Věnoval se závodně sportu, ale pak se rozhodl skočit do neznáma a přihlásil se na DAMU. Tomáš Weisser si myslí, že každá, byť nenáviděná, role herce posouvá. Nejvíc si váží Hamleta, kterého si zahrál v rámci jedné ze školních klauzur. V DISKu ho můžete vidět jako Nikolaje Trileckého ve hře Platonov nebo třeba jako Náčelníka Bromdena v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Když Tomáš nehraje divadlo nebo nezkouší, rád chodí do přírody a spí u potoků.
Býval jsi závodní sportovec. Proč ses rozhodl vzdát se sportovní kariéry a věnovat se herectví?
Odmala jsem se věnoval hraní florbalu a tenisu. Věčně jsem někde pobíhal, cvičil a jezdil na zápasy a mistráky. Skončil jsem především z důvodu zhoršujících se výsledků ve škole. Nejdřív šel tenis a potom florbal, jenž jsem hrál na vyšší úrovni. V té době jsem navštěvoval školní dramatický kroužek, což mě také nakonec vedlo k mému podivnému rozhodnutí, “zkusit to na DAMU”.
Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?
Myslím si, že jsem si nic moc nemyslel. Byl to skok po hlavě do nikam. Připravoval jsem se sice důkladně, ale co mě na DAMU čeká, mi nebylo známo ani v nejmenším. K tomu málu, co jsem očekával, je to facka každý den. První dva roky jsou galeje.
Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostal na herectví?
V celé mé rodině není a nebyl žádný umělec z povolání. Většina se celý život věnuje exaktním vědám, ať už ze zájmu, nebo z absence jiných možností v době rudých hvězd. Nevidí v tom, co dělám, řádné zaměstnání a já jim rozumím, ale nemohu říct, že bych neměl jejich podporu.
Jaké role, kterou jsi dosud ztvárnil, tě nejvíce herecky posunula a proč?
Rozhodně to byl Hamlet, ale každá role, jakkoliv nenáviděná, herce posune.
V Přeletu nad kukaččím hnízdem ztvárňuješ důležitou roli Náčelníka Bromdena. Čím tě tahle role oslovila?
Velcí lidé jsou často menší, než se od nich očekává.
Absolvoval jsi workshop s Radimem Vizvárym. Co zajímavého ses tam naučil či dozvěděl?
Ten workshop byl bohužel pouze čtrnáct dní, což je sice průměrný čas, který s vámi vyučující stráví, ale pro plné využití nabytých zkušeností je potřeba více času. Byl to ale velmi osvěžující exkurz do světa pohybového divadla.
Jsi společně se svými spolužáky členem souboru Distheatranz. Podíleli jste se mimo jiné na autorské imerzivní inscenaci „Lístky prosím“. Co tě, jako herce, u zkoušení a následně hraní imerzivní inscenace nejvíc překvapilo?
Pro činoherce je to naprosto nová zkušenost. Je to takový náročný improvizační playground. Musíte přepnout, zcivilnět a začít hledat nový způsob komunikace s divákem, který je s vámi v těsném kontaktu a je součástí příběhu. Divák je mnohem více zapojen, což ale může představení uškodit. Čím více se lidé ponoří do příběhu, tím neovladatelnějšími se stávají. Stává se však velmi často, že na imerz chodí opilí lidé s cílem představení záměrně pokazit. To mě překvapilo asi nejvíce.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?
Neorganizovaně chodím, klepu se od hlavy k patě a něco si pro sebe mumlám. Pokud se to tedy dá označit za rituál.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Vzhledem k tomu, jak nejistá dnešní doba je, ztratil jsem veškerou vůli něco teď plánovat. Zkrátka to udělám jako na začátku studia, skočím do nikam.
V čem si opravdu věříš?
DAMU mě naučila, že se dá dělat špatně úplně všechno. Ztratil jsem jistotu i v chůzi, nemohu tedy odpovědět.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Rád si čtu, jezdím na kole a koukám do zdi. Rád chodím do přírody a spím u potoků.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze třemi slovy, co by podle tebe řekli?
Bůh ví.
Petr Kult o Tomáši Weisserovi:
Malý velký Tomíšek.
