Commedia finita

Hra „Commedia finita” vznikla před třiceti lety původně jako monodrama, jež bylo inspirováno na jedné straně dramatickým osudem jedné z nejslavnějších českých umělkyň, Emy Destinn, ale v nemenší míře malostí prostředí, které ji obklopovalo. Jméno Destinn šlo kdysi světem a stávalo se heslem módních salonů, jménem vzácných druhů růží, jemných cigaret a vybraných bonbonů. Když politická šikana ukončila její kariéru, zpívala po českých městečkách v sálech, kde leckdy ani nezatopili. Autorka, Viktoria Hradská, pracovala v době vzniku hry profesně na úseku dějin českého filosofického myšlení přelomu století a zobrazené charaktery čtyř postav, provázející vzestupy a pády světoznámé pěvkyně, byly pro ni proto tragikomickým komentářem k „údělu umění v Čechách”. Nezapomeňme zároveň, že hra byla napsána v době, jakékoliv vybočení z průměru bylo víc, nežli neobvyklé a také většinou „po zásluze potrestáno”. Monodrama se dočkalo také rozhlasového ztvárnění v podání Jiřiny Jiráskové, ale dobová cenzura značnou část textu vyškrtla. V r. 1985 obsadila Lída Engelová v plzeňském divadle hru čtyřmi herečkami a v této úpravě se, až na malé výjimky, hraje dodnes. Ukazuje se, že téma výjimečného umělce v nechápajícím světě je stále živé a to nejen u nás, ale i v zemích sousedících. Hra už byla přeložena a realizována ve slovenštině, maďarštíně, polštině a němčině. Nová inscenace ve Viole se zaměřila především na prvky lidského charakteru, jimiž jsme nadále, „i po proudu času”, obklopeni. Proto až se poprvé začneme při představení smát, nezapomeňme, komu se smějeme – sobě se smějeme.