Do Prahy na Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, kde studuje obor režie-dramaturgie, přišla Eliška ŘÍhová z malého severočeského města Cvikov. Baví ji zobrazovat všednost nevšedními způsoby a divadlo podle ní může skrze neotřelé jevištní vazby leccos rozkrýt. Tvůrčí práce ji zcela naplňuje. Na kontě má řadu projektů jak divadelních, tak i filmových. Natočila například dokumentární film Jiřina a nyní s dalšími studenty DAMU, FAMU a FAMO připravuje krátkometrážní film Poslední hranolky.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Když jsem se hlásila na KALD, neměla jsem jasnou představu o tom, čím se katedra zabývá. Doufala jsem, že budeme moci psát vlastní texty a ty pak inscenovat, protože to byla moje dosavadní tvůrčí zkušenost z Malého divadla v Liberci. Záhy se ukázalo, že obsah našeho studia bude mnohem širší a půjde daleko za hranice mých představ o tom, co je divadlo. Takže očekávání byla v pozitivním smyslu rozmetána.
Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys své pojetí alternativního divadla popsala?
Moje myšlení o divadle není vázáno na pojem alternativní, i když si samozřejmě uvědomuji, že je součástí divadelního pojmosloví a patří do názvu naší katedry. Souhlasím s L. F. Célinem, který říká, že naše cesta je zcela obrazotvorná. Zajímá mě divadlo, které komunikuje skrz obraz a nezáleží na tom, jestli jsou na jevišti herci ztělesňující postavy nebo performeři.
Pocházíš ze severočeského města Cvikov. Dočetla jsem se, že dospívání na maloměstě tě ovlivnilo a odráží se to v tvé současné tvorbě. Jakým způsobem?
Ve Cvikově nic není. Jediné místo kde se dal smysluplně trávit čas, byla hospoda. Asi proto mám vztah k hospodskému klábosení. Často nahrávám lidi, jak si povídají, pak to přepisuji a dělám z toho dramatický text. Baví mě všednost a její nevšední zobrazování. V kinematografii je to pro mě Černý Petr nebo Pytel blech. Zajímá mě ohledávat hranici dokumentu a stylizace.
Mimo jiné právě připravuješ pro Český rozhlas dokument o vrátných. Podle čeho se rozhoduješ, zda téma, které tě oslovuje, zpracuješ pro divadlo nebo například pro rozhlas či film?
Pro mě je na první místě médium a až pak téma. (A téma vůbec není potřeba. Stačí impuls – vnitřní zaujetí pro nějaký fenomén.) Když jako tvůrce vím, na jakém poli se pohybuji, mohu zvolit “téma”, které půjde danými prostředky nejfunkčněji komunikovat.
Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?
Všechny projekty jsou nezapomenutelné. Pokaždé jde o velmi intenzívní hledání, ztrácení a nalézání. V tuto chvíli považuji za nejzásadnější zkušenost natáčení krátkometrážního filmu s pracovním názvem “Poslední hranolky”, které právě probíhá. Štáb je složen jak z lidí z DAMU, tak ze studentů FAMU a FAMO v Písku. Setkání s filmovým myšlením zásadně mění i moje myšlení o divadle. Všem, kdo studují divadlo, moc doporučuji natočit si nějaký film, protože se člověk naučí detailně promýšlet věci dopředu, což mi u divadla občas chybí.
V roce 2019 ses podílela na tvorbě projektu Tanec smrti, který vznikal v rámci rezidenčního pobytu na festivalu Theatrum Kuks. Přiblížila bys nám, jak jsi k projektu jakožto režisérka přistupovala a jaké zkušenosti ti tvorba v rezidenčním programu na festivalu dala?
Zkoušení na Kuksu bylo náročné. Zvolili jsme pro inscenování náročný text Jakuba Demla Tanec smrti, museli jsme zkoušet v noci kvůli svícení a stále jsme se potýkali s organizačně-praktickými problémy kvůli místnímu kastelánovi, který nemá rád divadlo. Práce na projektu byla kolektivní a moje režie spočívala ve skládání jednotlivých složek k sobě. Za možnost být na Kuksu jsem zpětně ráda, i když už bych si to asi znovu nevybrala.
Máš nějaký speciální rituál před premiérou? Jaký?
Rituál nemám. Obecně mám k premiérám negativní vztah. Je to proto, že nejsem schopna dívat se stejným okem jako divák, který danou věc vidí nezaujatě a poprvé. Hodně mi ta disproporce vadí a zatím jsem nenalezla způsob, jak se s tím vyrovnat. Takže se snažím podporovat herce a sebe moc neřešit.
Jako klauzurní projekt jsi se spolužáky ve druhém ročníku vytvořila vlastenecké pásmo Vývařovna. Co vás vedlo k tomu, zabývat se tématem vlastenectví?
Původně jsme chtěli dělat kabaret o drogách, ale nakonec jsem si to nechali na cvikovský Mo’fire festival. Vztah k vlasti jako téma mi přijde v každé době aktuální a myslím, že pro naši generaci je to zvlášť podstatné, jelikož jsme vychováváni k většímu evropanství než třeba naši rodiče. Definovat vztah k prostředí ve kterém žiji je vždycky těžké, protože člověk nemá odstup a snad právě proto může divadlo skrze neotřelé jevištní vazby něco rozkrýt.
Věnuješ se i filmové tvorbě. S Lukášem Cajthamlem jsi například natočila dokumentární film Jiřina. Nastínila bys nám, co dokument zachycuje a proč jste se rozhodli námět zfilmovat?
Film vznikl na základě klauzurního zadání od Lukáše Jiřičky a Tomáše Procházky, kteří chtěli, abychom vytvořili něco autobiografického. Okamžitě jsem se rozhodla, že chci točit o mojí mamince Jiřině, která už nežije. Dokument zachycuje vztah, který jsem s ní měla a také část jejího životního příběhu. Je to velmi osobní, ale díky tomu terapeutické a divácky přitažlivé. Premiéra filmu by se měla konat v létě v Praze.
Co bys řekla, že je tvá největší přednost? (V čem si opravdu věříš?)
Umím vyrobit originální hračky pro moji kočku Emílii.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nezkoušíš nebo nestuduješ?
Já tu tvůrčí práci beru i jako koníček. Hodně mě to naplňuje, takže veškerý čas trávím tím. Zatím nedokážu jinak fungovat. Dřív pro mě byl odpočinek sledovat filmy, ale od té doby, co se do toho snažím proniknout, mám tendenci jednotlivé snímky analyzovat a zapisovat si postřehy, takže asi jenom poslech hudby je pro mě zcela uvolňující.
Kde se vidíš v budoucnu?
Pokud budu naživu, tak asi někde, kde mi bude dobře.
