Divadlo Rokoko uvedlo v premiéře konané 16. 3. dramatizaci Čapkových povídek, autorem divadelního textu a zároveň i režisérem inscenace Věštkyně, vraždy a jasnovidci je Arnošt Goldflam (personální propojení dramatizátora a režiséra bylo více než šťastné). Povídky Karla Čapka, jak i program připomíná, nebyly v době svého vzniku přijaty odbornými kruhy s pochopením, poukazovaly na „filozofii v bačkorách“ a i Čapkovi blízcí je považovali za málo důstojné světově proslulého spisovatele. Nicméně veřejnost, „běžní čtenáři“, si tyto povídky s detektivní tematikou oblíbili. Humorná forma s lehkým, hravým tónem i prostý a srozumitelný jazyk popisující události všedních dnů obyčejných lidí ale nabízí více než jen pouhé rozptýlení. Čapkův relativismus je i zde patrný, stejně jako zásadní filozofická témata a otázky cílící na každého z nás.
Povídky se staly lákavým a vděčným tématem i pro televizní a filmové režiséry. K nezapomenutelným zpracováním patří Čapkovy povídky z roku 1947, režisér Martin Frič obsadil do čapkovských figurek a postav plejádu výborných herců (např. František Kovářík, Jaroslav Marvan, František Smolík). Mezi pěti natočenými povídkami se tehdy objevil Poslední soud a stejnou povídku si nyní pro svou dramatizaci vybral i Arnošt Goldflam (dalšími vybranými povídkami jsou např. Věštkyně, Jasnovidec, Tajemství písma, Naprostý důkaz, Experiment profesora Rousse). Zatímco ve filmu byla spojujícím a výchozím rámcem cesta vlakem, v divadelním zpracování je těžištěm děje soudní dvůr a jeho zaměstnanci – soudce dr. Marek a vrchní státní zástupce dr. Klapka, kteří se stávají hlavními postavami inscenace. V jejich osobních a pracovních příbězích se objevují další postavy a cesta z povídky do povídky je otevřena…
Všechny postavy na začátku inscenace „vplují“ za zvuku jemných „andělských“ tónů na potemnělou scénu, zpomaleným a plavným pohybem, nepřítomným pohledem a strnulým úsměvem ilustrují „nepřirozenost“ svého prostředí i stavu. Přirozeně, vždyť oni jsou v nebi! Až po chvíli se začne odvíjet děj v obvyklém tempu, nicméně onen Boží soudní dvůr a prostředí věčnosti se dá stále vnímat. Každý z „nanebevstoupených“ má na nohou domácí pantofle (všichni modré, jen Bůh červené) a místo běžných kroků se postavy spíše jen sunou, šoupou a klouzají po jevišti, už ztratily možnost za sebou zanechávat hmatatelné šlépěje… Setkávají se s Bohem a stěžují si mu, že to v nebi není ono, že na zemi to bylo zábavnější. Dostávají tedy šanci vrátit se na chvíli ke svým životům a užít si je. Bůh (Jaroslav Vlach) jejich pozemské počínání sleduje a provází je, objevuje se postupně v různých rolích, jako grafolog a jako soudní znalec Gottfried.
První pozemský výstup patří dr. Markovi (Jan Vlasák) a jeho mladé ženě Editce (Anna Suchánková). Nad obědem, který svému choti přinesla do práce, se odehrává nejen všední manželský dialog, ale je také položen základ tajné „pátrací akci“. Soudce se svou naivní ženuškou i rozverně laškuje, jejich „žvatlání“ se pohybuje na tenké hraně, kde stačí málo a sklouzne se do trapnosti a k výsměchu, ale Jan Vlasák dovede udržet křehkou rovnováhu a vyvolává vlídné pousmání vedoucí k pouhému tichému konstatování „amantes amentes“. Se stejnou jistotou a přesvědčivostí vytváří i obraz vyrovnaného soudce a bodrého kolegy.
