Po dlouhé době se na jeviště libereckého divadla vrací jeden z textů Václava Havla. Je to slavná Audience z roku 1975, dnes již téměř zlidovělá hra o disidentu Vaňkovi a jeho nadřízeném v pivovaru Sládkovi. Velmi absurdní dialog, který ve své prostotě a naivitě ukazuje na bizarnosti života v komunistické totalitní společnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o hru jednoaktovou, bylo třeba ji pro inscenování doplnit o ještě jeden kratší titul. Liberecká dramaturgie nakonec zvolila méně známou aktovku Jiřího Dienstbiera Příjem, což je hra z roku 1984, kterou její autor dedikoval Václavu Havlovi „k prvnímu společnému roku na svobodě“. Dějově navazuje na Audienci, spisovatel Vaněk se tu setkává opět s užvaněným Sládkem, tentokrát v prostředí nápravného zařízení, jak komunisté pokrytecky nazývali vězení.
Místo piva, které teklo proudem v Audienci, se tu sice nalévají čaj a káva, ale diváci budou příjemně překvapeni, jak se Dienstbierovi podařilo „trefit“ obě známé postavy s jejich charakteristickými hláškami.
Režisérem aktovek je Břetislav Rychlík, který se s oběma autory osobně znal, byl jejich přítelem a pohyboval se s nimi v prostředí disentu. I pro něj je to velká výzva a také završení jednoho slibu: „Kdysi jsem Jiřímu Dienstbierovi slíbil, že až se naskytne vhodná příležitost, uvedu jeho hru na jevišti. Jsem tedy moc rád, že touto inscenací svůj slib plním.“
Dramaturg Jiří Janků: „Příprava inscenace byla velmi specifická. Abychom důkladně nasáli atmosféru konkrétních prostředí, navštívili jsme v rámci zkoušení svijanský pivovar i rýnovickou věznici. Důležitá byla také beseda s Františkem ‚Čuňasem‘ Stárkem, signatářem Charty 77, bývalým politickým vězněm a později i důstojníkem BIS. Ten nám na jedné ze zkoušek velmi barvitě a zasvěceně popsal život v komunistickém vězení a výrazně tak pomohl celému inscenačnímu týmu s interpretací textu.“
Součástí Rychlíkova inscenačního záměru byl také nápad vytvořit jakousi mezihru, která by obě aktovky propojila. Proto doplnil text o verše Ivana Martina Jirouse alias „Magora“. Jeho básně z vězeňského prostředí, které vyšly v samizdatu ve sbírce Labutí písně, jsou svérázným svědectvím doby a také intimním nahlédnutím do duše politického vězně.
Je jistě zajímavé, že první vydání této sbírky je velmi úzce spojeno právě s Libercem. Další z vězněných disidentů, Jiří Gruntorád, totiž propašoval Magorovy verše z valdického vězení, když jej převáželi k vazebnímu soudu právě do Liberce. Na chodbě před soudní místností je pak tajně předal Daně Němcové a to velmi originálním způsobem – jak přesně k tomu došlo, to už uvidí diváci v Malém divadle.
Detail inscenace v rubrice Kdo jste to viděl?
