Od roku 2014 je Anežka Šťastná členkou umělecké skupiny OLDstars, kde si poprvé vyzkoušela, co všechno herectví obnáší. Nyní končí své studium na katedře činoherního divadla. Ráda vyráží objevovat svět s batohem na zádech a nebojí se výzev. Jednou takovou výzvou pro ni bylo i site-specific představení Psí dny, uváděné v prostorách bývalého plaveckého bazénu pod Barrandovskými terasami. Nyní ji můžete vidět v divadle DISK v absolventských inscenacích Přelet nad kukaččím hnízdem, Platonov a zanedlouho i v autorské hře Digitální podzemí.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Chtěla jsem se nechat překvapit a očekávání si předem nevytvářet, člověk se tak snáze vyhne zklamání. DAMU mi záhy zbořila přehnané ideály a vrátila mě nohama na pevnou zem. Zároveň jsem se utvrdila ve svém zájmu a lásce k divadlu. Studium na DAMU a možnost intenzivně na sobě pracovat je příležitost. Záleží na každém, jak s ní naloží. Zda ji využije naplno, nebo zjistí, že mu ta škola víc bere, než dává. V tom druhém případě je lepší to rovnou zabalit.
Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostala na herectví?
Pro mou tehdejší bublinu to byl šok. Studovala jsem přírodovědnou sekci francouzského gymnázia a tam byl zájem o divadlo spíše raritou. Po přijetí na DAMU začalo mé okolí tenhle můj koníček brát víc vážně a moji tehdejší pedagogové byli díky tomu blahosklonnější k mému nezájmu o chemii. Moji nejbližší měli radost, protože viděli, že mě hraní naplňuje a že jsem „šťastná“. 🙂
Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnila, tě nejvíce oslovila a čím?
Zatím mě bavily všechny postavy. Mám štěstí. Hodně výrazná pro mě byla Phaedra od Sarah Kane pod pedagogickým vedením Michala Dočekala. Obvykle, vzhledem k mému psychofyzickému typu, dostávám role jemných, křehkých dívek, téměř dětí. A Phaedra je žena ve středním věku, navíc královského postavení, která má existenciální zážitek spojený s věkem, a nakonec spáchá sebevraždu. To vše jazykem Sarah Kane, která nešetří vulgarismy. Bylo třeba si řeč osvojit a přistoupit k ní jako ke způsobu, jakým je postava a její emocionalita formovaná. Byla to výzva a ty mám ráda, nutí člověka opustit svou komfortní zónu.
V nově připravované inscenaci Digitální podzemí hraješ postavu Summermute – oživlou umělou inteligenci. Co tě na téhle zvláštní postavě nejvíc baví?
Summermute může být absolutně čímkoliv a dělat cokoliv. To je na ní vzrušující, ale zároveň složité. Na tak rozsáhlém poli možností je někdy těžké se zorientovat a vybrat tu správnou cestu. Její podstata tkví v proměnlivosti a překvapivosti. Je to opět velká výzva. Nutí mě hledat a objevovat nové možnosti ztvárnění a překračovat své hranice. To může být bolestivé, ale taky neuvěřitelně zábavné.
Se spolkem Distheatranz, jehož jsi se spolužáky z ročníku členkou, a divadlem Pomezí jste vytvořili autorskou imerzivní inscenaci Lístky prosím. Co tě jako herečku u imerzivní inscenace překvapilo? V čem se hraní v imerzivním projektu liší od hraní v “klasickém” divadle?
Největší novou zkušeností pro mě byla improvizace. Naučit se brát diváka jako svého partnera, nikoliv jako pozorovatele. Hrát v kamenném divadle, kde vás od diváků dělí pomyslná čtvrtá stěna, je jiná disciplína, než být s divákem v přímé konfrontaci. Pro mě to byla velká zkouška sebejistoty a schopnosti být přirozená. Zároveň z toho mám intenzivní zážitky ze společné tvorby, jejíž součástí byli samotní diváci. Je zázrak, když se něco takového podaří.
