Před studiem scénografie vystudovala obor Zahradní a krajinářská architektura na Mendelově univerzitě v Brně. Blízkost k přírodě a přírodním materiálům využívá i u divadelní tvorby. Zajímá se o tradiční i nové techniky a využití recyklovaných a recyklovatelných materiálů v divadle. Je otevřená mnoha formám divadla, ale nejraději pracuje na loutkových inscenacích (a to nejen pro děti). V některých inscenacích vystupovala i jako performer, nejbližší je jí však výtvarnická pozice.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Na DAMU jsem chtěla hlavně kvůli lidem. Doufala jsem, že poznám novou inspiraci a jiné pohledy nejen na divadlo a taky že třeba budu mít to štěstí, a potkám se s lidmi, se kterými pak budu ráda tvořit i po škole. Myslím, že jsem měla štěstí opravdu hodně.
Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsala?
Pro mě osobně bylo tohle označení opravdu podstatné jenom jednou, a to u podání přihlášky na DAMU, kde je rozdíl mezi přístupy katedry alternativního a loutkového divadla a katedry scénografie, spolupracující s herci a režiséry katedry činoherního divadla, opravdu markantní. Ale jinak je to podle mě pojem tak nekonkrétní, že by se snad ani neměl používat. Mám zkušenost, že pojem „alternativní“ má pro mnoho lidí pejorativní nádech. Mají pocit, že to bude něco, co oni, jako „obyčejní lidé“ nebudou chápat, něco moc uměleckého. Přitom právě o změnu vnímání divadla a o to, že se nemusí vždy „chápat“, podle mě alternativnímu divadlu jde. Když mi někdo po představení řekne, že se si to užil, ale že to vlastně nepochopil, tak mu odpovídám že to je v pořádku.
Co bys řekla, že je tvá největší přednost?
Já jsem se nikdy nedokázala soustředit jenom na jednu činnost a v té se nějak systematicky a dlouhodobě zdokonalovat, ale díky tomu jsem vyzkoušela a stále zkouším mnoho nových technik, objevuju nové materiály a postupy tvorby. Tak možná právě to rozpětí mých zájmů by mohlo být předností.
Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?
Nezapomenu ani na jeden, ale nejvíc asi budu vzpomínat na Divočinu, kterou jsme dělali v prvním ročníku. 17 lidí, všichni na stejné tvůrčí pozici bez rozdělení rolí režisér, herec, scénograf. Pro mě stále nepochopitelné, jak jsme se od neúnosně dlouhých debat a plamenných diskuzí mohli dostat k jednomu kompaktnímu celku.
Podílela ses na výrobě kulis, masek a rekvizit pro Valdštejnské imaginárium. Řekni nám, prosím, více o tom, které inscenace tvé výtvory obohatily…
Valdštejnské imaginárium ve Valdštejnské lodžii v Jičíně pořádá několikrát do roka akce jako je třeba Čarodění, Slavnost stromů nebo Divovánoce. Pro děti jsou tam nachystané tematické výtvarné dílny a vrcholem je performance (korunovace Krále stromů, narození Ježíška, …) která je každý rok pojatá jiným způsobem a účastní se jí často mnoho tanečníků, hudebníků a herců, a právě na tyto akce vytvářím kostýmy a další potřebné věci.
Kdy tě napadlo vyrábět předměty z troudnatce kopytovitého? K čemu pak slouží? A jak náročné to je?
Už ve škole jsme se několikrát o kloboucích z choroše bavili s Robertem Smolíkem, ale k jejich výrobě jsem se dostala až při první karanténě v březnu 2020, kdy jsem troudnatce objevila v lese a protože jsem měla dostatek času, začala jsem zjišťovat postupy výroby tzv. hubky, ze které se pak klobouky a jiné užitné předměty vyráběly. V tom mi nejvíc pomohl pan Václav Michalička, který vede pobočku Muzea Novojičínska v Příboře – CETRAT (Centrum tradičních technologií) a dal mi mnoho materiálů o této technice. Ve výsledku mi ani nejde o to, co vyrobím. Mě na těch starých technikách vždycky nejvíc fascinovalo, jak dlouho výroba trvá a kolik je k ní potřeba trpělivosti.
Vyrábíš loutky a masky, na jaký svůj počin jsi nejvíc pyšná?
Já jsem měla hodně ráda loutky do pohádky Brémští muzikanti, kterou ale paradoxně skoro nikdo nemohl vidět. Ale stejně jsem na ně zatím nejvíc pyšná. Byla to zvířátka vyrobená ze starých věcí, které v dnešní době nahradily jejich původní funkci v hospodářství – oslík jako modrý vozíček, pejsek jako lovecká past, kočka ze starého vysavače a kohoutek z klasického natahovacího budíku.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nic nevyrábíš nebo nestuduješ?
Jsem ráda venku. Celý gympl jsem hned po škole nasedla na kolo a jela lízt do Prachovských skal. Pak jsem studovala v Brně, tak se intenzita utlumila, ale stejně mám lezení na skalách jako jednu z nejmilejších činností.
Kde se vidíš v budoucnu?
Ideálně někde u lesa, s dílnou plnou dřeva a několika inscenacemi, hlavně loutkovými, se kterými bychom objížděli svět.