Také Jiří Hána, ztvárňující postavu dr. Klapky, velmi dobře zvládá různé výrazové polohy. Chvíli se projevuje jako nesmělý ušlápnutý student, který si nevěří a má strach, že své ženě není dost dobrý. Poté dojde k přesvědčení, že musí manželce dokázat své schopnosti, a svou ambiciózností je naopak vehnán do pozice neoblomného a rázného žalobce. Když přednáší obžalobu a žádá pro pachatele trest nejvyšší, nešetří emocemi, proud mrazivých slov z jeho plamenného projevu tryská, přináší mu slast z převahy i vyčerpání z maximálního nasazení. Černý plášť s vysokým límcem a červenou podšívkou i načervenalý kužel světla, v němž na scéně zůstává sám, jeho momentální ďábelské vzezření jen podtrhují. Stejně působivě Jiří Hána ukazuje také Klapkovu zoufalou žárlivost i zjihlou provinilost.
Výborná je rovněž Dana Batulková coby manželka dr. Klapky, se šarmem přirozeně vklouzla do role prvorepublikové dámy, zpívá, tančí a vzhledem ke svým pohybovým dispozicím (jako někdejší vítězka taneční soutěže StarDance) se odváží i akrobatického prvku „letadýlka“, kdy ji držíce za ruku a nohu ve vzduchu dokola roztáčí její divadelní milenec redaktor Artur (Lukáš Jurek). Krásnou a využitou příležitostí byla také pro Hanu Doulovou postava svérázné a řízné kartářky. Svých rolí se s přesvědčivostí zhostili ale i všichni ostatní, Anna Suchánková jako Edita, Lukáš Jurek jako Artur, Jaroslav Vlach jako Bůh, Petr Klimeš jako Kugler a Vladimír Marek jako Jasnovidec/Rous. Nutno poznamenat, že roli Jasnovidce/Rouse nastudoval také Vladimír Čech, který se však své premiéry již nedožil a předčasně se odebral do toho „skutečného“ nebeského ansámblu.
Vyrovnanost hereckých výkonů považuji za velký klad inscenace, všichni společnými silami vytvářejí soudržný a harmonický celek, baví se a baví, publikum je následuje. Inscenace je oživena hudebními vstupy se zpěvem a hrou (Jan Vlasák klavír, Anna Suchánková saxofon). Když se kartářka v podání Hany Doulové před soudem hájí, že se něčím živit musí a ve svém věku přece nepůjde vystupovat do kabaretu, bleskově se z ohrádky pro obžalované přesune doprostřed jeviště a předvede velice efektní kabaretní výstup. Její energický zpěv Fesche Loly roztančí celé jeviště, slavná kabaretní historie Rokoka se na okamžik zpřítomní…
Scéna Davida Marka vytváří poklidnou a harmonickou atmosféru čapkovského světa, jednoduchými mechanickými úpravami a hrou světel se postupně mění z nebeského stánku v budovu soudu, tajemný příbytek věštkyně nebo lázeňský boudoir k milostným hrám. Rovněž kostýmy Petry Goldflamové Štětinové a hudba Milana Potočka velice působivě evokují prvorepublikové milieu a vhodně dokreslují probíhající situace.
Tam, kde hra začínala, také končí. Bohužel, závěr inscenace je „několikanásobný“, tudíž zbytečně zdlouhavý. Všechny postavy se opět sejdou u Boha, který se však nestává jejich soudcem, ale „pouhým“ svědkem. Zná všechny skutky, zlé i dobré, a proto nemůže nikoho soudit. Postavy nakonec zjišťují, že nebe a peklo se od sebe moc neliší. Vše je relativní, peklo a nebe je v nás. Držíme se svých „nezpochybnitelných“ názorů a smějeme se druhým, přitom nám pravda uniká, ovlivňují nás myšlenkové vzorce, řídí zvyky. Naše myšlenky se stávají naší realitou.
Je sympatické, že režisér a dramatizátor „nezadupal“ Karla Čapka do země. Stejně jako on, i Arnošt Goldflam si rád pohrává se slovy, vhodně krátí text, nepřebírá zkomolenou a angličtinou znějící češtinu pro postavu profesora Rouse, akcentuje tajemno, podtrhuje spisovatelův oblíbený a užívaný chestertonovský paradox. Využívá výhody, kterou mu divadlo nabízí, a rozehrává i simultánní scény. Z Čapkova díla si vybral povídky podle svého vkusu a uvážení (jak sám zmínil „věci tajemné a dramatické“), nahlédl na ně svým pohledem, ale zároveň plně zachoval respekt vůči autorovi literární předlohy. Jistě nejen proto stojí inscenace za zhlédnutí.