Taky sis zahrála v site-specific představení Psí dny, uváděném v prostorách bývalého plaveckého bazénu pod Barrandovskými terasami. Jaký byl tohle pro tebe zážitek a s jakými nástrahami se jako herečka u site-specific projektů musíš potýkat?
Psí dny byly moje první zkušenost s profesionálním divadlem. Měla jsem štěstí na inspirativní tvorbu s lidmi, se kterými jsme si rozuměli. Mám tu inscenaci ráda. První rok jsme hráli na lodi Altenburg, která kotví u Trojského mostu a až další léto se přesunuli na Barrandov. Obě lokace mají své kouzlo, ale přece jen o něco blíž mám k bazénu pod Terasami. Změna prostředí vyžadovala jisté uzpůsobení výrazových prostředků. Musela jsem se naučit hrát s mikroportem, což je pro mě cenná zkušenost. Myslím, že i přes to, že jsme se přesunuli do nesrovnatelně většího prostoru, se nám podařilo zachovat intimitu a civilnost. To místo diváka okouzlí a dotváří atmosféru, stačí v něm existovat a vědět o čem mluvím a co hraju. Jediný problém je nepřízeň počasí. Hrát v deseti stupních v plavkách a tvářit se, že jsme na pláži v Řecku, byla další z mých oblíbených výzev.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?
Vždycky se rozmluvím, udělám několik dechových cvičení a rozhýbu se. Myslím, že je to podobné jako u hudebníků, ti před koncertem také ladí své nástroje. Navíc to pomáhá ke koncentraci. A dám si kafe nebo matchbatu.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Sny mám a myslím, že dost ambiciózní. Ale nerada tlačím na pilu. Mám ráda, když mají věci volný průběh. Myslím, že angažmá je dobrý základ. Člověk má možnost hrát a dál kultivovat své umění a zároveň má jistou práci. Což je zvlášť v dnešní chaotické době velmi cenné.
V roce 2014 ses připojila k OLDstars. Co nejcennějšího ti tvé dlouholeté působení v této umělecké skupině dalo?
Skvělé přátele a základní vhled do problematiky herectví. Jaký je vůbec jeho smysl a že mě hraní baví víc než cokoliv jiného.
Co bys řekla, že je tvá největší přednost?
Myslím, že umím být empatická.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Nejraději jsem s batohem na cestách a objevuji svět. To je pro mě zdroj nové energie a inspirace. A co se týče každodenních aktivit, miluju sport. Zejména běh a jógu. To je pro mě psychohygiena. Nebo taky sklenička vína s kamarády. Jak kdy.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze 3 slovy, co myslíš, že by řekli?
Těžká otázka, zas tak empatická nejsem. Řekla bych ale, že se určitě zmíní o mé závislosti na hummusu. Nejlepší je domácí od táty* nebo v bistru Kaspi v Tel Avivu.
Barbora Křupková o Anežce Šťastné:
Jen ve třech slovech to nezvládnu. Milovnice hummusu, kešu, jógy a běhání. Cafe latte vypije dřív, než vy se stačíte napít své kávy. Pokud ji moc neznáte, jste jen její fanoušek, stalker nebo nápadník a za každou cenu jí chcete koupit alkohol, zapomeňte na tvrdý. Prosecco nebo Dadá. Ale hlavně je to jeden z nejčistších (a taky nejčistotnějších) lidí, co znám.
* Recept na hummus
1 cizrna Bonduelle (plechovka 425 ml) / 2 lžíce tachini / 4 lžíce olivového oleje / citronová šťáva z dobrého citronu (skvělý je sorentský) nebo jedné až dvou limetek / česnek – prolisovat menší stroužek / sůl – malá špetka / pepř – čerstvě namletý, jen trocha pro vůni (výborný je barevný pepř od Sonnentoru) / půlka čajové lžičky mletého římského kmínu
Všechny ingredience vložíme do nádoby a lžící promícháme. Pak směs nahrubo rozmixujeme tyčovým mixerem a podle chuti buď přidáme citronovou šťávu, případně římský kmín. Snahou je sladit chuť přísad tak, aby se navzájem doplňovaly, ale nepřebíjely (především citronovou šťávu je lepší přidávat postupně). Nakonec rozmixujeme dohladka.
