Poslední premiérou 105. sezóny Národního divadla moravskoslezského je adaptace knižního bestselleru Kamily Hladké Hornické vdovy. Václav Klemens osudy vdov zdramatizoval pro jeviště komorního Divadla „12“, vybral hudbu (regionální hornické popěvky, ale i ty, které zlidověly a které se tu běžně zpívaly) a inscenaci režíruje: „I ty písničky k životu horníků na Ostravsku a Karvinsku patřily a patří, jsou jeho součástí.“
Dramaturg Norbert Závodský: „Diváky čekají silné životní příběhy, které jsou ale plné naděje. Odkazem hornických vdov totiž není smutek, ale odvaha a síla. Zároveň si skrze jejich vyprávění můžeme uvědomit přínos žen v odvětví, kde dominují muži, a také hluboký osobní a sociální dopad ztráty manžela.”
Divák se seznámí s osudy pěti z osmi vdov z knížky. O muže první z nich přišly už při velkém neštěstí na Dole Dukla v roce 1961. Václav Klemens děj soustředil kolem nejmladší Táni – nedávno ovdovělé těhotné manželky, která přichází na šachtu pro manželův zapalovač, protože ten jako jediný mezi vrácenými věcmi nebyl: „Když Táňa zůstane na chvíli v řetízkových šatnách sama, vstupují do děje ostatní čtyři vdovy jako chór. Vdovy z chóru postupně odhalují své osudy v konfrontaci s čerstvým a dosud nezpracovaným vdovským údělem té nejmladší. Naše inscenace propojuje všech pět osudů v jeden logický chronologický celek, není to lineární vyprávění každé jedné z nich jako v knize.”
Vdovy si tu vzájemně vyprávějí, jak se s manžely seznámily, jak jejich rodiny žily, jak ztrátu nesly, i to, jak se dokázaly vrátit do života. Jako by dodávaly té nejmladší sílu jít dál…
Kamilu Hladkou inspirovala k napsání knihy reportáž o hornictví v Českém rozhlase a to, že téma hornických vdov ještě nikdo knižně nezpracoval: „Vždycky se mluvilo jen o těžbě a prostředí bylo primárně spojováno s muži, ale každý horník má přece manželku, partnerku, matku, sestru, milenku, dceru, navíc je to profese, kde se pořád umírá, což mě dovedlo ke vdovám. Mnohem víc než tragická událost mě ale zajímalo, jak hornické rodiny v dané době žily, smrt partnera pak byla přirozenou součástí našich rozhovorů.”
Původně měla Kamila Hladká v plánu knížku vydat a zadat ji někomu, kdo ji napíše, ale nakonec ji napsala sama. S oslovením žen jí pomohl Spolek svatá Barbora, který se stará o hornické sirotky. Setkání s první vdovou ji pak přesvědčilo o tom, že chce a musí knížku napsat: „Hodně jsem přemýšlela nad formou a dospěla jsem k „uměleckému dokumentu“. Zpovídané jsem si nahrávala, s jejich zpověďmi jsem pracovala tak, aby výsledek byl maximálně autentický. Zároveň si hodně hraji i se strukturou textu, který se blíží variantě povídky, ale vždy je podstatné, aby fungoval i celek, nejen samostatné příběhy.”
Historik a hudební publicista Martin Jemelka v předmluvě knižní předlohy píše: „Mohlo by se zdát, že havířské ženy všem těm dramatickým a někdy i drastickým událostem a proměnám hornictví uhlí v 19. a 20. století jen pasivně přihlížely. Opak byl pravdou. Bez bufetářek, kuchařek, úřednic, zdravotních sester, lékařek a zaměstnankyň ve výdeji pracovních oděvů a pracovních známek by se hornictví neobešlo. Ještě větší zástup hornických žen čekal v domácnostech na návrat dětí ze škol a hornických učilišť a na manželův příchod ze šichty. Nehonorovaná domácí práce a s ní spojená starost o rodinu byly údělem většiny hornických žen. Brzké vdovství přineslo nezaslouženou odměnu za mnohaletou dřinu nejedné z nich. Vychovat z často početného zástupu potomků zodpovědné bytosti, zachovat si lidskou důstojnost v překotných časech industrializace a dramatických dějin 20. století a nezpronevěřit se vlastnímu svědomí, to vše byly starosti a obavy, jež nesly na svých bedrech hornické ženy a havířské mámy.“
Více o inscenaci:
