Čtyři roky, které Barbora Křupková strávila studiem na Katedře činoherního divadla DAMU, ji zocelily. Na své role se připravuje svědomitě. Nejvíce ji oslovila role Ofélie, kterou ztvárnila v rámci klauzur. Báru jste ve fakultním divadle DISK mohli vidět již v loňské sezóně jako Checcu v Goldoniho Poprasku na laguně. Letos sem se svým ročníkem vstoupila s dramatizací Přeletu nad kukaččím hnízdem, kde se představila v roli pacientky psychiatrického ústavu Martini.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Už si ani nepamatuju, co všechno jsem čekala. Ale jsem si jistá, že celé studium, které jsem doposud prožila (a dál prožívám), je celkově nad mé očekávání. Když jsem se na DAMU hlásila, netušila jsem ani z rychlíku, jak moc náročná škola to je. Doslova škola života. Obecně mě dost zocelila, i když to byl trochu náročnější proces. Ne všude se vám věnují tak individuálně jako právě tady. DAMU dává a taky bere. Ale neměnila bych za nic!
Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostala na herectví?
Než jsem se dostala do Prahy, studovala jsem na VOŠce ve Zlíně. Brácha tehdy řekl: “Gratuluju, konečně studuješ na normální vysoké škole!…No, normální…” Ale fandili mi, to jo, celá rodina. Nevím, jak moc věřili, ale spíš nechtěli, abych byla zklamaná. Tatínek mě i během přijímaček “utěšoval”, že si nemám dělat moc velké naděje, protože tam neberou každého. No, stalo se. A ten okamžik nezapomenu nikdy.
V čem si opravdu věříš?
Tak to je fakt těžké. Že si člověk v něčem věří, neznamená, že nemá pochybnosti. Ale dokážu si věřit ve spoustě věcech, když mám podporu a motivaci. A taky když mě někdo vyhecuje, to většinou funguje. Bez hecování věřím třeba svému hudebnímu sluchu.
V inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem, která byla vaší první absolventskou inscenací v divadle DISK, hraješ jednu z pacientek psychiatrického ústavu. Jak ses na roli připravovala?
Role Martini, kterou hraju, trpí schizofrenií a tedy i častými halucinacemi. Nikoho takového jsem do té doby nepotkala a dost jsem se začala o schizofrenii zajímat. Hodně jsem googlila, četla, sledovala videa a snažila se zjistit o nemoci co nejvíc. Po všemožném hledání jsem nakonec narazila na slečnu, která o své nemoci otevřeně mluvila. Vyměnily jsme si pár mailů, já jí vysvětlila za jakým účelem se o to vše zajímám a nakonec jsme se sešly. Bylo to velmi obohacující a já jsem jí opravdu vděčná, že k tomu došlo. Další věc byla kreslení. Jako hodně lidí s touto nemocí, i Martini ventiluje své pocity skrze tuto činnost. Já tenhle talent, bohužel, po mamince nezdědila, ale o to víc mě lákalo se tím zabývat. Art brut je moc zajímavá forma umění, doporučuju.
V DISKu ses představila už v minulé sezóně. Účinkovala jsi s předešlým absolventským ročníkem v inscenaci Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry. Jaké bylo spolupracovat s jiným ročníkem?
Můj druhý pokus dostat se na DAMU proběhl právě s tímto ročníkem. S některými z nich jsme si hned v prvním kole na K101 sedli vedle sebe a taky spolu došli až do třetího. Dost jsme se skamarádili, takže mě hodně mrzelo, že jsem se tehdy nedostala. Ale všechno má svůj důvod, jak jsem později zjistila. O to příjemnější bylo s nimi zkoušet diskovku. Určitě to byla skvělá zkušenost a mám radost, že jsem si s nimi mohla zahrát.
Novou hru Digitální podzemí napsal Kryštof Pavelka přímo na míru vašemu ročníku a ty v ní máš křížovou alternaci s Martinou Jindrovou. Jak se ti zkouší dvě role naráz? Nebojíš se, že vás pak lidé budou porovnávat?
Jasně, že se bojím. Je to asi přirozené a je mi jasné, že se to dít bude, takže s tím musíme jen počítat a připravit se na to. Nicméně je to taky hnacím motorem pro to, aby člověk víc makal. Ale my máme s Marťou, troufám si říct, docela dost dobrý vztah. Mluvily jsme o tom hned na začátku. Řekly jsme si, že se kvůli těmto věcem nehodláme hádat a že se naopak pokusíme si pomoct. Výhoda alternace je, že se díváte na ty samé situace, které jste před chvílí zkoušeli vy. A většinou se všem hercům děje, že když sledují při zkoušení druhé, najednou mají spoustu nápadů a ví, jak by to “zahráli líp”. Tak teď máme šanci je promítnout a aspoň se nemáme na co vymlouvat. Hlavně je to ale mnohdy inspirující. Zkoušet dvě role naráz je trochu obtížnější v tom, že pokud jsme zrovna na jevišti obě, mám tendence sledovat i to, co dělá zrovna Marťa ve druhé postavě (dokonce si s ní občas říkám text, což není dobré, protože pak zapomínám na ten svůj). Takhle to nejde, člověk by se zbláznil. Takže se snažím soustředit zrovna na to, co zkouším já a pak si spolu řekneme, co je třeba.
