádek. Báječný partner byl i Olda Vízner, vládla tam opravdu nebývalá atmosféra, soubor nechtěl nikoho chtěl vyštípat nebo bojkotovat. Později jsem to několikrát zažila, ale Tři v tom, to byla mušle, která přijala všechna zrnka písku, která do ní moře vplavilo.