Jaká z rolí, které jsi doposud ztvárnila, tě nejvíce oslovila a čím?
Ofélie. Byly to pro mě přelomové klauzury v zimním semestru ve druháku. Myslím, že mě oslovovala postupně, během celého procesu zkoušení. Ale získala si mě tím, jak moc jsem jí rozuměla. Konkrétně v tom období, ve kterém jsem se zrovna nacházela. Byla to tehdy role tak trochu na míru. Tak jsme si k sobě našly cestu.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Jaký?
Asi bych to u sebe nazvala zvyklostí. Ale není jedna stejná, kterou bych dělala před každým představením. Liší se podle toho, co zrovna hraju. Vznikne nějak samovolně, ale pak už ji většinou dodržuju. Každopádně vždycky se snažím rozmlouvat na jevišti a pak si párkrát oběhnu hlediště.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Tahle “divnodoba” mě učí jedné věci, příliš neplánovat. Mám samozřejmě nějaká přání, touhy a lhala bych, kdybych řekla, že žádné plány nemám. Ale teď to všechno bude asi dost záležet na tom, jak se bude situace vyvíjet. Můj sen je dělat to, co mě baví a ideálně se tím živit. Ale znáte to. Když člověk plánuje, Bůh se směje.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Když mám volný víkend, jedu za rodinou a kamarády do Zlína, tam je hezky. Jsem relativně novopečená teta, tak si to užívám, ale co si budem povídat, s časem je to trochu náročnější. Jinak ráda chodím ven a užívám si atmosféry zrovna probíhajících období. V Praze už si připadám víc doma, tak ráda zkoumám nová místa a chodím na ta stará. Jezdím na kole, jím, ráda si zvelebuju svůj pokoj, chodím do divadla, občas relaxuju uklízením a pak se umím taky válet a sledovat Netflix. Jo! A chodím do sauny. Pracovat, ale taky se saunit. Ale vlastně zjišťuju, že volný čas stejně nejvíc trávím s tou naší damáckou sektou. Mám je asi ráda nebo co (klišé, já vím).
Působíš jako herecká pedagožka v ZUŠ Vadima Petrova. Co tě na učení nejvíce baví?
Na ZUŠce už neučím. Střídali jsme se tam loni půl roku jako záskok za Janu Holcovou s Matyldou, Fílou a Kulťákem. Nebyla to moje první zkušenost, už jsem takhle zaskakovala na ZUŠce ve Zlíně, takže jsem se tolik nebála. Člověk pocítí určitou zodpovědnost. Chce dětem ukázat, že dramaťák nejsou jen dvě hodiny strávené hraním nějakých her. Snažila jsem se jim divadlo trochu přiblížit a hodně s nimi mluvit. Je to samozřejmě složitější. Jsou to děti, ty vyžadují pozornost a stejně tak s pozorností dlouho nevydrží, takže je třeba hledat mezi tím vším balanc. Ale bavila mě jejich vnímavost a hlášky. Při jedné etudě, kterou měli zadanou, hráli příběh o princezně a zakletém koni, který mluví lidskou řečí. Při romantickém dialogu princezny a koně zavládlo krátké ticho a potom holčička, která ztvárňovala koně řekla: “Teď už pomůže jen pravá láska, strašný, co?”. Dost mě pobavila, ale pokud už jsou k lásce skeptické i děti, měli bychom zřejmě začít něco dělat.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze 3 slovy, co by podle tebe řekli?
To dost záleží na tom, koho byste se ptali, ale dobře. Střelená, bobina, náladová. Tomáš Weisser o Báře Křupkové: Tři slova nebo věta o jednom člověku je neuvěřitelně málo, především se to nedá napsat o člověku s tak širokou paletou nálad a vlastností, jako je Bára. Když jsem přemýšlel nad Bárou jako kamarádkou, vybavila se mi slova parťák, bobina a spoustu dalších shrnujících přízvisek. Nerad shrnuji, ale zdá se, že neshrnu-li, nic nenapíšu. Tak tedy, ta věta je jednoduchá, ale upřímná: Báru mám prostě rád.
